Zora Gallová, roz. Kučerová

„To bylo těžké, protože jsme museli doma bydlet ve sklepě, mezi uhlím, tam jsme měli otoman. A mezi tím uhlím jsme spali čtrnáct dní. V noci jsme tedy spali a ve dne jsme mohli chodit na dvůr, protože když nebyly nálety, tak jsme mohli být venku. No ale to okýnko do toho sklepa bylo takhle zajištěný tím dřevem metrovým, aby kdyby tam spadla bomba, tak aby to nešlo přímo do toho sklepa, na nás jako. A když byly nálety, to bylo potom pravidelně každý den v jedenáct hodin, začaly houkat sirény a my už jsme museli jít, tam byl takový háječek, stromy tam byly, tam jsme vždycky utíkali před tou jedenáctou, abychom nebyli v těch budovách, abychom byli pod těmi stromy. Pumy padaly ale i na zahradu, kde jsme měli jahody, a ty jahody ta puma vyhodila až na balkon.“

„To dětství vlastně bylo krásné, až na to, že do toho přišla válka a různé nepříjemnosti s tím. Jednak ve škole byly nálety, museli jsme chodit do sklepa, protože to gymnázium bylo na vrcholu těch Bučovic a snadno bylo k najití pro ty letce. Taky když jsme chodili, to byla kvinta myslím, do školy, tak v zimě jsme měli zimní prázdniny a dostávali jsme učení vlastně, když jsme chodili do školy, protože neměli čím topit. Tak jsme se vždycky sešli někde v sále, kde jsme společně dělali ty úlohy. A teď nevím, chodili jsme tak jednou za čtrnáct dní pro ty úlohy zase a zase jsme měli těch čtrnáct dní na to vypracování, protože koncem války tam byly nálety. Pokud jsme chodili do školy, tak jsme byli, když byly ty nálety, to byla siréna vždycky, tak jsme byli v těch sklepích toho gymnázia, ty byly úplně dole, tak jakmile začala houkat siréna, tak jsme museli jít do těch sklepů. No, a když už jsme nebyli... když už to nešlo chodit do školy, tak jsme právě utíkali do toho háječku, kde byly ty stromy, které nás jako chránily.“