„To bylo těžké, protože jsme museli doma bydlet ve sklepě, mezi uhlím, tam jsme měli otoman. A mezi tím uhlím jsme spali čtrnáct dní. V noci jsme tedy spali a ve dne jsme mohli chodit na dvůr, protože když nebyly nálety, tak jsme mohli být venku. No ale to okýnko do toho sklepa bylo takhle zajištěný tím dřevem metrovým, aby kdyby tam spadla bomba, tak aby to nešlo přímo do toho sklepa, na nás jako. A když byly nálety, to bylo potom pravidelně každý den v jedenáct hodin, začaly houkat sirény a my už jsme museli jít, tam byl takový háječek, stromy tam byly, tam jsme vždycky utíkali před tou jedenáctou, abychom nebyli v těch budovách, abychom byli pod těmi stromy. Pumy padaly ale i na zahradu, kde jsme měli jahody, a ty jahody ta puma vyhodila až na balkon.“
„To dětství vlastně bylo krásné, až na to, že do toho přišla válka a různé nepříjemnosti s tím. Jednak ve škole byly nálety, museli jsme chodit do sklepa, protože to gymnázium bylo na vrcholu těch Bučovic a snadno bylo k najití pro ty letce. Taky když jsme chodili, to byla kvinta myslím, do školy, tak v zimě jsme měli zimní prázdniny a dostávali jsme učení vlastně, když jsme chodili do školy, protože neměli čím topit. Tak jsme se vždycky sešli někde v sále, kde jsme společně dělali ty úlohy. A teď nevím, chodili jsme tak jednou za čtrnáct dní pro ty úlohy zase a zase jsme měli těch čtrnáct dní na to vypracování, protože koncem války tam byly nálety. Pokud jsme chodili do školy, tak jsme byli, když byly ty nálety, to byla siréna vždycky, tak jsme byli v těch sklepích toho gymnázia, ty byly úplně dole, tak jakmile začala houkat siréna, tak jsme museli jít do těch sklepů. No, a když už jsme nebyli... když už to nešlo chodit do školy, tak jsme právě utíkali do toho háječku, kde byly ty stromy, které nás jako chránily.“
„A potom byl osudný rok osmatřicátý, protože nás Němci vyhodili, dyť to bylo pohraničí, a museli jsme se do dvou dnů vystěhovat. No samozřejmě byly to jenom nejnutnější věci, protože jsme měli k dispozici jenom dva koše, kam jsme si museli dát všechny věci. Protože to bylo září, tak jsme si tam museli dát zimní věci a povlečení. A pro celou rodinu – bydleli jsme s babičkou a s tetou. Takže pro celou rodinu jsme měli k dispozici dva koše na všechno, všechny věci, které jsme předpokládali, že budeme potřebovat. Protože tatínek neměl ještě zaměstnání, když nás tam během dvou dnů vystěhovali, tak museli jít do tábora ve Svatobořicích u Kyjova, kde byli ubytovaní v tom táboře jen oni dva, tam byly dospělé osoby. Nás s babičkou a s tetou a se mnou ne vystěhovali, ale prostě přijela teta, sestra maminky, a byly jsme u nich v Prostějově, kde jsme strávily asi tři měsíce, než tatínek dostal umístění do Bučovic u Brna.“
Zora Gallová se narodila jako Zora Kučerová v Bílovicích u Ostravy 10. ledna 1928. V roce 1938 po mnichovské dohodě byla rodina z Bílovic vystěhována do Bučovic u Brna. Pamětnice zažila na konci druhé světové války nálety spojeneckých armád na Brno a přilehlá města. Se svou rodinou se schovávala ve sklepě nejen v době bombardování, ale i při přechodu německé a ruské armády přes Bučovice. Dva roky po válce, v roce 1947, se Zora Gallová vdala a odstěhovala se do Plzně. S manželem založili rodinu, první dítě bohužel zemřelo při porodu. Později se jim narodily další tři děti, se kterými pamětnice zůstala dlouho doma; později pracovala na poště. Zora Gallová vzpomíná i na události roku 1968 a 1989. Zemřela 31. března roku 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
