„Chtěla jsem se stát doktorkou. Nemohla jsem jít na gymnázium. To už bylo v době, kdy můj kádrovej posudek byl špatnej, takže jsem vystudovala zdravotnickou školu, obor dietních sester. A podala jsem si přihlášku na vysokou školu. Moje ředitelka tý zdravotnický školy se přiřítila do třídy a vypadala, jako že ji raní mrtvice. Byla úplně rudá. Takhle trhala na kousky tu mou přihlášku a hulákala: ‚To bychom se na to podívali, aby studovala zlatá mládež!‘ Ona netušila vůbec, co spojení ‚zlatá mládež‘ znamená. Já byla nejchudší holka ze třídy, nosila jsem přešívaný z Pavlových kalhot sukně a od tety vypůjčenej svetr. Prostě jsem byla takováhle zlatá mládež. A tohle ve mně vzbudilo spíš odhodlání, že já ti, bábo hnusná, ukážu! Takže jsem nakonec tu vejšku vystudovala. Ne s červeným diplomem, bohužel, nejsem tak chytrá, jako byl můj bratr.“
„Já jsem v době, kdy se podepisovala ta Anticharta, byla na mateřský, ale můj muž s tím Mydlíkem, se kterým studoval, tu Antichartu nepodepsali. To bylo takový docela hrdinský, já bych řekla skoro hrdinštější než podepsat tu Chartu. Protože podepsat Chartu – my jsme o ní vlastně nevěděli, že jo – to nikdo neznal. Hlas Ameriky byl tak rušenej, že jsme nic neslyšeli, takže podepisovat Antichartu byl docela záhul. Ty příhody, jak svolali herce do divadla a tím to všichni podepsali, že jo.“ –„Když se rozhodl to nepodepsat, mělo to pro něj nějaké následky? Kde vlastně pracoval?“ – „Pracoval v Akademii věd, on je geolog paleontolog. Byl, bohužel. A když šel domů, tak za poslední peníze koupil dětem lego. Řek si: Teď prostě je utrum, půjdem někam do JZD.“ – „Potom, co odmítl podepsat?“ – „Potom, co to nepodepsal. Tak koupil dětem lego, se kterým si pak všichni tři svorně hráli a hezky se u toho hádali, protože si kradli navzájem ty kostičky.“ – „Mohl zůstat v akademii, nebo jak to dopadlo?“ – „Ono to dopadlo tak, že jejich šéf to podepsal za ně. I za Mydlíka, i za Archiho. Změnil sklon písma, dělal, co moh, aby se ty podpisy od sebe lišily. Podepsal to za ně. Ale to Archi dlouho nevěděl, on se k tomu styděl přiznat.“
„Narodil se nám nejmladší bratříček, kterej se jmenoval Jindřich Martin. Jindřich proto, že mýmu tátovi hrozilo, že ho zavřou a popraví. To v tý době, v osmačtyřicátým se narodil Martin, bylo zvykem. Prostě vyhmátnout eventuální vůdce nějaký skupiny lidí a to můj táta bezesporu byl.“ – „Byl v nějaké politické straně? U národních socialistů nebo v nějaké pravicové straně?“ – „Myslím si, že byl u národních socialistů. Takže to byl další pocit strachu. Nikdo přede mnou o tom nemluvil, ale osmiletá holka to cítí, že se dějou věci, že prostě to není v pořádku. Tatínek odešel z toho kontrolního úřadu okamžitě. Vyhodili ho, měl snad hodinu a půl na to, aby se sbalil a vypad. Neměl práci a jeho nejvyšší šéf udělal to, že všechny listiny o tom, že tam táta byl zaměstnanej, co dělal a který kauzy vyšetřoval, spálil. Takže můj táta vlastně nikdy nebyl zaměstnanej v Nejvyšším kontrolním úřadě.“
Eva Galleová se narodila jako Eva Macháčková 9. května 1940 v Praze. Její rodiče vytvořili svým třem dětem krásný a milující domov a důraz na rodinu a silné vztahy uvnitř ní jsou také leitmotivem Evina vyprávění. Za války žila rodina u Brna, Evini rodiče pomáhali partyzánům a závěr války prožili v úkrytu v lese. Otec Jindřich Macháček, po válce pracující na Nejvyšším kontrolním úřadě, byl po Únoru 1948 na hodinu z práce vyhozen. Krátce uklízel v pražském parku Stromovka, na přímluvu Josefa Smrkovského získal později místo projektanta železničních staveb. Evin strýc Jiří Sklenář, důstojník čs. armády, byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen v roce 1955 na tři roky do jáchymovských dolů a plně rehabilitován byl až v roce 1992. Eva nesměla z kádrových důvodů studovat na gymnáziu. Mohla nastoupit do zdravotnické školy, ale na přijetí na medicínu musela čekat šest let, během kterých pracovala v nemocnici. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy vycestovala do Spolkové republiky Německo, ale po krátké době se vrátila a medicínu dokončila. Velkou část svého profesního života pracovala v nemocnici na Bulovce jako radiodiagnostik a v jeho závěru na Poliklinice Vysočany. Ve svém životě vždy zastávala masarykovské ideály a se svým mužem Arnoštem-„Archim“ v tomto duchu vychovali i svoje dvě dcery.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
