Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Eva Galleová (* 1940)

• narozena 9. května 1940 v Praze

• v roce 1958 maturovala na zdravotnické škole v oboru dietní sestra

• v roce 1964 po šesti letech práce v nemocnici směla začít studovat medicínu

• v roce 1970 se rozhodla emigrovat do NSR, ale vrátila se po dvou a půl měsících

• roku 1971 promovala na Lékařské fakultě Karlovy univerzity

• provdala se za Arnošta „Archi“ Galle

• vychovali dvě dcery

• v letech 1972 až 1997 pracovala v nemocnici na Bulovce jako radiodiagnostik

• v letech 1997 až 2008 pracovala na poliklinice ve Vysočanech

Životní hodnoty

„Vyrůstala jsem v rodině, kde se všichni měli rádi. A bylo to hodně znát. Vím, že naši se milovali a žili spolu sedmdesát let ve svornosti a lásce,“ říká Eva Galleová a vyjadřuje tím hodnoty, které pro ni byly důležité po celý život, o čemž svědčí i motto, které si zvolila, když vyprávěla pro Paměť národa. Ovšem rodinná soudržnost byla charakteristická i pro generace předcházející.

Oba Evini dědečkové pocházeli z Plzeňska, ten z matčiny strany z Kožlan a z otcovy strany z Kaznějova. Dědečkové, oba Františci, spolu rukovali do první světové války a přátelé zůstali i po ní. Jak se rodiče pamětnice seznámili, zní trochu jako pohádka. Jednou se František Macháček se svým synem Jindrou vypravili do Kožlan navštívit kamaráda Františka Rotta. „Honosný jednopatrový dům měl vrata otevřená a můj tatínek se ohnul, aby průjezdem viděl dovnitř na dvůr. Maminka, tehdy asi čtrnáctiletá, zrovna pumpovala vodu. Tatínek se na ni podíval a řekl si: Tuhle si vezmu,“ vypráví Eva.

Mamince Marušce bylo osmnáct let, když si Jindru brala. Přála si studovat, biologii nebo biochemii, „něco s buňkami jako Jan Evangelista Purkyně“, ale rok po svatbě se jí narodil syn Pavel a studium muselo počkat. Tatínek Jindřich vystudoval techniku, inženýrství – specializaci geodezie, a po promoci ve věku čtyřiadvaceti let dostal dvě umístěnky: mohl si vybrat buď Plzeň, nebo Slovensko. Ing. Macháček se rozhodl jet tam, kde ho bylo více potřeba. V roce 1936 odjel s celou rodinou na Slovensko pomáhat budovat tamější infrastrukturu.

Slovensko koncem třicátých let

Mladí manželé Macháčkovi začali žít v Žilině. Tatínek se stal státním zaměstnancem, jako geodet vyměřoval stavby nových dopravních železničních tratí, vytyčoval trasy vlaků a maminka byla doma s malým dítětem. Na nové prostředí si Maruška nemohla zvyknout. Bylo jí něco málo přes dvacet let, celý život prožila v Praze a její prvotní odhodlání pomáhat pozvednout Slovensko postupně ochládalo. Byla kritická k místní společnosti, kulturní úrovni, cizímu prostředí, ale vnímala svoji nespokojenost ne jako chybu místních, ale jako „svoji hanbu“. Považovala Slovenky, se kterými přišla do kontaktu, za hloupé a afektované a v Žilině se cítila osamělá. Říkala, že „Slováci, pokud byl někdo nad nimi, ať už intelektem, nebo majetkem, měli ve zvyku se chovat podlézavě“. Mohl to být pozůstatek vzorců chování k vrchnosti z minulých časů. Jelikož její muž pracující pro státní dráhy měl možnost získat volné jízdenky pro celou rodinu, jezdila s Pavlíkem domů do Prahy za rodiči (z Kožlan do Prahy se Maruščini rodiče přestěhovali někdy v letech 1920–1922), jak jen to bylo možné. Třeba i na dva či tři dny, první třídou.

Na sklonku roku 1938 byly protičeské nálady na Slovensku tak silné, že ve volbách do slovenského sněmu získala Hlinkova lidová strana devadesát osm procent hlasů. Jak volby, na jejichž kandidátce byli pouze hlinkovci, probíhaly, popisuje Eva na základě vzpomínek svých rodičů: „Všelidové hlasování, jestli se Slovensko odtrhne, to bylo tak, že pokud jste hlasovali pro odtržení, dali jste do obálky lístek. Urny byly postavené proti oknu a tím bylo vidět, jak se hlasovalo.“ Macháčkovi lístek do obálky nedali. Po „volbách“ Češi, druhá nejpočetnější menšina na Slovensku, byli propuštěni ze zaměstnání, státní zaměstnanci jako první. Ani ne týden po volbách museli Macháčkovi ze Slovenska narychlo odjet.

V Tišnově u Brna

Tatínek pamětnice začal hledat novou práci a našel ji na Moravě, v okolí Tišnova. To už byly Čechy a Morava protektorátem a „Hitler burácel a vykřikoval, že Židy a Čechy a Slovany vůbec musí zničit a vyhladit. ‚Vyhladit Čechy? No to teda ne!‘ řekli si rodiče. A tak jsem se narodila já,“ říká Eva, která přišla na svět 9. května 1940. Opět musela maminka svoje plány na studium odložit, navíc v protektorátu byly vysoké školy tak jako tak zavřené. Koncem války nedaleko Tišnova havarovalo letadlo a parašutistů skrývajících se v tamních lesích se ujali partyzáni. Bylo potřeba sehnat pro ně civilní oblečení, boty a samozřejmě jídlo. Tatínek pamětnice ochotně poskytl, co bylo třeba, i svoje oblečení, což tenkrát nebyla úplná samozřejmost. Oblečení předával partyzánům prostřednictvím Aloise Wágnera, místního obchodníka. Při jednom takovém setkání se mu pan Wágner, jehož žena v těch dnech byla ve vysokém stupni těhotenství, svěřil: „Asi si pro mě přijdou. Udělal jsem hroznou chybu.“ Macháčkovi se více nedozvěděli, jen to, že ho Němci skutečně odvedli, mučili a naočkovali mu prý úplavici. Alois Wágner na samém konci války, koncem dubna nebo začátkem května 1945, zemřel. Maminka pak dětem do knížky-památníčku, kam zapisovala dětské pokroky, napsala: „Děti, nikdy nezapomeňte jméno Aloise Wágnera. Zachránil vám tátu.“ Eva, ještě ne pětiletá, netušila, o co jde, ale nejasný pocit hrůzy v ní zůstal dodnes.

Koncem války nálety na Brno získaly na intenzitě. Rodiče pamětnice se snažili dostat děti i sebe do bezpečí, mimo zastavěnou krajinu s továrnami jakožto možným cílem. Všechno, co mohli uvézt, naložili na dvě kola a utíkali z Tišnova pryč. Po cestě jim nad hlavou hvízdala letadla a ve zvlášť nebezpečné chvíli rodiče zakryli děti vlastními těly. Eva vzpomíná, jak „ležela, hlavu zabořenou do země, a dusila se“.

Za války nebylo co jíst. Macháčkovi válečná léta zvládli díky pomoci přátel z venkova. Jedním z nich byl pan Havránek. Cestou k němu z Tišnova míjeli rodinné sídlo Havlov, „za plotem si hráli dva blonďatí kluci, až později jsem si uvědomila, že to byl pan prezident s bratrem“. Ke konci války se Macháčkovi k Havránkovým dokonce nastěhovali. Bylo to bezpečnější než ve městě, uvažovali. Syn pana Havránka byl u partyzánů. Večer v určitou hodinu se ozvalo zaťukání na okno, což byl smluvený signál, „maminka vyšoupla jídlo do okna, vzala si ranec špinavého prádla a vysunula čisté“.

Poslední válečné dny už u Havránkových nebylo bezpečno. Německá vojska utíkala před Sověty a bylo třeba uklidit se do bezpečí. Pan Havránek měl v lese ve stěně jedné z roklí vybudovaný sklad na zeleninu. Tam se rodina (plus mladý Francouz, který uprchl z koncentračního tábora a dosud se skrýval u místních lidí na Vysočině) schovala. Eva si vzpomíná, jak večer z 8. na 9. května šel tatínek k Havránkovým pro deky. Stmívalo se, on se nevracel a nepřišel celou noc. Eva vzpomíná, jak moc se maminka bála. Ráno stál Francouz ve dveřích a volal nadšeně: „Le patron!“, což mělo stejný význam jako: „Sláva (nebo hurá), hospodář!“ Ukázalo se, že si tatínek ve tmě spletl rokle, zabloudil a musel v lese přespat. „Byla to velká radost, že jsme zase spolu.“ Eva si na ten den dobře pamatuje, protože 9. května měla své páté narozeniny. Ten den „jejich“ roklí táhlo německé vojsko. Maminka s tatínkem si stoupli před svůj „příbytek“ (aby vojáci viděli, že jsou v něm pouze neozbrojení civilisti), ale v tu chvíli přiběhla pětiletá Eva s nožem, podala ho otci a řekla: „Vem si ten nůž na toho Němce!“ Ukázalo se, že velitel vojáků byl lékař. Choval se kultivovaně a ujišťoval rodiče, že jeho vojáci nejsou žádní esesáci. „Je konec války, už se nemusíte schovávat,“ řekl jim. Měl jedinou starost: zjistit, kudy táhli Sověti, a kudy tedy oni nemají jít.

Dědeček ředitelem školy

Jak mezitím prožívali válku maminčini rodiče v Praze? ptala jsem se pamětnice. Její dědeček František Rott (až po válce si změnil jméno na české Sklenář) byl po celou dobu okupace ředitelem 1. dívčí měšťanské školy v Praze VIII v Libni (dnes ZŠ Bohumila Hrabala). Zřejmě učil i češtinu, jak usuzujeme z dostupného dokladu, z článku uveřejněného v časopise Naše řeč, ve kterém rozebírá výskyt dívčích jmen v Libni (viz Medializace). Je zajímavé, že sbíral chronogramy a také je sám v latině skládal a jako mladík hrával v Malostranské besedě na housle. V rodině se tradovalo, že si tam vyhlédl svoji Mařenku. „Zaujala ho svojí živelností, byla zrzavá, zelenooká a veselá. O přestávce pro ni šel tancovat a už se jí nepustil,“ říká pamětnice.

Během okupace, při květnovém povstání, se aktivně účastnil bojů na barikádách. V rodinných dokladech si můžeme přečíst čtyři stránky strojopisu (viz Dodatečné materiály), kde podrobně popisuje, jak nesnadné bylo dělat za protektorátu ve škole ředitele, jak bylo nutné lavírovat mezi dodržováním německých nařízení a snahou nezadat si s Němci, jaké kompromisy bylo nutné dělat, aby se škola nezavřela. Svoje vzpomínky nazval Heydrichiáda a naše škola (s podtitulem Kapitola, která chybí ve školní kronice) a soustředil se v nich detailně na popis dnů bezprostředně po atentátu na Heydricha, který se odehrál poblíž školy, na rozhraní Kobylis a Libně. Jak známo, Jan Kubiš, jeden z protagonistů, odjel z místa atentátu na kole směrem k Libni do bytu rodiny Novákových, aby si ošetřil zranění v obličeji. Z udání, které učinila jakási místní žena na gestapu, se Němci dozvěděli, že pro kolo, které si Kubiš opřel o výlohu Baťovy prodejny v dnešní Zenklově ulici, si později přišla nějaká dívka.

Touto dívkou byla Jindřiška Nováková, jedna ze studentek libeňské měšťanky. Pan ředitel Sklenář-Rott popisuje hon gestapa na potenciální podporovatele útočníků v Libni a okolí a zejména na vypátrání inkriminované dívky. Píše, že gestapáci si dali předvést stovky podezřelých dívek, které měly demonstrovat, jakou rukou vedou kolo. Jindřiška ten tlak nervově nevydržela. Svoje tajemství svěřila spolužačkám, ale jak se píše v závěru vzpomínek: „Ze školy se skutečně nic nevyneslo.“ Přesto byla celá šestičlenná rodina Novákových zavražděna v Mauthausenu, tehdy čtrnáctiletá Jindřiška 24. října 1942. Nové skutečnosti objasňující Jindřiščino zatčení byly uveřejněny v televizním cyklu Heydrich – konečné řešení.

Z kontrolního úřadu vyhozen na hodinu

Evin tatínek Jindřich Macháček byl v mládí mistrem Československa v běhu na 800 metrů, později měl rád soutěže, pro děti vymýšlel soutěživé hry a také rád lovil dravé ryby. Na fotografiích vidíme vysokého, hezkého muže a pamětnice dodává: „Byl vtipný, výřečný, sympatický, uměl bavit společnost, strhnout lidi na svou stranu.“ Rok po skončení války se Macháčkovi přestěhovali do Prahy, do dvoupokojového bytu v Praze-Holešovicích, a Eva právě nastoupila školní docházku. Jindřich Macháček se v pouhých čtyřiatřiceti letech stal vrchním odborovým radou v Nejvyšším kontrolním úřadě. Úkolem této instituce bylo kontrolovat práci vlád, ministerstev a všech existujících organizací. Zdálo se, že konečně bude mít Evina maminka klid a čas věnovat se vysokoškolskému studiu. Nečekaně jí však onemocněla rakovinou maminka, paní Mařenka Sklenářová-Rottová, a v necelých sedmapadesáti letech v roce 1947 zemřela. Byla to velmi těžká, zoufalá situace a na studium nebylo ani pomyšlení.

Po únorovém převratu bylo pak všechno jinak, ve společnosti obecně i v rodině pamětnice: její otec byl členem strany národně socialistické a politicky byl pro nový režim nepřijatelný. Hrozilo mu vězení. Z kontrolního úřadu byl vyhozen – dostal hodinu a půl na to, aby si sbalil svoje věci a odešel. Jeho šéf duchapřítomně spálil všechny listiny, které by dosvědčovaly, že Jindřich Macháček kdy na úřadě pracoval. Nedochoval se žádný dokument. V témže roce, 1948, se Macháčkovým narodil syn Jindřich Martin a dvoupokojový byt se stal pro pětičlennou rodinu malý. Navíc tatínek neměl práci. Zpočátku uklízel ve Stromovce, sbíral pohozené papírky. Později, v letech 1952 nebo 1953, na přímluvu Josefa Smrkovského („v rodině se o něm mluvilo celkem s úctou, ačkoli to byl zarytý komunista, choval se slušně“, vzpomíná Eva) dostal místo v SUDOP (Státní ústav dopravního projektování). Začal zase pracovat ve svém oboru: mimo jiné v roce 1955 vyměřoval trať z Vyššího Brodu na Lipno, projektoval tzv. Velimský okruh, železniční zkušební trať pro testování vlaků, nebo obtížnou trať přes Vltavu mezi Holešovicemi a Libní.

Strýc Jiří Sklenář, vězeň v Jáchymově

Sklenářovi-Rottovi měli kromě Marušky, Eviny maminky, ještě dva syny. Mladší Jan se stal oblíbeným a úspěšným pražským učitelem, starší Jiří po maturitě vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích (velitelem praporu byl tehdy podplukovník Karel Klapálek) a stal se vojákem z povolání. Sloužil nejprve v Banské Bystrici a po vzniku Slovenského státu v Pardubicích. Za okupace byl členem ilegální organizace ÚVOD (Ústřední výbor odboje domácího). Díky svému zaměstnání v poštovní protiletecké ochraně mohl cestovat po protektorátu a předávat vzkazy a zprávy odbojovým skupinám.

Zajišťoval spojení mezi východními Čechami a Prahou. Po celou dobu schovával v kanceláři padesát pistolí a střelivo, které v květnu 1945 předal partyzánům. Po válce byl často pracovně přemisťován (například v roce 1948 sloužil v Mladé Boleslavi pod generálem Františkem Moravcem, tehdy velitelem divize), zatímco jeho žena se dvěma syny žila v Kolíně. Odmítl vstoupit do KSČ, přesto byl z vojenských pozic pracovně hodnocen kladně. V roce 1955, dva roky po Stalinově a Gottwaldově smrti a tři roky po největších stalinských procesech se Slánským a spol., byl Jiří zatčen a obviněn ze sabotáže výstavby. Na samotce v Ruzyni byl zavřený nekonečné tři měsíce. V procesu s šesti dalšími spolupracovníky byl obžalován z porušení povinností veřejného činitele (v čem je porušil, se nikdy nedozvěděl) a z toho, že je buržoazního původu a byl vychován v ‚masarykismu‘ (jak se psalo v jeho materiálech). Jiří byl odsouzen na šest let do jáchymovských dolů, ale díky amnestii vyšel z vězení za necelé tři roky.

Nejprve, v hrozných podmínkách, pracoval na Dole Barbora a později na Rovnosti. Po dobu procesu a věznění všichni příbuzní všemožně jeho rodinu podporovali, i dědeček Sklenář-Rott se svými 600 Kčs hrubého ze svého ředitelského důchodu. Po návratu z Jáchymova pracoval nejdříve jako kopáč a po čase mu Evin tatínek Jindřich pomohl najít manuální práci na dráze. V roce 1996 sepsal pro svoji rodinu podrobný, devatenáctistránkový popis okolností zatčení a především věznění v komunistickém koncentračním táboře. V mnoha ohledech je podobnost s režimem v nacistických koncentrácích více než patrná. K rehabilitaci jeho procesu v šedesátých letech se v důsledku sovětské okupace nestačilo dojít, Jiří a jeho kolegové museli počkat na úplnou rehabilitaci až do roku 1992. Jiří i o tomto průběhu procesu rehabilitace pro rodinu sepsal podrobný popis. Po celý život cítil své odsouzení a věznění jako svoji hanbu. „Já bych na to byla hrdá,“ dodává pamětnice. Oba dokumenty jsou uložené ve složce Dodatečné materiály u příběhu Evy, jeho neteře.

Eva by chtěla studovat

Na počátku padesátých let, v době politických procesů, bylo pamětnici dvanáct let. Dobře si pamatuje atmosféru té doby, pocit strachu a tísně: „Pouliční rozhlas hulákal jména odsouzených a popravených furt dokola. Rodiče se před námi malými o tom nikdy nebavili, ale věděli jsme, co se nesmí na veřejnosti říkat.“ Když zemřeli Stalin a Gottwald, Evina nejlepší kamarádka strašně plakala, byla nešťastná a zoufalá. Reakce rodičů pamětnice byla: „Zaplaťpánbůh!“

„Starší bratr Pavel byl geniální, mohl studovat kteroukoli vysokou školu, ale chtěl být lékařem a vystudoval s červeným diplomem. Viděla jsem se v něm,“ vypráví Eva. Z kádrových důvodů, kvůli otci a strýci odsouzeném v politickém procesu, nemohla studovat na gymnáziu. Dostala se alespoň na zdravotnickou školu, na obor dietní sestra. Maturovala v roce 1958. Hlásila se na medicínu, ale ředitelka školy (v dnešní Školské ulici 15 v Praze 1) roztrhala její přihlášku na vysokou školu a křičela vzteky bez sebe: „‚To bychom se na to podívali, aby studovala zlatá mládež!‘ Ona vůbec netušila, co spojení ‚zlatá mládež‘ znamená. Já jsem byla nejchudší holka ze třídy, nosila jsem z Pavlových kalhot přešívané sukně a od tety vypůjčený svetr.“ Jelikož nedostala ze střední školy doporučení ke studiu, musela nejprve na umístěnku v Rakovníku deset měsíců jezdit se sanitkou jako dětská sestra a potom čtyři roky pracovat v nemocnici na Bulovce jako dietní sestra. Ředitelčina zloba však pamětnici motivovala a nakonec, po jistých peripetiích, medicínu vystudovala. V roce 1964 s prvními náznaky lepších časů jí bylo umožněno studovat, ale první dva roky pouze při zaměstnání, což pro ni znamenalo velkou pracovní i osobní zátěž. Studium se nakonec protáhlo na sedm let.

Emigrace do Německa

Eva se s nadšením zúčastnila všech politických akcí, které se na vysokých školách na konci šedesátých let v Československu organizovaly. Vzpomíná na studentskou stávku, na pohřeb Jana Palacha, na smuteční průvod, ve kterém šla a po kterém se rozhodla, že v téhle zemi žít nebude. V lednu 1969 odjela za kamarádkou do tehdejšího západního Německa, do Freiburgu. Bydlela na studentské koleji a dostala práci v místní nemocnici na oddělení ušním, nosním a krčním jako pomocná sestra.

Její školní němčina se ukázala jako hlavní problém, protože místní němčině moc nerozuměla. Pacienti se k ní chovali pěkně, ale personál nemocnice, asi i kvůli jazykové bariéře, s ní jednal povýšeně. „Když jsem šla po chodbě, nikdo mi neodpověděl na pozdrav,“ vzpomíná na necelé tři měsíce, které v Německu prožila. Ačkoli ve Freiburgu prožila svoji velkou lásku, rozhodla se pro návrat. Studia měla na rok přerušená, a jelikož před ní byla obávaná zkouška z patologie, od března do září se na ni usilovně učila. Zkoušku úspěšně složila a v říjnu 1971 byla v Karolinu promovaná doktorem veškerého lékařství.

Archi

Díky kamarádce Gábině se pamětnice seznámila s partou bývalých skautů (Junák už byl v roce 1971 oficiálně zakázaný), kteří se scházeli na statku Zlatý kopec u Prahy. Teď se jmenovali Klub turistů a Eva mezi nimi na mejdanu poznala člověka na celý život. Byl úplně jiný než kluci, se kterými chodila dřív. „Díval se na mě svýma pralinkovýma, laskavýma, vlídnýma, úžasnýma očima a už jsme od sebe neodešli,“ říká pamětnice o jejich prvním setkání. Archi se vlastně jmenoval Arnošt, ale své jméno neměl rád. Vystudoval geologii se specializací na paleontologii na Karlově univerzitě. Pocházel z velmi chudé rodiny, a když přijel do Prahy na studia, chodil v zimě v tátově dlouhém a těžkém služebním kabátě. Od spolužáků dostal přezdívku Archimedes podle filmu s Jean Gabinem Tulák Archimedes, což se časem zkrátilo na Archi.

První dítě se Galleovým narodilo, když bylo Evě dvaatřicet let, a druhé necelé dva roky nato. Archi pracoval v Akademii věd a kromě teoretické práce a psaní článků do odborných publikací jezdil také do terénu na geologické expedice. Dokonce se krátce pracovně dostal na Saharu, do Libye. V roce 1977 strana a vláda uspořádaly celonárodní akci, aby předem zastrašily občany a zamezily dalším podpisům pod Chartu 77. Na školách, v továrnách, na úřadech – všude byli lidé nuceni podepsat tzv. Antichartu, aby odsoudili text o lidských právech a jejich dodržování, který si nikdo z nich neměl možnost číst. Hlas Ameriky byl silně rušen a jediný způsob, jak se k textu Charty 77 dostat, byly pouze disidentské kruhy. Eva vzpomíná: „Já jsem v době, kdy se podepisovala Anticharta, byla na mateřské, ale můj muž s tím Mydlíkem, se kterým studoval, tu Antichartu nepodepsali. To bylo takové docela hrdinské, já bych řekla, že skoro hrdinštější než podepsat Chartu. A když šel domů, tak za poslední peníze koupil dětem lego. Řekl si: Teď prostě je utrum, půjdeme někam do JZD. Nakonec z akademie vyhozen nebyl, jak se v mnoha případech stalo. „Ono to dopadlo tak, že jejich šéf to podepsal za ně. I za Mydlíka, i za Archiho. Změnil sklon písma, dělal zkrátka, co mohl, aby se ty podpisy od sebe lišily. Podepsal to za ně. Ale to Archi dlouho nevěděl, on se k tomu totiž styděl přiznat.“ 

Eva a Archi spolu prožili sedmačtyřicet let a bylo to vydařené manželství, založené na oboustranné toleranci a lásce. Na skautské tábory jezdili po mnoho let pravidelně i s dětmi, generace skautů se obměňovaly a nové dorůstaly.

Pamětnice ve svém profesním životě zůstala v nemocnici na Bulovce. Pracovala na rentgenologii jako radiodiagnostik. Do důchodu odešla v roce 1993 jako třiapadesátiletá, ale v nemocnici zůstala a pokračovala v práci lékařky ještě do roku 1997. Následně přešla na polikliniku ve Vysočanech, kde pracovala až do roku 2008. Eva Galleová si přála, aby její příběh byl z velké části i příběhem o Archim. „On ke mně přece patří,“ říká na závěr.