„Jak jste to vnímala, že tatínka odvedli [příslušníci STB]?“ – „No hrozně jsem to vnímala. Vím, že jsem potom sedla do té otevřené skříně. Tak jsem tam seděla ve skříni a brečela jsem tam a říkala jsem: ‚Tati, zůstaň doma, zůstaň doma.‘ A bohužel. Pro mě to bylo zlé, ale brácha ten byl malý, ten to moc nevnímal.“
„Tam jsme měli dvě směny, na denní a odpolední. Měli jsme tam slepice, které byly na chov. Ta vajíčka se vozila do Opavy, líhla se z nich kuřata na chov brojlerů. Bylo tam přes 15 tisíc slepic. Takže jsme měli co dělat. Mechanizace ze začátku moc nebyla a potom nám zavedli krmné pásy a práce byla snadnější. Jinak se vše dělalo kbelíky, ručně. Potom postavili věže, do kterých se navážely směsi a pouštělo se to pásově mezi slepice. Ručně jsme sbírali jenom vajíčka a museli jsme je čistit a dávat do kontejnerů. Dvakrát týdně pro ně jezdili z Opavy a líhlo se to na ty brojlery.“ – „Kolik jste těch vajíček posbírala, třeba za den?“ – „Za den i osm tisíc, devět. I dvanáct tisíc bylo. Jak byla největší snůška.“
„To bylo akorát 9. května, na to si vzpomínám, jak přišli. Byla jsem akorát na dvoře. Většinou jsem prožívala život venku. Dva pánové v takových dlouhých černých kabátech. Jak jsem se pak dívala jako děcko na německé filmy, tak vypadali jako gestapáci. To byly též takové černé obleky. A jestli je tatínek doma, tak šli k nám a musel jim předložit všecko. Měl ještě jednu místnost, takovou zvlášť. Tam měl svoje doklady a papíry a všecko, takovou kancelář. Řekli mu, ať všechno ukáže, veškerou dokumentaci, jestli má od všeho doklady. Tak je tam zavedl, mě vyhodili. Jako zvědavé děcko mě tam nechtěli. A bylo to dost dlouho. Mamka už byla nervózní. Pepík [bratr] byl malý, měl dva roky. A čekala, co se bude dít. Jak vyšli, tak šli ještě do ložnice, tam všechno ohlídli, skříně pootevírali. Pak říkali: ‚Tak pane Mikuš, oblečte se a půjdete s námi!‘“
Miroslava Galásková se narodila 7. května 1946 v nemocnici v Ostravě-Zábřehu. Rodina bydlela a hospodařila na statku po vysídlených Němcích v Jistebníku. Po zatčení otce Josefa Mikuše v roce 1953 Miroslavu s matkou a bratrem komunisté vysídlili do obce Koporeč v okrese Most, kde bydleli až do roku 1958. Poté se rodina mohla vrátit do Staré Vsi nad Ondřejnicí a převzít statek po rodičích Josefa Mikuše. Miroslava chtěla nastoupit po deváté třídě na zdravotní školu, což jí nebylo umožněno. Nakonec vychodila zemědělské učiliště v Místku a následně Střední zemědělskou technickou školu v Novém Jičíně. Po svatbě a dětech začala pracovat v drůbežárně patřící pod JZD ve Staré Vsi nad Ondřejnicí. Před sametovou revolucí nastoupila do podniku Hutní montáže, kde s manželem pracovali až do důchodového věku. V době natáčení roku 2022 žila Miroslava Galásková se svým manželem a synem ve Staré Vsi nad Ondřejnicí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
