Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dostali statek po vyhnaných Němcích, potkal je ale stejně smutný osud
narozena 7. května 1946 v Ostravě-Zábřehu
do sedmi let bydlela v Jistebníku na Novojičínsku
v roce 1953 prohlásili otce kulakem, zatkla ho Státní bezpečnost a rodinu převezli do obce Koporeč na Mostecku
roku 1956 byl otec propuštěn z vězení
o dva roky později se mohli vrátit do Staré Vsi nad Ondřejnicí, kde převzali rodinný statek
pracovala v zemědělství, i když snila o zdravotní škole
později přešla do podniku Hutní montáže
v roce 2022 žila ve Staré Vsi nad Ondřejnicí
Miroslava Galásková si až do roku 1953 užívala radostné dětství na venkovském hospodářství. Idyla však skončila 9. května téhož roku. „Byla jsem akorát na dvoře, pořád jsem prožívala život venku. Přišli dva pánové v takových dlouhých černých kabátech. Jako gestapáci,“ říká Miroslava Galásková.
Když příslušníci Státní bezpečnosti zjistili, že je tatínek doma, nechali si předložit všechny dokumenty a prohledali skříně v domě. „Mě vyhodili, samozřejmě mě tam jako zvědavé děcko nechtěli,“ vzpomíná Miroslava Galásková. „Potom, co odvedli otce, jsem sedla do skříně, jak byla otevřená. Tak jsem tam seděla, brečela a říkala jsem si: ‚Tati, zůstaň doma.‘ Bohužel ho ale zavřeli na tři roky.“
Otce odvezli do vězení v Bílovci, neboť se domnívali, že by na svobodě mařil vyšetřování ovlivňováním svědků. Do vazby ho vzali v půl osmé večer. Nemohl si sebou vzít nic jiného, než co měl v tu chvíli na sobě. Oficiálně otce zatkli za nesplnění předepsaných dodávek zemědělských produktů.
Vyšetřovatelé došli k názoru, že Josef Mikuš do doby, kdy se v Jistebníku utvořilo jednotné zemědělské družstvo (JZD), hospodařil dobře. Ale uvedli, že jak začala v obci pokračovat socializace vesnice, stal se z obviněného zavilý nepřítel JZD, a proto se všemožným způsobem snažil narušovat socialistickou velkovýrobu. Členem JZD se podle vyšetřovatelů stal jedině proto, aby ho rozrušoval a rozkrádal zevnitř a aby odrazoval drobné a střední rolníky od společného hospodaření. Ve spisu stojí, že po utvoření JZD, kdy přišel o pracovní síly, se stal Josef Mikuš notorickým neplatičem dodávek a rozvracečem pracovní morálky členů JZD, u nichž využíval před tím získaného vlivu a závislosti.
Po výslechu svědků soud rozhodl, že Josef Mikuš je podezřelý z trestného činu sabotáže. Uvedl, že se jí dopustil z nepřátelství k lidově-demokratickému zřízení, kterážto skutečnost je pak důvodem k výroku o propadnutí jmění. Soud jednoznačně stanovil, že u Josefa Mikuše převládá chamtivost po půdě a bezcitnost vůči osobám, které u něj byly zaměstnány, takže lze jasně hovořit o obviněném jako o kulakovi, který se nikdy nesmíří se socializací vesnice.
Josef Mikuš se stal jednou z obětí Akce K, která měla za úkol likvidaci takzvaných vesnických boháčů. Jednalo se o osoby nepohodlné komunistickému režimu, které se stavěly nesouhlasně k socializaci vesnice. Soudce ho potrestal třemi roky vězení. Nepomohla ani žádost o milost sepsaná členkou KSČ, sestrou Josefa Mikuše, adresovaná prezidentu republiky v září 1953. Anežka Petroncová rozená Mikušová poukazovala v dopise na fakt, že většinu svědků pohání závist, anebo, v případě paní Vogtové, je svědectví zkresleno tragickou událostí, která vedla ke smrti jejího syna.
Rok před zatčením Josefa Mikuše mladšího rovněž příslušníci STB vyšetřovali jeho otce ve Staré Vsi nad Ondřejnicí, kterého obvinili z nesplnění předepsaných dodávek. Josef Mikuš starší však roku 1953 zemřel a komunistický režim ho už nemohl perzekvovat.
Po věznění v Bílovci se Josef Mikuš dostal do Ostravy, kde pracoval u vysokých pecí. Tam ho Miroslava s maminkou navštívily. Z této práce měl zdravotní problémy a režim ho přemístil do věznice ve Valdicích na Jičínsku, kde opět těžce dřel. Následkem pracovních podmínek prodělal infarkt. Rodinu se zdravotním stavem otce nikdo neobeznámil. Po uzdravení poslal Josef Mikuš dopis, aby manželku a děti ujistil o lehčí práci, jež vykonává. Návštěva byla téměř nemožná. Když už se Miroslava s maminkou a bratrem dostali do blízkosti věznice, mohli se vidět jen z větší vzdálenosti a za přítomnosti vězeňské ostrahy.
Miroslava Galásková, za svobodna Mikušová, se narodila 7. května 1946 v nemocnici v Ostravě-Zábřehu, Josefovi a Boženě Mikušovým v době, kdy vlastnili statek v Jistebníku.
Dědeček pamětnice Josef Mikuš starší (1887–1953) přišel na počátku 20. století do Staré Vsi nad Ondřejnicí z Nového Hrozenkova, kde rodina vlastnila statek s rozlohou 13 hektarů. Josef Mikuš starší sloužil rok a půl u rolníka Dlouhého ve Staré Vsi n. Ondřejnicí jako čeledín. Poté si opatřil koně a živil se odkupem a prodejem mléka. Tuto živnost provozoval až do roku 1926, kdy si opatřil půjčku na koupi vlastního statku. Ten rodina vlastní dodnes. Hospodářská usedlost vyšla na 260 000 korun.
V době koupě měl Josef Mikuš starší již čtyři děti včetně Josefa Mikuše mladšího, tatínka Miroslavy. Svou budoucí manželku Boženou Paclíkovou otec pamětnice poznal právě na jejich statku, kde sloužila. Za války byla Božena totálně nasazená v Německu, ale ani to dvojici nezabránilo, aby roku 1944 uzavřeli manželství.
Vzhledem k tomu, že měl otec pamětnice o dvacet let mladšího sourozence musel si sám obstarat živobytí. Až do roku 1944 pracoval u rodičů ve Staré Vsi n. Ondřejnicí. Ve stejném roce si pronajal zemědělskou usedlost v Prostředním Poříčí v okrese Boskovice. Tu s manželkou obhospodařoval až do června 1945, kdy se naskytla příležitost získat grunt po vysídlených Němcích v Jistebníku na Novojičínsku.
„Jak tam přišel, tak tam bydleli ještě i Němci v tom výminku. Ještě jak jsem se narodila ve čtyřicátém šestém, Němci tam ještě byli. Až potom je odsunuli, a otec říkal, že Němka pomáhala mamce, protože měla hodně práce kolem statku. Takže mě Němka ještě hlídala,“ vzpomíná Miroslava na vyprávění rodičů. S velkou pravděpodobností se jednalo o Adelheid Berger, která vlastnila usedlost do konce války společně s manželem Johanem a měli pět dětí. Statek se po osvobození nacházel ve špatném stavu a bylo nutné do něj investovat hodně peněz a práce.
V roce 1948 se v Jistebníku objevily první náznaky kolektivizace. Nejdříve vzniklo Strojní družstvo, které se udrželo pouze do roku 1950. V listopadu 1949 založili jednotné zemědělské družstvo. Miroslava vzpomíná, že ostatní zemědělci přemlouvali otce, aby se stal předsedou výše zmíněného Strojního družstva, což se také stalo. Když skončilo Strojní družstvo, jeho členové automaticky přešli do JZD I. typu, jenž právě vznikalo. Stejně tak Josef Mikuš.
Pro funkcionáře v Jistebníku se otec pamětnice stal již tehdy nepohodlným, o čemž svědčí pozdější výslechy v rámci soudního řízení roku 1953. Pozornost na sebe strhl ve chvíli, kdy odmítl při hospodářsko-technické úpravě pozemků společné hospodaření (HTÚP). Předseda JZD Klement Golka v pozdější výpovědi řekl, že při HTÚP odmítl setí řepky na společném honu. Když prý Josefa Mikuše mladšího osobně přesvědčoval o výhodách společného hospodaření, hrubě mu vynadal a vyhrožoval. Klement Golka na něj přivolal příslušníka Sboru národní bezpečnosti. Josef Mikuš odešel z JZD definitivně v říjnu 1951.
Rodině Mikušově přicházeli vypomáhat na hospodářství lidé z Jistebníku. Dne 21. dubna 1950 pracoval na jejich poli také žák čtvrté třídy Miloslav Vogt. Nešťastnou náhodou spadl pod válec obličejem do hlíny a udusil se. Josef Mikuš si musel odpykat trest odnětí svobody ve výši dvou měsíců a zaplatit odškodné chlapcovým rodičům. Matka malého Miloše to Josefu Mikušovi nikdy neodpustila, což se projevilo v pozdějším obvinění vedoucím k uvalení vazby. Matka zemřelého hocha svědčila v neprospěch Josefa Mikuše mladšího.
Po zatčení otce pamětnice dopadla nemilost komunistických funkcionářů také na jeho manželku Boženu Mikušovou a jejich děti. „Vzhledem k tomu, že váš pobyt v Jistebníku nad Odrou, jakožto rodinného příslušníka provinilého vesnického boháče, ohrožuje veřejný pořádek, klid a bezpečnost, vyslovil vám Okresní národní výbor, referát pro vnitřní věci v Bílovci, zákaz pobytu v obvodu Okresního národního výboru v Bílovci,“ píše se v rozsudku.
Miroslava Galásková vzpomíná na den, kdy je s maminkou a bratrem odváželi z Jistebníku. „Přijela dvě velká nákladní auta, bylo nachystáno, co si mohla a nemohla vzít. Nábytek jsme měli po odsunutých Němcích, ale jinak nic moc dalšího. Maminka si posbírala věci hlavně z kuchyně a ložnice,“ uvádí.
Mamince Miroslavy hodně záleželo na automatické pračce vyrobenáé manželem. Vzali si ji s sebou, ovšem museli za ni později zaplatit. Kdyby nebylo ostatních lidí přihlížejících vystěhování, kteří darovali skromný obnos, zůstala by rodina bez peněz.
Paní Mikušovou s dětmi Miroslavou a Josefem odvezli na nákladním autě až k Mostu do malé obce Koporeč. Po celonoční cestě dostali ubytování na jednom z největších statků v obci. Maminka musela hned na druhý den nastoupit do práce do kravína a dcera Mirka se musela postarat sama o sebe a někdy i o svého mladšího bratra. I přesto, že byla maminka často v práci, si založili své malé hospodářství.
Děti navštěvovaly školy v Líšnici a v Havrani. S nimi ve vesnici žili jak Němci, tak Romové nebo Ukrajinci. Jen jednou za rok mohli jezdit do Staré Vsi nad Ondřejnicí navštěvovat rodinu. Cesta vždy trvala téměř celou noc.
Když Josefa Mikuše roku 1956 propustili z vězení, ubytoval se u zbytku rodiny v Koporeči čp 10. Získal práci kočího na Státním statku Most.
Při jedné z návštěv ve Staré Vsi v roce 1958 rodině předseda Národního výboru Augustin Novobilský nabídl, aby se vrátili na rodinný statek, že by jim domluvil zrušení zákazu pobytu v kraji. Již tehdy byl nedostatek kvalifikovaných pracovníků v zemědělství, a tak místní funkcionáři považovali za dobrý nápad předat statek právě rodině Mikušově. Josef Mikuš nemusel příliš přemýšlet. Vzhledem k tomu, že se i tak poohlížel po nové nemovitosti, nabídku přijal a rodina se opět vrátila do rodné obce.
Miroslava nemá příliš dobré vzpomínky na návrat do Staré Vsi nad Ondřejnicí. Statek, na který se vraceli, byl v mnohem horším stavu než ten v Koporeči. Navíc si za šest let strávených v Čechách vytvořila mezi dětmi přátelské vazby, jež se jí velmi těžko opouštěly. „Jak jsem měla nastoupit do školy, akorát jsem šla do sedmé třídy a brácha do druhé. Než jsem si na děcka zvykla, tam byly úplně jiné poměry. V Čechách se učitel zdravil ‚Čest práci!‘“ Ve Staré Vsi nad Ondřejnicí si ostatní děti z takového pozdravu dělaly legraci.
Oba rodiče dostali práci v JZD. Maminka v kravíně a tatínek u koní. Josef Mikuš si navíc dodělal vysokou školu ekonomického směru a dostal v JZD práci jako účetní, posléze jako agronom. Byl také činným v nejrůznějších spolcích a snažil se zvelebovat rodinný statek.
Po vychození základní školy chtěla Miroslava Galásková nastoupit na zdravotní školu, ale se zlou se potázala. Podala si přihlášku a potom si ji zavolal ředitel a řekl, že nemá šanci. Potřeboval totiž, aby šlo co nejvíc dětí do zemědělství, což po něm požadovali nadřízení. Miroslavu Galáskovou ředitel upozornil, že tam musí taky a i kdyby se dostala na zdravotní školu, osobně se postará, aby ji nevzali.
Tak se přihlásila na zemědělské učiliště v Místku. Po něm šla Miroslava Galásková na střední zemědělskou technickou školu do Nového Jičína. Každý student, který tam maturoval, měl již předem přidělené zaměstnání. Pamětnice se nicméně po škole ihned vdala za Bedřicha Galáska a brzy se jim narodily děti. Nakonec nastoupila do drůbežárny ve Staré Vsi nad Ondřejnicí. Na práci vzpomíná s úsměvem. Většinou krmila slepice a sbírala jejich vajíčka, která se odesílala do líhně do Opavy.
Pak přišel 21. srpen 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy a přerušila tak obrodný proces demokratizace společnosti. Pamětnice na osudný den vzpomíná: „Slyšeli jsme takový rachot na cestě, bo bydlíme u cesty. A teď se dívám, od Brušperka jely samé tanky. Jeden za druhým. Taká řada, ruské tanky. A tak jsem rychle letěla za mamkou do chlíva a říkám: ‚Mami je zle, jsme obsazeni, přišli tady Rusi!‘“
Stejně jako množství dalších lidí se Miroslava s maminkou obávaly vypuknutí války. Den za dnem si však i přes obavy na novou situaci zvykali. V následujícím roce rodina zažila přece jen trochu radosti. Byla totiž obnovena tradice nazvaná Jízda králů. Tatínek Miroslavy se roku 1969 objevil na slavnosti jako vlajkonoš. V následujících letech byl jen součást průvodu.
Během 70. a 80. let si začala mladá rodina Galáskova stavět dům na pozemku, který jim daroval otec. Paradoxem bylo, že část pozemků museli vyplatit, i když se jednalo o rodinné majetky zabavené komunisty. Po dostavení domu si mohli dovolit zaplatit dovolené. Ještě před rokem 1989 Miroslava odešla z práce v zemědělství a nastoupila na Hutní montáže, kde působil i její manžel jako vedoucí montér.
Miroslava Galásková nevěřila, že se po sametové revolucí situace změní k lepšímu. Její tatínek, bývalý vězeň, měl velká očekávání. Nakonec byl však na sklonku svého života zklamán. V restitucích vrátil nový demokratický režim rodině alespoň všechny zabavené majetky jak ve Staré Vsi nad Ondřejnicí, tak v Jistebníku.
V době natáčení roku 2022 Miroslava žila ve Staré Vsi nad Ondřejnicí ve dvougeneračním domě se svým manželem Bedřichem a synem Richardem. Práce v zemědělství podle ní byla a je dodnes podceňovaná. „Málokdo si umí představit dřinu, kterou obnáší starost o hospodářství,“ uzavírá své vyprávění.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Sabina Máchová)