Fedor Gál

„Bylo to ke konci války, na Vánoce roku 1944. Procházeli jsme přes Osvětim, kde už nefungovala krematoria a plynové komory. Němci se již snažili zahladit stopy po tom, co se v táborech dělo. A náš transport byl přesměrován do Terezína, kam jsme, dle dokumentace z terezínského archivu, dorazili 24. prosince roku 1944. Bratr se dostal do baráku pro děti a moje máma do baráku, kde byly ženy s batolaty. A tam jsem se 20. března roku 1945 narodil.“

„V listopadu roku 1989 bylo obsazováno tisíce a tisíce pozic ve strukturách československého státu. To už nebylo jen pár kamarádů, které člověk znal dvacet let. A tito lidé se vynořovali z neznáma. Stejně tak, jako Košičané nevěděli, kdo je Fedor Gál, tak my jsme nevěděli, kdo je Vladimír Mečiar, který se najednou odněkud objevil a ucházel se o post ministra vnitra v kooptované slovenské vládě. Na ministerstvu seděl Vlado Ondruš, jediný reprezentant Veřejnosti proti násilí. Na danou pozici proběhl konkurz, byli tři uchazeči. Když se Vlado vrátil k nám do kanceláře, ptali jsme se ho, jak to šlo. Řekl nám, že tam byl jeden výborný uchazeč. Já jsem byl vcelku rád, že alespoň jeden byl skvělý a ani jsem si nekladl otázku, proč. Postupně se začaly vynořovat informace o tom, že ho na konkurz připravovala Obroda z vnitra. Obroda byli reformní komunisté, které po prověrkách v roce 1968 vyházeli ze strany. Můj výklad tohoto konkurzu byl následovný: neznámý právník z Nemšové s velikou ambicí a tahem na branku se přišel ucházet o pozici ministra vnitra. Vybaven informacemi od profesionálů z Obrody, kteří kdysi pracovali na Vnitru, vyhrál konkurz. Před necelým měsícem jsem se dozvěděl od bývalého důstojníka federální bezpečnostní informační služby, že Mečiara na konkurz připravoval Alois Lorenc, což byl šéf komunistické tajné policie!“

„V devětaosmdesátém jsme se všichni sešli v událostech, které souvisely s listopadem 1989. V Praze zakládali Občanské fórum. Já jsem zakládal na Slovensku Verejnosť proti násiliu, to byl takový pandán, něco jako Občanské fórum, jen slovenská verze. Stal jsem se dokonce předsedou Verejnosti proti násiliu, říkám to slovensky, protože tak se to slovensky jmenuje. A vyhráli jsme první svobodné volby na Slovensku. Ale já jsem věděl od první chvíle, že politika není pro mne to pravé ořechové. Takže po několika velice tvrdých konfliktech, které jsem absolvoval s tehdejším premiérem vlády Slovenské republiky, který se jmenoval Vladimír Mečiar - zaplať pánbůh, že jste se s ním nikdo nedostal do styku, a ještě kolem lustrací, to také nevíte, co je, to bylo zbavování se lidí, kteří byli agenty a konfidenty komunistické tajné policie - jsem to v politice sbalil. A přestěhoval jsem se do Prahy.“

„Krédo mého života je, že máme-li přežít složité období a složitý svět v relativním zdraví, tak je nutný dialog různých lidí. Dokonce si myslím, že ten dialog musí být přes barikády a přes ploty. A čím různější jsou ti lidi ideologicky, nábožensky, politicky, sociálně, jak chcete, tak tím je ten dialog důležitější, pokud jde. Jsou situace, kdy ten dialog prostě možný není, ale to už je zase jiné kafe, o kterém můžeme také mluvit.“

„Narodil jsem se v březnu 1945, bude mi dvaasedmdesát. Narodil jsem se na divném místě – v koncentračním táboře Terezín. Měl jsem štěstí, poněvadž naše máma s mým bráchou, který je o pět let starší, tam přišli s úplně posledním transportem na Vánoce 1944. Já jsem se narodil asi tři měsíce poté, v březnu 1945. A když říkám, že jsme měli štěstí, tak jsme ho měli dvakrát. Poprvé proto, že transport šel ze slovenského městečka Sereď, to byl sběrný tábor, kde se shromažďovali Židé z celého Slovenska a pak je posílali do různých táborů. Mého tátu poslali do Sachsenhausenu, odkud se nevrátil. Transport, kde byla moje máma s bráchou a se mnou v břiše, šel původně do Osvětimi, ale jelikož už byl konec války, přestaly fungovat plynové komory a krematoria. Tak nás otočili a dostali jsme se do Terezína. Zní to zvláštně a absurdně, ale Terezín byl mezi koncentračními tábory taková lepší štace, poněvadž to nebyl vyhlazovací tábor. Tam se nezabíjelo, tam se jenom umíralo hlady, nebo na tyfus. Nebo někoho popravili, zastřelili za pokus o útěk.“