Bohumila Gajdůšková

„Přijel kamoš za mojím manželem a tak se vykládalo, on přijel ze Slovenska. Vykládalo se do půl noci a šli jsme spát. A já ležím a říkám: ‚Toto není možné, no někde letí letadlo a chce přistát.‘ Těsně nad naším barákem létaly z Ruska letadla. No a my jsme nevěděli co. Manžel rychle zapl rádio a říká: ‚Miluš, Rusi nás okupují.‘ Tak já jsem, bratr byl u mě na bytě i s rodinou, utíkala jich vzbudit, co se děje. Otevřela jsem dveře a říkám: ‚Vstávejte, jsme okupovaní Rusama.‘ Vzteklá jsem byla na ně. Tady nic nebylo, oni nás okupovali, proboha. Takže to nebyli bratři na věčné časy a nikdy jinak.“

„Když ta válka skončila, tak všichni říkali, u nás v dědině, že se budeme mět hrozně zle, že nás Rus, jako Stalin, vezme všecky na prácu do Ruska. Že budeme aji s dětmi utíkat a budeme tam. Tak lidi se chystali. Víte jak? Skutečně to tak mysleli. Tak maminka zabila veliké tele, skoro jalůvku, a prase. A nadělali ze všeckého suchých klobás. A ve třech pytloch to bylo. To sme měli nachystané na cestu, abychom měli co jest. No všichni mluvili, že budeme utíkat do Ruska, že nás Rus sebere. No nic se nedělo, tak jsme klobásky jedli.“

„Pět měsíců jedni ti a samí Němci u nás bývali. Ale nedovedete si představit, jak jsme se sžili, jak oni nadávali na Hitlera, že ho zabijí. Ale my jsme mlčeli, aji maminka. Ona nám to přikázala. Nevěděla, jestli je to léčka. Tak jsme neříkali nic, protože vedle byl velký sál (v hospodě) a tam měli esesáci bydlení. Takže my sme moseli být strašně opatrní. No a ti Němci, co u nás bydleli, tak byli strašně hodní na nás. Ten jeden měl 18 roků. A říkal: ‚Já mám život úplně zničený. My všeci. A za co? Hitler, toho, kdybychom mohli, tak ho zabijeme.‘ Ale my jsme mlčeli a potom ten starší pán, co tam byl, a pak jeden takový, on byl trochu tů válků, prostě zcvokl. A eště jeden. Čtyře u nás spávali, celý pokoj měli. A ten starý pán říká: ‚Já vím, že nesmíte mluvit, že se bojíte nás, ale my vás nezradíme. My chceme, aby skončila válka, aby Hitlera zastřelili.‘“

„Přišli nějací muži, dva, jeden k nám, druhý ke druhým, s velikýma kuframa. A chtěli, abychom jim prodali potraviny. Oni chodili po Bánově a my už jsme neměli, co jim prodat. Tak maminka říká: ‚Miluško, běž s tím pánem do Suché Loze k babičce, oni budů mět. Nech mu prodajů, co možů.‘ Vajíčka, maso, všecko prostě si brali. A když jsem byla s nima, tak už jsme šli domů do Bánova, protože z tama jedou autobusy, už je tam státní silnice na Slovensko. A on byl Čech, z Prahy. A nakoupil plné dva kufry a měl plný velký batoh. Tak jsme mu ještě od sousedek posháněli a prodali, aby si vzali. A my jsme šli z té Suché Loze a já křičím: ‚Gestapo jede proti nám.‘ Tak jsme utíkali honem do boku po zemi a schovali se do žita. A až přejeli, tak jsme honem utíkali, kolik jsme mohli, co nejrychleji a šli do Bánova. A oni potom odjeli, velice nám děkovali, že zachraňujů aji partyzány. Že jim to dávají.“