Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Gajdůšková (* 1934)

• narozena 11. prosince 1934 v Bánově

• rodiče Antonín a Františka pracovali na rodinném hospodářství

• v lednu 1945 zažila zatýkání partyzánů v Bánově

• přihlížela popravě mladého německého vojáka

• po válce krátce vyrůstala u tety Anny Šmigurové, která byla v 50. letech uvězněna

• celý život pracovala jako prodavačka

• provdala se za Jaroslava Gajdůška

• odmítla vstoupit do KSČ

• v roce 2021 žila v domě pro seniory ve Zlíně

Dětství pamětnice negativně ovlivnila druhá světová válka, ale i předčasný odchod otce a množství těžké práce doma. Ona i její rodina měli velký strach z tehdy všemocného gestapa, s jehož příslušníky měla osobní zkušenost nejen během zatýkání partyzánů v Bánově, ale i přímo u ní doma. Koncem války se postupně setkávala s německými, maďarskými, rumunskými i sovětskými vojáky.

Děvče ze sedmi sourozenců

Bohumila Gajdůšková, za svobodna Polanská, se rodičům Antonínovi a Františce narodila 11. prosince 1934 ve východomoravské vesnici Bánov, na úpatí Bílých Karpat. Její příchod na svět předcházely sestry Marie, Anežka a Ludmila a následovala ještě sestra Anna a bratři Josef a Ladislav. Polanští se živili zemědělstvím na svém středně velkém „půllánickém“ hospodářství, které kromě polností zahrnovalo i dobytek. Na poli rodina pěstovala obilí, brambory, krmnou a cukrovou řepu. První dětské vzpomínky pamětnice jsou spojené s návštěvami její babičky Kateřiny Rožkové v Suché Lozi, rodišti maminky. „Velice ráda jsem chodívala k babičce. Vždycky mě maminka poslala pro něco a jinak jsem tam byla každý týden, sedla jsem na kolo a vyrazila k ní.“

V září 1938 vyvrcholila mezi nacistickým Německem a Československem politická krize. Československo vyhlásilo mobilizaci, kterou svým specifickým dětským pohledem vnímala i sotva čtyřletá Bohumila. „Nevěděla jsem, co se to děje, všeci křičeli: ‚Mobilizace!‘ Všichni lidé pobíhali venku a povídali si to jeden druhému. To se tak domlouvalo. Až všeci plakali, tak maminka říkala: ‚Nastala válka, bude nám zle.‘ “

Jinak bychom nepřežili

Polanští se díky tvrdé práci na své usedlosti dokázali slušně uživit. Komplikace v této oblasti nastaly po vzniku protektorátu a začátku války. Rodinu, stejně jako mnoho jejich sousedů a tisíců dalších zemědělců v zemi, postihly tvrdé nucené dodávky jejich produktů válečné ekonomice. „Museli odvádět všecko, máslo, vajíčka, sádlo. Chodily kontroly, každý týden, i dvakrát, třikrát. Zjišťovaly, kolik máme dobytka a jestli neubylo. Jestli nebyla černá porážka. Za to byl trest smrti.“ Přes všechny tyto obtíže si rodina, v produkci potravin, uchovala soběstačnost a nikdo v ní netrpěl hladem. Dělo se tak ale za cenu nemalého rizika zabíjaček konaných „na černo“ v noci. Za ty hrozil již zmíněný nejvyšší trest, ale v méně závažných případech i pokuty nebo vězení. „My jsme to ale museli dělat, protože jinak bychom nepřežili. A to jsme se jen modlili, aby nedošlo gestapo. Vždycky nám to vyšlo, chvála Bohu,“ vzpomíná Bohumila Gajdůšková.

Dal si pivo a do týdne byl mrtvý

Zlom ovšem přišel během žní v létě roku 1942, kdy pamětnici v pouhých 34 letech zemřel tatínek Antonín. „Šel z pole se sekáčema a stavili se v hospodě. Bylo veliké horko, on si dal pivo a dostal zápal plic. Do týdne byl mrtvý.“ Veškerá práce a hlavně zodpovědnost o chod hospodářství tak zůstala na bedrech 37leté Bohumiliny maminky Františky. Tři nejstarší sestry se musely ještě o to více zapojit do prací na poli. Bohumila zůstávala doma, kde pečovala o mladší sourozence. To ale obnášelo i přípravu krmení pro dobytek a další pomoc na hospodářství. „Když jsem si chtěla hrát a přišli pro mě kamarádi, tak jsem řekla, že všichni musíme nastoupit a práce doma musí být udělané, já jinak nemůžu jít. Tak všeci šli, řezali sečku, strůhali řepu, vyhazovali od koní a od krav, vyzametali a podestýlku donesli. Už věděli, co majů dělat.“ Jen na tzv. šičkové práce, tedy na žně, sena a jinou sklizeň, si rodina najímala nádeníky z hor.

Na základní školu v Bánově nastoupila pamětnice v roce 1940. Dnes vzpomíná, že válka její školní docházku nijak zásadně neovlivnila, jen se musela učit německy a jednou za čas zahlédla německého inspektora, který školu navštívil. „A z toho měli všichni učitelé hrůzu, ten chodil pravidelně.“ Kromě školní docházky a pomoci doma zůstával malému děvčeti čas i na dětské hry. „Bylo veselo, parta kluků, parta holek. Hráli jsme divadla, jen tak, vymysleli jsme si pohádku a tak jsme to předváděli, jak by to asi dělali, ten král a královna.“

Tváří v tvář gestapu

Jednoho dne Bohumilu zastavili na návsi v Bánově příslušníci gestapa a malé Bohumily se ptali, kde bydlí pan Kočička. Ačkoli věděla, že je těchto rodin v obci víc, statečně jim to zamlčela a řekla, že zde o žádném takovém příjmení neví. K vážnějšímu setkání došlo později, snad v roce 1943. Tehdy matka k nedělnímu obědu připravila uzené maso z černé porážky. „Maminka říkala, že musíme honem větrat, protože jak by prokázala, že máme uzené. No a vtom jsme oknem uviděli, že jelo gestapo a točilo se k nám. Dovedete si představit tu hrůzu v nás? My jako děcka, už samy, jsme z toho měly strach. A oni zastavili a přišli do vnitřku.“ Rodina mezitím poschovávala jídlo pod nábytek, načež do kuchyně vstoupil příslušník gestapa a tlumočník. Přestože se bytem linula libá vůně, nezvaní hosté se o nelegální potraviny nezajímali a přišli řešit pokutu za neosvětlený žebřiňák při sklizni řepy. Bohumilin bratr Josef v té chvíli upustil z ruky kus uzeného, které se zakutálelo pod stůl. Česky hovořící tlumočník, v německé uniformě, maso duchapřítomně přišlápl botou, aby si toho jeho nadřízený nevšiml. Matka tehdy mužům popsala tíživou situaci rodiny, načež nad prohřeškem gestapák, na přímluvu tlumočníka, mávl rukou a věc dále neřešil. „Tak to byla pro nás taková hrůza, celá ulice byla v okně a pozorovali, co se bude dít.“

Netrvalo dlouho a už ho vedli

V zimě roku 1945 přihlížela pamětnice zatýkání cizích mladíků na návsi. „Přišli a v hospodě se napili. A ten hospodský říkal: ‚Nepijte a utečte, může to být nebezpečné. A eště mě aji zavřů a vystřílajů všecko.‘ Netrvalo chvilky a už ho védli. Na vlastní oči jsem to viděla. Přijely dvě auta a náklaďák, jednoho dali do osobního. Jeden ale utékl. Bylo moc sněhu a protože byla veliká vánice, tak to zaválo stopy.“ Prchajícího muže se snažily německé jednotky zneškodnit. „Oni stříleli kulometama nad naše domy, všecko jsme museli opravovat. Oni se báli, jestli neutíká někde podél baráků. A my jsme měli postřílené zdi.“

Podle disertační práce Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944–1945 se událost stala 30. ledna a jednalo se o příslušníky partyzánského oddílu poručíka Ušakova, kteří po porážce Slovenského národního povstání působili v okolí Míkovic u Uherského Hradiště. Klimentu Filipovi z Bystřice pod Lopeníkem se podařilo uniknout. Zatčen byl František Velecký z Nových Zámků na Slovensku. Ten poté svým věznitelům vyzradil úkryt ostatních odbojářů. Protipartyzánské Einsatzkommando Burger následujícího dne přepadlo chatu v lese u Míkovic, vypálilo ji a sedm partyzánů, kteří se v ní ukrývali, postřílelo.

Němečtí vojáci k nám byli hodní

Pravděpodobně v prosinci 1944 se v Bánově usídlila německá týlová jednotka wehrmachtu, která ustupovala ze Slovenska. Vojáci se ubytovali v jednotlivých rodinách a zůstali v obci až téměř do konce války. U Polanských bydleli, v jedné místnosti, čtyři z nich. Pamětnice na ně ráda vzpomíná, protože se k nim chovali velmi slušně, v soukromých hovorech vyjadřovali odpor k válce a rodině dokonce občas materiálně vypomáhali bonbony, čokoládou a máslem. „To byla ironie, my jsme máslo dávali jim v povinných dodávkách a oni nám ho vraceli. Tak byli hodní.“ Při kvapném útěku, těsně před příchodem Rudé armády, zanechali Polanským kádě s vazelínou, jízdní kolo, deky a jiné drobnosti. „A slíbili nám, že když přežijů, stoprocentně se ozvů. Všeci si dali do paměti Bánov číslo 19. Potom se ale neozval nikdo, asi padli, protože jak šli přes Vysočinu, tak toho moc padlo.“

Kamarádi ho udali

Dne 2. dubna roku se v okolí Bánova rozmístila vojska generála Walthera Krause, která místní občany přinutila k budování německých obranných postavení a zákopů. V úterý 17. dubna se v obci stala nečekaná událost, při které si mezi sebou vyřizovali účty samotní Němci. Publikace Bánov: kroniky vyprávějí cituje z místní kroniky: „Gerbericht Hermann (pocházel z Trutnova a matku měl Češku) nechtěl bojovat proti Slovanům. Aby nemusel na frontu, postřelil si sám ruku. Kamarádi Němci ho udali, načež byl v Bánově odsouzen k smrti.“ Pamětnice si na tuto událost vzpomíná. „Vidím to jako dnes, když ho vedli na zastřelení. Ale dali mu, že se može napít, aby to nevnímal. A tak on pořád pil, ale už nemohl. A tak ho táhli. My jsme pořád šli kousek od nich a pořád jsme se dívali, až na konec dědiny. Měli namířené a střelili, ale jak spadl, to jsme neviděli. A na Skalkách byl pochovaný.“

Příjezd zubožených rudoarmějců

Ve středu 25. dubna začaly na obec dopadat první sovětské dělostřelecké granáty. Ty naštěstí způsobily jen materiální škody. Poslední německé jednotky opustily Bánov ráno 26. dubna 1945, načež se přesunuly do kopců u nedalekých Nezdenic. Druhého dne došlo k osvobození obce sovětským a rumunským vojskem. Při následných bojích v nedalekých kopcích zahynulo 23 rumunských a 30 německých vojáků. Devět Němců již nechtělo pokračovat v bojích, a proto se ukryli na půdách v Bánově. Místní kronika k tomu uvádí následující: „V pátek šli tito vojáci naproti Rusův směrem k Suché Lozi, ale Rusové je ihned za Bánovem zastřelili na silnici. Rusové byli totiž velmi nazlobení na Němce, kteří ve čtvrtek v Suché Lozi zajali ruského vojína, polili ho benzínem a zaživa ho upálili.“

„Pamatuju si, že když přišli Rusi, tak já jsem byla první mezi těmi, kteří jsme je vítali. Plakali byste, kdybyste je viděli. Tak byli chudáci zničení. Oni nemohli, nesli na zádech ty smotané deky, no hrůza,“ vzpomíná Bohumila na příjezd sovětských jednotek. Vše se ale postupně uklidnilo a dostalo do normálních kolejí. Ve středu 9. května se v Bánově konaly oslavy konce války, včetně krojovaného průvodu.

Tři krásné roky

Po osvobození pokračovala Bohumila ve studiu na obecné škole v Bánově. V roce 1947 se přestěhovala do Uherského Brodu ke svojí tetě Anně Šmigurové, která žila jen s manželem a nabídla mamince Bohumily, že si její dceru osvojí a poskytne jí lepší život. Teta před válkou vybudovala na Slovensku a později i na Moravě prosperující potravinářskou firmu. Pamětnice se ze dne na den přestěhovala do rozměrné vily a ve městě pokračovala v docházce do měšťanské školy. „Pro mě to byla budoucnost, ve městě už byl jiný život. To byly tři krásné roky.“ Idylické soužití ale začátkem října 1950 násilně přetnulo noční zatčení tety. O tom se ale Bohumila dozvěděla až na druhý den. „Já jsem se vzbudila a tetička už nebyla. Strýc mi říkal: ‚Manželku mi zavřeli.‘“ Annu Šmigurovou režim uvěznil, aby ji přinutil k dobrovolnému souhlasu se zestátněním jejího majetku.

Krátce nato se Bohumila přestěhovala do Gottwaldova (tak bylo v letech 1949–1989 přejmenováno město Zlín), kde nastoupila do svého prvního zaměstnání v bufetu na místo prodavačky. O rok později už dostala vlastní bufet a od té doby pracovala jako vedoucí. Ve stejné době její tetu propustili z vězení, Bohumile se s ní už ale nepodařilo setkat, protože Anna Šmigurová krátce nato zemřela.

Červeně podtržené: nežádoucí

V roce 1954 se pamětnice provdala za Jaroslava Gajdůška z Březnice. V Gottwaldově si manželé postavili rodinný dům ve čtvrti Kudlov. První dcera Miluška jim bohužel, ve věku pouhého jednoho roku, zemřela. V roce 1960 se jim narodila dcera Marcela a o osm let později ještě Alice. Bohumila se při práci vyučila prodavačkou. V obchodním domě Prior postupně prošla prodejnami potravin a průmyslového zboží. Tam směla dělat jen zástupkyni vedoucí, protože nebyla členkou KSČ.

Nabídka ke vstupu do strany přišla, jenže pamětnice se o politiku nikdy moc nezajímala, a tak jí nevyužila. Vstup do partaje se pro ni stal nepřijatelný i z jiného důvodu – její matka musela po vší té dřině na vlastních polnostech vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD) a o všechno přišla. „Je to o celkovém pohledu, potom se na to díváte jinak, když vám takto ublížila. Rozumíte? Už se na ně díváte s takovou nedůvěrou,“ vysvětluje dnes pamětnice svůj tehdejší vztah k režimu. Za toto rozhodnutí ale zřejmě zaplatily její dcery, protože se jim, i přes jejich nesporné studijní nadání, nepodařilo dostat na zvolené školy. „Ani na střední je nevzali, červeně bylo podtržené: nežádoucí. To mi řekl ředitel školy.“

Pro své mateřské povinnosti Bohumila dění kolem pražského jara téměř nesledovala. Její manžel ovšem na protest proti okupaci vystoupil z KSČ. Následkem toho se dokonce v roce 1969 na krátko ocitl ve vyšetřovací vazbě s obviněním z rozvracení republiky. „Chtěli po něm, aby podepsal bílý nepopsaný papír, to on ale odmítl. Řekl jim: ‚Můj otec byl za první republiky ve straně, byl to komunista, já jsem byl také ve straně a vystoupil jsem enem z toho důvodu, že nic nám nebylo řečené, že tady bude nějaká okupace‘,“ vypráví Bohumila Gajdůšková.

Poděkovat Panence Marii

V roce 1983 pamětnice vážně onemocněla. Podstoupila operaci a mnoho ozařování. „Ale pořád jsem si slibovala, že chci navštívit Lurdy a poděkovat Panence Marii, že mě z toho dostala.“ V bance se jí s manželem až na posedmé podařilo získat potřebný devizový příslib. Jejímu bratru Josefovi, který uměl čtyři světové jazyky, však úřady odmítly vydat vízum. Potřebné povolení získal až od krajských úředníků v Brně. V roce 1985 se poutníci konečně vydali na čtyřtýdenní cestu vlakem. Navštívili Paříž, vysněné Lurdy, Madrid, Lisabon i poutní místo ve Fatimě. „To je tak hluboký zážitek, který nikdy nezapomenete a na který s úctou a pokorou vzpomínáte.“

Sametovou revoluci Bohumila přivítala. „Ano, chodila jsem na demonstrace, i jsme zvonili, stužku nosili. Tož byli jsme rádi. Ale nevěřila jsem, že se to tak zvrhne, jak se to zvrhlo doteď.“ Pamětnice je kritická hlavně k privatizaci v 90. letech, kdy negativně vnímala rozprodej státních firem, dopravy, částečnou privatizaci školství a zdravotnictví a hlavně nepřipravenost práva na překotné změny. Tyto problémy zazlívala hlavně Václavu Klausovi a nemůže mu je odpustit dodnes.

Krátce po sametové revoluci odešla Bohumila Gajdůšková do penze. V roce 2021 žila ve Zlíně v penzionu pro seniory. Svůj čas dělí mezi rodinu, přátele a bývalé kolegyně z práce, se kterými si může zazpívat mariánské písně i dechovku. Budoucím generacím vzkazuje: „Nechť si každý hledí své rodiny, tam je základ všeho. I vztah ke státu a ke všemu. To je nejdůležitější.“