Antonie Fryštacká

„Naši mamička, oni byli, tož hospodář veliký. Já jsem… no, potom sem došel Matyáš, ten byl předseda a došel a povidá: ‚Paní Fryštacká, mně je vás tak líto, vy jste tak nadřítá, se třema děckama, tolik pola.‘ A já pam: ‚Tož, co mám dělat?‘ ‚No, šak to idu proto… dat sa do JZD, tam budete mět všecko, to nebudete nic dělat.‘ A já pam: ‚A kdo to bude obdělávat?‘ ‚No, šak to budú skupiny a skupinářky a to sa vám povede lepší jak sami hospodářit, dělat. No, to přeca všecí budú dělníci.‘ Já sem: ‚Nééé, nééé.‘ ‚Jestli to nepodepíšete, dáme vašeho do Ostravy.‘ To dyž ně řekli, tak: ‚Panenko svatá, tož já…‘ Já jsem to podepsala, temu Matyášovi. V osmapadesátém. V tem osmapadesátém roku sa to, jako bylo družstvo. To nás bylo napřed pár a v tem osmapadesátém už šli všecí. No, ale to jsem já podepsala spíš o rok, a tá súseda naša mňa potkala v dědině a povidá: ‚Nechoď ani dom, vaši mamička tam na tebe idú, žes podepsala JZD.‘ Já sem došla dom a oni na mě: ‚Tož tak, my s tatú sme sa nadřeli, abychom vám neco uchovali a ty to dáš komunistom. Co sme ti dali všeckého, krávu jsme ti dali, prasata dali, vůz sme ti nechali udělat, tak sme ti pomáhali a ty sa dáš ke komunistom.‘ Nadávali, tak ně dali. Tož sem bečala potom celý deň, než můj došel z práce, a oni odjeli také s bečem. Potom moseli podepsat všecí.“

„A můj dělal tesařskú a tam sa seznámil s ministrem Hasalú, ten byl utečený v Americe a tá jeho žena a dvě dcery byla v koncentráku ve Svatobořicích, aj s tema děvčatama. A ten můj tam dělal tesařskú, tož sa tam seznámili a on jim vozil, víte, podporoval ich, dycky chleba jim… a potom ho chytli na hřbitově, jak jim to dával, tož ho zavřeli do tej komůrky na hřbitově. Byl tam ale dva dni za trest a já pam, eště bylo dobře, že ho nezastřelili. On byl takový s tym zaskočený, aj sme sa báli, že ho zavřú za to, dyť tenkrát byly strašné tresty. A všecko, on byl aj deset roků náčelníkem Orla, tož všecky ty papíry a divadla, co nacvičoval, všecko sme poskovali. Tož potom s tema… oni byli aj na našej svatbě.“