Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Fryštacká (* 1924  †︎ 2019)

• narozena 30. října 1924 ve Vacenovicích u Kyjova

• 1930 nastoupila do obecné školy v rodné obci

• 1938 začala pracovat v lesní školce ve Vacenovicích

• 1944 měla jít na nucené práce do Německa, odchodu unikla získáním práce na statku u zámku v Miloticích

• 1946 se provdala za Jana Fryštackého

• po válce s manželem hospodařili na polích, která dostali darem za pomoc rodině generála Antonína Hasaly

• 1958 podepsala vstup do JZD

• 1989 se zúčastnila slavnostní mše svaté ke svatořečení Anežky České v Praze

• zemřela v květnu roku 2019

Antonie Fryštacká žije v malé obci na Slovácku. Zažila první republiku, válku, nástup komunismu i sametovou revoluci. Když se rok po válce vdávala, mezi svatebními hosty byl tehdejší ministr Antonín Hasal. Jeho ženě a dcerám tajně pomáhal manžel pamětnice v koncentračním táboře ve Svatobořicích-Mistříně.

Necítila jsem se ani chudobná, ani bohatá

Antonie se narodila 30. října 1924 ve Vacenovicích na Kyjovsku. V době jejího narození obec patřila pod panství v Miloticích. „Rodiče jsem měla velice hodné, stařenečky byly dobré hodné osůbky.“ Rodina se živila hospodářstvím, tatínek pracoval na dráze. Na poli bylo všechno, co lidé potřebovali. Měli svoje obilí na mouku, mléko, zeleninu i drůbež a dobytek na maso. Antonie od útlého věku pomáhala v hospodářství, později pečovala o mladší sourozence.

V roce 1930 nastoupila pamětnice do obecné školy ve Vacenovicích. „Měli jsme čítanku, sešit a futrálek do ruky.“ Vyučovalo se hlavně čtení a počty. Celá škola se šla podívat na prezidenta Masaryka, když projížděl vlakem do Kyjova. Antonie vzpomíná: „Pamatuju si pohřeb, na lidi šla hrůza, každý se bál, co bude.“

Po osmileté školní docházce šla většina děvčat do práce, pamětnice nastoupila do místní lesní školky. Ve volném čase cvičila v Orle a jezdívala na společná cvičení a okresní slavnosti.

Doteď si to pamatuju, jaká to byla hrůza

Válka zastihla i malou slováckou dědinu. Mobilizaci vyhlašoval policajt na každé ulici a muži konkrétních ročníků museli na vojnu. „Viděla jsem, jak se lúčili rodiče, plakali oba dva.“ Ženy nachystaly mužům jídlo, napekly chleba a koláče a otcové odešli. V době války musela rodina plnit odevzdávky, chodily kontroly kvůli potravinám, dobytku a počtu drůbeže. „Tatíček nadělali jamy a dali tam truhlu, v ní bylo sádlo a maso, to jsme pak zakopali. Vojáci pichali do zemi a hodně našli, ale u nás ne.“

Když byl bombardován nedaleký Hodonín, doléhalo to až do Vacenovic. „Jela jsem na kole, to byl takový tlak a hrkotalo to.“ Lidé v obci byli svědky deportace Židů a cikánů. Většinou byli odvedeni do nedalekého koncentračního tábora ve Svatobořicích-Mistříně a pak odvezeni dál. Kromě jednoho židovského chlapce se nikdo nevrátil.

V roce 1944 přišlo pro Antonii jakožto ročník 1924 obávané předvolání na práci do Německa. V Kyjově se vydávaly doklady a papíry. „Maminka byla moc nešťastná a řekla, že nikam nepojedu. Strčili mě pod duchnu, a když pro mě dojeli četník a doktor, řekli, že mám horečku. Doktor se divil, že su oblečená, ale pochopil a napsal, že nemožu odjet, protože bych nakazila celý transport. Dostala jsem dva týdny odklad.“ Maminka pamětnice dostala tip, kam má jet do Zlína a kde může prosit za svoji dceru. „Doma pobrala všecky potravinové lístky, slaninu, vajíčka a další potraviny a jela.“ Za úředníkem, který o odvodu rozhodoval, jela sedm dní po sobě, vždy s potravinami a novými lístky. Pokaždé dostala negativní odpověď. Náhoda ale dívku zachránila. Maminka ve Zlíně potkala starostu Milotic a tamního statkáře, kteří se za Antonii přimluvili a úředníkovi potvrdili, že se Antonie bude na statku starat o dobytek. Ten znamenal pro Německo zisk, takže dívka byla zachráněná.

Říkala jsem milostpaní a pane šéf

Antonie začala pracovat na dvoře, který byl součástí zámku v Miloticích. „Mně tam bylo velice dobře. Tenkrát byly služebné, byla jsem tam za dívku.“ Na statku byla celoročně, do rodné obce vzdálené tři kilometry se dostala na Vánoce a na svátky. Pamětnice se starala o podojené mléko a později sama vykrmovala prasátka. „Hrabě byl Němec, vždycky mě pozdravil. Hraběnky měly krásné šaty a chodily na procházku.“

Na dvoře se seznámila s budoucím manželem Janem, který byl tesařem, ale chodil pracovat na robotu na panské. Antonie se mu zalíbila při práci na poli. Jan byl z Milotic, byl o čtrnáct let starší, rok po válce se mladí lidé vzali.

Rozdávali to, co jinde ukradli

Na milotickém panství zůstala pamětnice do příchodu fronty. Když se ozývaly boje od Hodonína, mohli zaměstnanci odejít domů. Přechod fronty Antonie prožila u stařenky ve sklepě. „Tam byl veliký sklep, na tom konci dědiny byli samí chudáci a schovali se u stařenky.“ Asi dva týdny trvalo, než vojáci opustili obec. V rodném domě zůstal otec a pamětnice mu každý den nosila jídlo. „Jak byli vojáci po domech, tak za mnú střílali do domů. Strašili mě, bála jsem se a s pláčem utěkala pryč.“ Vojáci hledali jídlo a nechali si od místních vařit. „Donesli mně malé ryby, mosela jsem je očistit a udělat. Pak jsem dostala ubrus, asi ukradený ze zámku.“

Svatebním svědkem byl ministr dopravy Hasal

Snoubenec pamětnice Jan v době druhé světové války pracoval v koncentračním táboře ve Svatobořicích-Mistříně. Uvězněna tam byla i manželka generála Antonína Hasaly, kterou zatkli s dcerami po manželově emigraci. Jan se s paní Hasalovou v táboře setkal a podporoval ji i dceru, nosil jim jídlo a další věci. „Potkali se na hřbitově, on tam něco opravoval. Bylo mu líto, že takoví lidé trpí hladem a zimou. Někdo to ale řekl, závist byla, je a bude. Zavřeli ho za trest na dva dny do márnice. To bylo ještě dobře, že ho rovnou nezastřelili.“ Konec války pak Jan prožil ve strachu. Pomáhal nejen v táboře, ale také s předáváním různých informací. „Všechny papíry poskovával, bál se, že ho zavřú.“

V roce 1945 byl Antonín Hasal jmenován v košické vládě do funkce ministra dopravy, v letech 1945–1946 vykonával tuto funkci ve vládě Československé republiky. Chtěl se Janovi odvděčit za pomoc věnovanou jeho rodině v koncentračním táboře. „Oni ho zvali do Prahy za odměnu, chtěli mu nabídnout práci, ale nechtěl jít. Dokonce mu slíbili jednu z dcer za ženu. Ale odmítl to s tím, že je jen rolník. Tak dostal půdu, čtyři hektary.“

Ministrova rodina pak byla na svatbě Antonie a Jana Fryštackých v květnu 1946. Ministr jako svědek, dcera Dagmar jako družička. Po únoru 1948 Antonín Hasal znovu emigroval s celou rodinou do USA, odtud posílali manželům Fryštackým dopisy. Pamětnice si neuvědomuje, že by byla korespondence někdy nedoručená, jen nesměla do USA poslat Hasalovým panenku ve slováckém kroji.

Co mohli, tak na zámku ukradli

„Po válce, když přešla fronta, tak panstvo ze zámku v Miloticích vysídlili. Tady byl takový žebrácký dům, tak tam byli. Museli chodit na pole, později odešli do Německa.“ Hraběnka zemřela po válce v internačním táboře ve Svatobořicích-Mistříně. „Hraběnku pochovali u zdi, ani pohřeb nesměla mět, zakopali ju jak psa, na pohřeb nesměl žádný jít. Až později ju převezli do Rakouska.“ Po válce vykradli komunisté zámek, špatně hospodařili. Co mohli, tak ukradli. Byla bída, tak si vzali, co našli – oblečení a kožichy po hraběnkách. „To se nesmělo říkat, ale vědělo se to.“ Zámek připadl státu a od roku 1948 byl zpřístupněn veřejnosti.

„Žádný nemyslel, že komunisti vyhrají,“ vzpomíná Antonie na rok 1948. „Hodili jsme bílé lístky, celá rodina volila stejně a ti, co seděli v komisi, už věděli, kdo ke komu patří. K moci se dostali ti, co nic neměli. Neměli jsme představu, co bude. Žili jsme to, co bylo.“

Antonie s manželem po válce hospodařili na polích, která Jan dostal za záchranu rodiny pana Hasaly. Prodávali to, co zůstalo z úrody. Postupně se jim narodily tři děti. V roce 1953 přišla měnová reforma. „To jsme moseli odevzdat peníze a dostali jsme tři sta korun. Lidi hleděli peníze utratit, my jsme si koupili postel.“ Peníze lidem proměnili, ale ceny potravin a věcí zůstaly stejné. Kupoval se jen cukr, žitné kafe, petrolej.

Manžela by poslali do dolů, kdybych nepodepsala JZD

V 50. letech začali lákat lidi do JZD. Těm, kteří měli půdu, vypsali odevzdávky. „Bylo to šedesát pytlů žita, sto vajíček a další.“ Manželé oba hospodařili. „Špatně se na to vzpomíná. Přišel předseda a přemlouval mě, hrozil, že když nepodepíšu, manžel půjde do dolů na Ostravsko. Tak jsem se lekla a podepsala jsem to.“ V roce 1958 Antonie vstoupila do JZD, manžel začal pracovat v dolech v Miloticích. JZD se teprve budovalo, stavěly se kravíny, takže dobytek zůstával u lidí. „Vlastnoručně jsem pak ty svoje krávy převedla do JZD a nastoupila jsem k nim do kravína.“ Tady Antonie pracovala 27 let. O místa v kravíně byl velký zájem, bylo to dobře placené. Antonii dali na pole a do kravínů šly mladé ženy. Za vstup do JZD dostávali lidé záhumenky, vyměřené pole. Na Antonii se nedostalo. „Dostali se dopředu ti, co podělili rodinu, a na nás už nezbylo.“ Dostala pole po vykáceném lese, kde se daly pěstovat nanejvýš brambory.

Kmotřenka říkávala, že moc dřu

Manželé v roce 1963 postavili dům. „Něco jsme měli našetřené, plac jsme měli a skoro všecko jsme dělali sami.“ Když dělali v létě 1968 u domu fasádu, projížděla obcí ruská vojska. „Zedníci se báli a jeli raději dom, nevěděli jsme, co to znamená.“ Život byl dřina. Antonie chodila do práce do kravína, starala se o děti, chodila do vinohradu, měla práci na záhumence.

V roce 1982 zemřel nejmladší syn na zánět mozkových blan. Pro Antonii to byla rána. V práci ji asi chtěli podpořit a poslali ji na výběrový zájezd do Moskvy. Odcestovala v roce 1983. Poznala významná místa Moskvy a poctivě si vystála frontu do mauzolea. „Zima byla jak bestie, dvě hodiny jsme tam stáli. Ale na to jsme tam prý jeli, abysme to viděli. Tak jsem viděla Lenina.“

Studenti jásali a zpívali

„Dyž byl konec války, tak jsme si mysleli, že jsme vyhráli svět, a ono to bylo pak horší.“ V roce 1989 se sestra pamětnice účastnila svatořečení Anežky České v Římě a Antonie neváhala a přihlásila se na slavnostní mši svatou ke svatořečení, která proběhla v Praze 25. listopadu 1989. „Když jsme jeli z Prahy, tak studenti nám povídali, že je převrat. V autobuse studenti jásali, předtím nám ukazovali, kde byli bití, aj ty Pražané nás dovedli, kde byla krev.“

Nový čas svobody a demokracie využila Antonie k cestování. Procestovala poutní místa v Rakousku, Německu, v Polsku, dostala se do Lurd ve Francii. Na Slovensko jezdila na Turzovku ještě v době, kdy se pramen léčivé vody hledal složitě v lese.

Na závěr vzpomínání si Antonie povzdechla: „Hlavně si važte víry, protože je nejdůležitější pro celý život. Aby už nedošla válka, aby děti rostly v míru a pokoji. Takový blahobyt nikdy nebyl. To, co máme, nám stačí.“ Pamětnice žije v kruhu široké rodiny, sleduje dění společenského a politického života v televizi a rozhlase a denně se modlí růženec a prosí za naši vlast.