Antonie Fryštacká

„To bylo tak. V tem čtyřiačtyřicátém to nám došlo enom čtyřem děvčatom a třem chlapcom, tak my jsme moseli jet jak dyž na ty odvody. Potom mně došla taková upomínka, že se máme dostavit do toho Kyjova už pro ty papíry do teho Německa. Tož jsme tam dojeli my čtyři a já jsem vzala papíry a jela jsem dom. A dyž jsem dojela dom, tož mamička povidajú: ‚Ne, nikde nepojedeš, já neostanu s dvoma malýma děckama a na prácu a ty v Německu, jak bych mohla žit.‘ Oni aj dojeli pro mňa. Dojel aj četník, aj doktor a naši mamička ně strčili pod duchnu, jak sem byla oblečená, a řekli, že mám strašnú horečku, a já jsem z teho leknutí takového opravdu dostala horečku. A ten doktor říká: ‚Ne, ona by nakazila celý transport, že má velikú angínu hnisavú.‘ A na druhý deň už došel ten četník, už ty děvčata měl v autě, oni už tři jely, a já jsem vyrazila s tym papírem, že mám po bolení ještě byt čtrnáct dní doma. A on sa na to podívá a říká: ‚To je jakási slepičí noha, to já nemosím uznat ten podpis.‘ A on potom povidá, udělal ze sebe takového jak dyž velikého úředníka, říká mamičce: ‚To ste nevěděla, že máte o tú děvčicu bojovat spíš? Proč ste ju nevdala nebo ste ju nedala nekam do služby?‘ Tož tak im poradil, tak oni potom jeli do teho Zlína za tym panem Slepičkú a doma sebrali všecky lístky potravinové, co jsme měli, slaninu, sádlo, vajíčka. Pokaždé mu tam vezli něco, aby mňa nechal doma.“ „Jednou?“ – „Sedmkrát a dycky moseli dojít napakovaná. Až tam byli posedmé, tak jim řekl: ‚A pojede.‘ Tož tá sa úplně skácali a šli po tem Zlíně zrovna do kostela a tam velice plakali a vyšli ten Blábolil, sa menoval ten statkář. Ten védl teho starostu a oni říkajú: ‚Kmotřenko, a co jste tak uplakaná?‘ A oni říkajú: ‚Dyž nám tú našu děvčicu vedú do Německa, co já s tema dvoma malýma děckama budu dělat?‘ Kmucháček říkajú: ‚Pane statkář, mohl byste ju zaměstnat? Šak je zvyklá práci domácí.‘ A tož že: ‚Ano, mně to bude aj pasovat.‘ Tož zrovna šel za tym Slepičkú a už to udělali, že su zaměstnaná na tem statku.“

„Naši mamička, oni byli, tož hospodář veliký. Já jsem… no, potom sem došel Matyáš, ten byl předseda a došel a povidá: ‚Paní Fryštacká, mně je vás tak líto, vy jste tak nadřítá, se třema děckama, tolik pola.‘ A já pam: ‚Tož, co mám dělat?‘ ‚No, šak to idu proto… dat sa do JZD, tam budete mět všecko, to nebudete nic dělat.‘ A já pam: ‚A kdo to bude obdělávat?‘ ‚No, šak to budú skupiny a skupinářky a to sa vám povede lepší jak sami hospodářit, dělat. No, to přeca všecí budú dělníci.‘ Já sem: ‚Nééé, nééé.‘ ‚Jestli to nepodepíšete, dáme vašeho do Ostravy.‘ To dyž ně řekli, tak: ‚Panenko svatá, tož já…‘ Já jsem to podepsala, temu Matyášovi. V osmapadesátém. V tem osmapadesátém roku sa to, jako bylo družstvo. To nás bylo napřed pár a v tem osmapadesátém už šli všecí. No, ale to jsem já podepsala spíš o rok, a tá súseda naša mňa potkala v dědině a povidá: ‚Nechoď ani dom, vaši mamička tam na tebe idú, žes podepsala JZD.‘ Já sem došla dom a oni na mě: ‚Tož tak, my s tatú sme sa nadřeli, abychom vám neco uchovali a ty to dáš komunistom. Co sme ti dali všeckého, krávu jsme ti dali, prasata dali, vůz sme ti nechali udělat, tak sme ti pomáhali a ty sa dáš ke komunistom.‘ Nadávali, tak ně dali. Tož sem bečala potom celý deň, než můj došel z práce, a oni odjeli také s bečem. Potom moseli podepsat všecí.“