„Otec, továrník Sýkora a nějaký Brunno měli kanál, kde pomáhali do Švýcarska lidem. Toho Brunna pak chytli na hranicích, samozřejmě gestapo, mučení, tak to všechno vykecal. Pro tátu přišlo gestapo, on se takhle klepal... Rozházeli nám knihovnu, všechno, udělali velkej bordel a tátu sebrali. To jsem byl ještě v práci, a ne doma. Táta vzkázal mámě, že jede někam na výslech, myslím, že do Liberce na gestapo, a že se vrátí. Jenže už jsme ho neviděli, až já v tom Tanvaldu, když mi povolili rozhovor. Výslechy... a toho Brunna odsoudili k trestu smrti, toho pověsili nebo zastřelili, a táta a Sýkora dostali po dvaceti letech pro přípravu velezrady proti Velkoněmecké říši. Soudil je volksgericht, lidový soud v Genshagenu, někde tam na jezerech v Berlíně. Oba dostali káznici dvacet let.“
„Vodili jsme zajatce (německé). Například Jičíňáci přivezli zajatce do Liberce. My jsme je tam ubytovali v těch ohromných tělocvičnách, to byly tělocvičny chlapecké a dívčí. Tam jim dali něco málo najíst a ráno jsme je převzali my. Pochodovali jsme s nimi pěšky do Semil, tam jsme je předali Semilákům a ti s nimi pochodovali pěšky na Tanvald a oni pak, ti Němci, mašírovali pěšky snad až na Sibiř. A ještě šest chlapů Němců táhlo žebřiňák, na který se posadili ti, kteří již nemohli nebo co upadli. My jsme je nezastřelili jako Němci ty na pochodech smrti. My jsme je naložili na žebřiňák a oni si je táhli s sebou.“
„Měli jsme lágry rovnocenné německým, vytápěné ústředním topením, a měli jsme společnou závodní kuchyni s Němci. Šli jsme k okénku, tam jsme dostali tác a dali si na něj jídlo, ty jejich blafy. Byla to ohromná jídelna... sál, uprostřed ulička, napravo dlouhé stoly, nalevo dlouhé stoly. My Češi jsme se separovali, chodili jsme doprava a Němci doleva. I když i tam (napravo) chodili Němci, protože my jsme to celé neobsadili. Takže tam jsme jedli. Taková rarita byla, že kuchaři vydávali neloupané brambory. Když jste si to nesl na nějaké misce, tak jste si je musel k jídlu oloupat. Většinou byl nějaký eintopf. Šlupky jsme dávali na hromádku, a když se nám mezi nás podařilo vpašovat Rusáka, tak jsme ho mezi sebe schovali. Jenže tou dlouhou chodbou chodil německej kuchař s velkou čepicí a vařečkou. Kontroloval nás, a když viděl Rusáka, my ho museli pustit ven. A ten (kuchař) ho mlátil tou vařečkou, až ho vyhnal ven.“
Čestmír Forbelský se narodil 8. září 1924 v pětitisícovém městečku Lomnice nad Popelkou do rodiny Antonína Forbelského a Marie, rozené Vágnerové. Mládí prožil v chudých poměrech a ve svém rodném městě navštěvoval jak základní školu, tak se zde roku 1942 vyučil strojním zámečníkem. Byl členem organizací Skaut a Sokol. V roce 1943 jeho otce Antonína zatklo a uvěznilo gestapo pro odbojovou činnost. Pamětník byl v roce 1944 povolán na nucené práce nejprve do Velkých Hamrů a Smržovky a později do Německa do továrny Opel v Rüsselsheimu u Frankfurtu nad Mohanem. Zde pracoval na montáži a kontrole leteckých motorů. Zažil a pozoroval mnohá bombardování leteckými svazy Spojenců. Po skončení války byl povolán k základní vojenské službě, při které se účastnil vysídlování pohraničí. Při studiu na průmyslové škole v Mladé Boleslavi a v poválečném nadšení v roce 1946 vstoupil do KSČ, kde setrval až do roku 1968. Pracoval jako vedoucí podniku libereckých Vodovodů a kanalizací. Po roce 1968 na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy vystoupil z KSČ a spálil svoji stranickou legitimaci. Po odchodu do důchodu se věnoval zahrádkaření a houbaření. Zemřel 29. února 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
