Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Čestmír Forbelský (* 1924  †︎ 2016)

• narozen 8. září 1924 v Lomnici nad Popelkou

• v roce 1943 jeho otec zatčen, on sám též vyslýchán gestapem

• v lednu 1944 povolán k nucenému nasazení, nejprve ve Velkých Hamrech a Smržovce

• na jaře 1944 odjezd do Německa do Rüsselsheimu u Frankfurtu nad Mohanem

• roku 1945 povolán k základní vojenské službě

• roku 1946 vstoupil na průmyslové škole v Mladé Boleslavi spolu s ostatními spolužáky do KSČ

• roku 1968 z KSČ vystoupil a spálil stranickou legitimaci na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy

• zemřel 29. února 2016

Příchod na svět

Čestmír Forbelský se narodil 8. září 1924 v pětitisícovém městečku Lomnice nad Popelkou do rodiny Antonína Forbelského, úředníka firmy Josef Sýkora, a Marie, rozené Vágnerové.  Se svými třemi sourozenci (z nichž jeden bratr a sestra byli dvojčata) prožíval skromné dětství a mládí u rodičů do svých jedenadvaceti let. Rodina žila ve dvou místnostech, v pokoji a kuchyni. Vzpomínky Čestmíra Forbelského z mládí se vážou k životu jeho prarodičů Vágnerových ve Všejanech u Nymburka. Babička Otýlie chovala nejrůznější domácí zvířectvo, prasata a husy. Ve stavení nebyla nikdy nouze o máslo, mléko, uzené maso, buchty a koláče. Dědeček František byl strojvedoucím c. k. drah. Záhy však zemřel v důsledku problémů s ledvinami, k čemuž přispěly tehdejší pracovní podmínky na lokomotivě. V malé vesničce Lanžov u Hořic žili druzí prarodiče, Forbelští. Otec Antonín měl čtyři sourozence, z nichž Vojtěch dělal později vrchního revidenta důchodkové kontroly v Bratislavě. Děda, také Antonín, byl řídící učitel a jako tzv. regenschori v tamním kostele hrál na varhany. Elektřina tehdy nebyla zavedena a babička Marie, rozená Podlipná, jeho žena, mu chodila šlapat měchy. Byla sestrou pozdějšího pražského primátora JUDr. Jana Podlipného a starosty pražské sokolské obce, který svého času zasedal v říšské radě ve Vídni a jehož socha stojí před pražským libeňským zámečkem. 

Narodil se s lyžemi na nohou

Životní úroveň rodin za první československé republiky velice úzce souvisela s počtem narozených dětí. Například rodina traťmistra, který měl jen jedno dítě, si žila velice dobře, na rozdíl od rodiny Forbelských, která žila spíše v chudších poměrech. „Od mládí jsme byli na lyžích.“ V Lomnici, kterou nazývali Malé Krkonoše, se totiž říkalo, že se zde rodí děti s lyžemi na nohou. Zejména po záboru pohraničí se tu soustřeďoval veškerý lyžařský život. Skokanské můstky a běžecké tratě byly přirozenou součástí tehdejšího koloritu městečka. 

Život rodiny

Všední dny rodiny probíhaly v zaběhnutém rytmu. Ráno před odchodem do školy umytí v lavoru na drátěném podstavci, do kterého se nosila v konvi voda z přízemí. Splašky se vylévaly na chodbě do suchého záchodu. Po skromné snídani se odcházelo do místní školy. V zimě byly děti stále promáčené od sněhu a zimních radovánek, v létě zase hrály oblíbené hry na indiány a dobývání pevnosti. Boty, to byla tehdy velká vzácnost. Maminka pamětníka neustále přešívala šaty po starších sourozencích. Pro fabriku také šila ručníky a utěrky a pletla svetry, aby si přivydělala.

Častým jídlem byl suchý krajíc chleba, někdy namazaný švestkovými povidly nebo umělým medem vyrobeným z cukru. Za války si pamětník užil margarínu, který mu chutnal víc než sádlo. O Vánocích si dávali u Forbelských jen skromné dárky, jako například knížku. Na nic jiného nebyly peníze. Pralo se v neckách na valše. Otec později zakoupil ruční „kývací“ pračku a se sourozenci musel mladý Čestmír prát prádlo, což ho nebavilo. Továrník Sýkora dal Forbelským možnost sekat trávu na svých loukách, a tak chovali králíky na maso.        

Školní léta

Stará škola se nacházela v bývalé soudní budově, kde sídlil v dobách Rakouska-Uherska okresní soud. Přivítání prvňáčků nebylo vůbec přívětivé. Pan ředitel Polách sáhl na skříň a vytáhl březovou metlu, aby všem žákům bylo jasné, že ve škole vládne disciplína. „Klepali jsme se strachy.“

Později v Lomnici postavili novou školu, kam začal chodit. Chlapci a děvčata byli odděleni až do čtvrtého ročníku. Škola pamětníka celkem bavila a až na matematiku měl dobré výsledky. „Matice rozumíte jako Křovina a Forbelský,“ říkával žákům s oblibou učitel matematiky a znamenalo to „jako koza petrželi“. Jeho snem bylo jít studovat střední elektrotechnickou školu do Prahy. Začala však válka a z tohoto snu sešlo. Vyučil se proto strojním zámečníkem a obdržel výuční list. Složil tovaryšské zkoušky a nejprve pracoval u firmy, u které se vyučil. 

Sokolem i  skautem

V té době bylo důležitou součástí života Čestmíra Forbelského dvakrát týdně cvičení v Sokole, ke kterému ho přivedl jeho otec, jenž pokládal Sokol za stejně povinný jako chození do školy. V rámci cvičení dosahoval dobrých výsledků a byl součástí vybraného družstva a cvičení na tzv. Akademiích. Organizace Sokol i Skaut tehdy dbaly na výchovu k vlastenectví a v tomto duchu byl pamětník vychováván i svým otcem. Jako skaut absolvoval těžkou zkoušku „tři orlí pera“. Úkoly byly náročné, 24 hodin se pohybovat v okolí tábora a nebýt spatřen, 24 hodin nepromluvit ani slovo a vydržet tři rány prutem na záda, které mu znenadání mohl uštědřit skautský vedoucí.     

Otec v odboji

Pamětníkův otec Antonín se zapojil na začátku války do protinacistického odboje. Společně s továrníkem Sýkorou a nějakým „Brunnem“ vytvořili kanál, s pomocí kterého organizovali ilegální odchody některých lidí do Švýcarska. Přišel však smutný podzim 1943, Brunna zatklo gestapo na hranicích a po mučení všechno prozradil. Otec byl právě v zaměstnání, když si pro něho přišli.

Následovala domovní prohlídka, kdy Němci všechno doma rozházeli a zpřevraceli. Tehdy pamětníkovi zabavili jeho mačetu a nože, které si sám vyrobil z automobilových per. Čestmír Forbelský se musel z tohoto přečinu zodpovídat na gestapu v Jičíně, kde mu bylo řečeno, že za přechovávání podobných zbraní hrozí trest smrti. Gestapákovi se však tyto zbraně líbily, a tak si je ponechal ve stolní zásuvce a pamětníka propustil. Otec po zatčení ještě vzkázal matce, že se brzy vrátí, ale nestalo se tak. Se svým synem se viděl až ve věznici v Tanvaldu, a to za přítomnosti nepříjemného dozorce.

Následoval soud, po kterém Brunna odsoudili k trestu smrti a otec s továrníkem Sýkorou dostali dvacet let v káznici za „přípravu velezrady proti Velkoněmecké říši“. Soudil je lidový soud v Genshagenu a nastoupili do věznice Ebrach. Bylo štěstí v neštěstí, že se nedostali do koncentračního tábora, odkud nebylo návratu. V Ebrachu sloužili staří dozorci a vězeňská služba, která se přece jen nechovala tak jako gestapo. Rodina se záhy dostala do existenčních problémů.

Velkoryse se v té době projevila firma Sýkora, která rodině i nadále vyplácela otcovu mzdu, jako kdyby pracoval. Mlynáři, pekaři, hokynáři a různí živnostníci pořádali sbírky peněz a potravin a tímto způsobem se tehdy podobně postiženým rodinám vypomáhalo. Vždy jednou za čtrnáct dní matka odešla s taškou a přinesla chleba, mouku a cukr. Byla to solidarita spojená s velkou odvahou. Otec mohl občas poslat domů cenzurovaný dopis, ve kterém většinou psal schválený text: „Daří se mi dobře.“ Rodina tu a tam poslala otci balík s něčím na přilepšenou. Posílali ho vlakem, což bylo spolehlivější než běžnou poštou. Dozorci jim nepředávali balíky ve věznici, ale při dřevařské práci v lese. Otec během svého pobytu v Ebrachu zhubl o dvacet kilogramů, Sýkora též, ale tomu to prý prospělo. Na konci války věznici Ebrach osvobodili Američané. Továrník Sýkora měl známosti a peníze, a tak zajistil odvoz zpátky do Čech taxíkem. Do Lomnice na nádraží se dostali ve dvě hodiny v noci. V té době zde stál na kolejích obrněný vlak s betonovými skružemi, které byly osazeny tříhlavňovými protiletadlovými kulomety, a vagony byly plné panzerfaustů. Čestmír Forbelský měl právě tu noc službu jako ostraha vlaku. Najednou ve tmě uviděl hubenou postavu s rancem na zádech a křikl: „Stůj!“ A takto se znovu setkal se svým otcem.    

Nucené nasazení

V lednu 1944 přišlo pozvání na jičínský pracovní úřad. Zde obdržel instrukce k odjezdu z nádraží v Brodu, kde se sešlo asi padesát kamarádů. Vlak je odvezl do Velkých Hamrů, kde odešli do budovy hotelu Hlaváč. Čekalo je ubytování v tanečním sále s dvoupatrovými postelemi. Slamníky, na kterých spali, si sami vycpali slámou. Strniště a Kysela, to jsou příjmení, která Čestmíru Forbelskému utkvěla v paměti. Chodili pracovat do Brůnovy fabriky, kde se obráběly klikové hřídele a kde stála linka na montáž dvanáctiválcových motorů. Pamětník zde pracoval jako údržbář a později nastoupil ve fabrice ve Smržovce. Byl velice zručný, svářel, soustružil a frézoval.

Jeho zručnost a šikovnost ho na jaře roku 1944 přivedly k přesunu do Německa, do fabriky Opel-Werke v obci Rüsselsheim u Frankfurtu nad Mohanem, v ulici Mainzerstrasse. Jako jediný Čech zde pracoval mezi samými Němci, a to na přejímce a zkouškách zkompletovaných leteckých motorů.

Bydlení na lágru

Lágr se nacházel v blízkosti fabriky. Českoslovenští chlapci byli ubytováni v dlouhých dřevěných ubikacích dokonce s ústředním topením. V místnosti jich bydlelo šest a spalo se na třech dvoupatrových postelích. Fotit se tehdy v lágru nesmělo, ale čeští chlapci přesto pár fotografií pořídili a dodnes se jich díky pamětníkovi několik dochovalo. Snídaně byly na ubytovně a obědy byly společné s Němci ve velké závodní jídelně. U okénka si položili jídlo na tác a posadili se na pravé straně řady stolů, zatímco Němci chodili nalevo. Brambory vydávali kuchaři neloupané. Slupky z nich dávali hoši na hromádku, a když se jim podařilo mezi sebe vpašovat ruského zajatce, tak si je odnesl. Pro ruské zajatce to byla velká vzácnost, pokud ho ovšem nepřistihla ostraha jídelny a hrubě ho za použití velké vařečky nevykázala ven.

Snad nejhůře se Němci chovali k italským zajatcům a k Rusům. Některé Rusky provozovaly obchod „láska za chleba“. Toho však Čestmír Forbelský nikdy nezneužil, a dokonce se o chleba s ruskou zajatkyní rozdělil bez nároku „na odměnu“. Ve fabrice se fasovalo sedm cigaret denně spolu s několika potravinovými lístky. K pití se dostávalo černé kafe a melta.

V lágru se pracovníci před nálety schovávali v podzemních chodbách, zákopech překrytých betonem, do kterých sestupovali po schodech. Pokud je nálet zastihl ve fabrice, odešli do podzemních krytů. Čestmír Forbelský však někdy do krytu nešel, díval se z okna a mrazilo ho v zádech. Lágr byl jednou zasažen bombami, ale šlo o část, kde bydleli Francouzi, Rusové a Poláci.

Válka se pomalu chýlila ke konci a pracovníci měli být přesunuti zpátky do Čech, do velké fabriky v Říčkách, kde se vyráběly tryskové letecké motory pro letadla Junkers. „Kdyby to Němci vyráběli o rok dříve, měli by to Spojenci hodně složité,“ říká pamětník. Místo nástupu do fabriky však odjel za tetou a strýcem do Velkého Poříčí. Německá armáda již začala ustupovat a zde se stal svědkem toho, jak Němci utíkali v nekonečných kolonách aut náchodským průsmykem přes Běloves do Čech. Válka skončila.  

Incident na náměstí po válce

V Lomnici nad Popelkou začala revoluce proti německým okupantům několik dní před koncem války. Ve školách bylo umístěno dvě stě německých četníků, kteří projevili loajalitu a nehodlali se proti povstalcům nijak angažovat. Zapomnělo se však na obsazení pošty a telegrafu, a jeden horlivec tak zavolal na gestapo a do Lomnice směřovaly obrněné transportéry.

Povstalci postavili barikádu v místech u železničního mostu u silnice od Jičína, kudy měly transportéry projíždět. „Nějaký trouba“ však zastřelil jednoho projíždějícího německého vojáka a toto „hrdinství“ stálo několik zbytečně zmařených lidských životů. Němci obsadili náměstí a při osobních prohlídkách, u koho objevili zbraň, toho na místě zastřelili. Takto skončili u Šlechtova domu čtyři asi dvacetiletí mladíci, kteří mají dnes na náměstí pamětní desku. „Že byli blbí, dnes jsou z nich slavní a velcí hrdinové,“ hodnotí tyto události Čestmír Forbelský. 

Bezprostředně po skončení druhé světové války byla opět ustanovena československá armáda a pamětník se stal vojákem v provizorní uniformě „africa-corps“. Nejprve sloužil asi dva měsíce v Lomnici u strážní služby. V té době sváželi z pohraničních měst a z Jičína německé zajatce, kteří byli v Lomnici ubytováni ve velkých školních tělocvičnách. Ráno je naši vojáci připravili k pěšímu pochodu do Semil, kde je předali k dalšímu pěšímu pochodu na Tanvald. „Ti Němci mašírovali pěšky snad až na Sibiř.“ Šest chlapů Němců táhlo žebřiňák, na kterém seděli lidé nemohoucí a staří, případně matky s dětmi.

Vstup do KSČ

V říjnu 1945 nastoupil Čestmír Forbelský na průmyslovou školu do Mladé Boleslavi. V roce 1946 vyhráli komunisté ve volbách. Agitátor přišel do třídy, rozdal přihlášky do komunistické strany a všichni, včetně pamětníka, ji podepsali. Přišla padesátá léta a politické procesy. Ve fabrikách se sepisovaly petice, které žádaly trest smrti pro Dr. Miladu Horákovou. Bylo to v době, kdy byl pamětník vedoucím libereckých Vodovodů a kanalizací. „My jsme byli malý podnik, to šlo mimo nás, nás tím nikdo neotravoval...“ říká a dodává: „Tvrdí potírači komunistů, ti vědí kulový, jak to de facto tehdy bylo. My jsme byli normální lidé...“ Jakýsi kapitán StB, jehož žena pracovala ve stejném podniku, s nimi tehdy chodil na pivo a vyprávěl protikomunistické vtipy.

Rok 1968

Po roce 1968 se z Čestmíra Forbelského stal na základě negativního posudku „pravicový oportunista a nepřítel Sovětského svazu“. Nesouhlasil totiž se vstupem okupačních vojsk a v kanceláři na protest spálil svoji stranickou knížku. „To byl smrtelný hřích. Ale udělal jsem to na plechovém talíři, abych nepodpálil stůl.“ Pak přišla komise a sdělila mu, že ho vylučují z KSČ. „Co mne vylučujete, vždyť já jsem vás opustil sám...“ řekl jim. Svoji víru ve spravedlivější společnost si pamětník udržel po celý život. Byl svědkem bídy některých lidí za první republiky a k levicovému smýšlení ho přivedlo zejména poválečné nadšení z osvobození sovětskou armádou.

Spokojený senior

Do penze odešel v polovině osmdesátých let. „Věnoval jsem se zahrádce, houbám a pivním společnostem.“ Revoluční události v roce 1989 přivítal zejména z důvodu opětovného zavedení svobody slova a svobody tisku. „Václav Havel mi nebyl protivný, ale nebyl jsem pro něho nějak nadšený. Byl to dobrej člověk...“ říká o našem bývalém prezidentovi. 

Čestmír Forbelský zemřel 29. února 2016.