„Kolem pěti hodin odpoledne už u nás byli Rusové. Bylo slyšet střelbu. Byli jsme ve sklepě. Tatínek jako havíř naše sklepy zajistil jako na šachtě. Strop přepřel stojkami a říkal, že nemusíme mít obavy, že se propadne. Měli jsme to dobře udělané. Jeden ruský voják přišel do sklepa. Nevím už, jestli maminka byla nejdříve nahoře. Voják si nás prohlížel. Bylo nás tam přes dvacet lidí. My, teta, ještě sousedka přišla, druhá teta, jejíž manžel byl taky na vojně, taky s dětma, a ještě jedna paní. Díval se na nás, vidím to jak dneska, a zeptal se: ‚Nicht fricek?‘ Tak říkali Němcům. Maminka odpověděla, že ne. Pak si kleknul na zem, kulomet si dal mezi nohy a žádal vodu. Maminka se ptala: ‚Vodku?‘ On, že ne. Ve sklepě jsme měli přichystané kbelíky s vodou, u toho byl plechový hrnek. A ten Rus říká mamince: ‚Ty!‘ Maminka se nejdřív musela napít, asi jestli voda není otrávená. Pak se napil i on. Poté obešel celý sklep. Když viděl, že tam nikdo další není, šel nahoru a tam už byl další Rus a prohlédli všechno až na půdu.“
„Bylo to až po válce, když havíře, kteří byli často nemocní, začali rentgenovat. Říkali tomu Masarykova liga. Takže dělali havířům rentgen. U tatínka zjistili v roce 1947 nebo 1948 zaprášení plic třetího stupně. Okamžitě ho poslali do důchodu. Podobně na tom bylo hodně havířů. Důchodu si neužil. Zemřel v lednu 1953. Říkalo se, že zima na přelomu let 1952 a 1953 byla velmi krutá, taková suchá, a pro havíře to bylo špatné. Nemohli dýchat. Vím, jak tatínek ležel nahoře v pokoji a říkal: ‚Nemůžu dýchat.‘ A vždycky si otevřel okno. Když už to s ním bylo hodně zlé, maminka volala doktora. Doktor řekl, že to jsou zaprášené plíce a že se nic nedá dělat. Tvrdil, že nejhorší jsou právě šachty v Petřkovicích, kde bylo hodně kamene a kamenný prach. Kdysi havíři neměli žádnou ochranu, jen si dávali na pusu takovou houbu. A ten lékař říkal, že plíce jsou pak tak zaprášené, že jsou jako zabetonované. Na šachtách, které jsou dále na Ostravsku, je prý prach více uhelný, dá se vykašlat, kdežto ten kamenný ne. A tak to dopadlo, že tatínek nám brzy odešel.“
„Říká se nám Prajzáci, ale já jsem se nikdy nestyděla, že jsem Prajzula. Někteří učitelé se divili, proč jsme se nevystěhovali, proč jsme před vojnou neodešli. Nemohli to pochopit. Jen pan učitel Sprušánek nebo Košutek, byl už starší, ten k nám byl milý. Pěkně to s námi uměl. Učil nás matematiku a zpěv. Zpívali jsme i v rozhlase. Byl z jižní Moravy, ale chápal naši situaci. Mladší učitelé, kteří k nám přišli rovnou ze škol, říkali: ‚A proč jste neodešli? Správný Čech by odešel, v Německu by nezůstal.‘ My jsme oponovali: ‚A kam jsme měli jít? Tady bylo živobytí, chalupy, pole, dobytek. Kam bychom utíkali? A kdyby se všichni odstěhovali? Vždyť to byla naše zem, tady žili naši předkové. A všichni tady byli spokojení.‘ Nemohli to pochopit, až po čase si na to zvykli. Ze začátku jim to hrozně vadilo. Později jsem si říkala, proč učitelé nebyli poučeni, jaká tady byla situace. Když mi někdo řekl Prajzula, říkám: ‚No a co?‘ Všichni lidé jsou tady hlavně pracovití. Po válce měli rozbité chalupy, ale nikoho se o nic neprosili. Jeden druhému pomáhal. Kolik domků se opravilo a postavilo! Dneska pomůžu já tobě, zítra ty mně. Tak to tady bylo. Neměla jsem s tím problém.“
Aloisie Foltýnková se narodila 20. srpna 1935 v Ludgeřovicích na Hlučínsku, vyrůstala v sousedních Markvartovicích. Pocházela z osmi dětí. Otec byl horník. Po připojení Hlučínska k Německu v roce 1938 se stala občankou Třetí říše. Její starší bratr musel v šestnácti letech narukovat do wehrmachtu. V německé armádě bojovalo i osm jejích strýců. Při přechodu fronty Markvartovicemi v dubnu 1945 poškodil granát jejich dům. Sovětští vojáci u nich několik dní tábořili. Po škole v roce 1950 nastoupila do jednoročního kurzu pro písařky, který vedly řádové sestry svatého Kříže v Ostravě. Po několika týdnech komunistický stát ženské kláštery zrušil. Předtím už zlikvidoval mužské řády. Aloisie Foltýnková se sama doučila psaní na stroji a nastoupila v podniku Slezské cihelny v Hlučíně jako korespondentka. Provdala se za Arnošta Foltýnka a měla s ním dvě děti. Pracovala také jako účetní na národním výboru v Markvartovicích. Nakonec působila v obchodním oddělení ve výrobním družstvu invalidů Slezanka v Petřkovicích. Po sametové revoluci úspěšně kandidovala za lidovce do obecního zastupitelstva.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
