Věra Fexová

„No a potom, když už bylo v Praze povstání a už byl konec války, tak já jsem si myslela, že to dopadne tak, že ti Němci utečou. Myslela jsem si, že utekli ti, co hlídali ty Rusy, zajatce. Pak ale – je to pár let – jsem se dozvěděla, že jak se udělaly ty Revoluční gardy, tak že ty Němce zabily. Že jsou tam pohřbeni někde mimo hřbitov. To jsem nevěděla, to mně neřekli, až v Brně jsem se to dozvěděla od jedné dívky, která se vrátila do Brna, byla to sestra mého kamaráda, tak ta se to dozvěděla a řekla mi to. Ti zajatci se tam dožili konce války. A když ti Němci pak utekli nebo prostě zmizeli, tak jsme si mohli ty zajatce rozebrat a vzít si je domů. Protože oni tam museli zůstat až do 17. května a čekat na nějakou evakuaci domů. Abychom jim nemuseli nosit jídlo v těch kýblech, tak jsme si je rozebrali a do každé chalupy si každý někoho přivedl. Takže já jsem si přivedla domů dva ruské zajatce a dva Australany.“

„Jenomže já jsem se bála toho, že kdybych já odešla [do emigrace], že by zas trpěli moji rodiče. Protože strýc, tatínek toho bratrance, co odešel, jeden z bratrů mé maminky, tak byl potom zavřený. Dostal dokonce deset let, kdy byl zavřený v kriminále. Ne kvůli tomu synovi, ale že tady v každém okrese… Lidi, kteří jsou tak staří jako já, si to pamatují. To bylo v celé republice, v každém okrese se sebrala skupina lidí, která byla nepohodlná novému režimu, a udělali se z nich protistátní, že pracují proti státu. A byli zavřeni na několik let a pracovali v těch koncentračních táborech, jako třeba v Jáchymově nebo i v jiných místech. A pracovali tam v dolech, právě ti moji dva strýcové. Jeden, to byl nejmladší bratr maminky, a druhý jeho bratr, který byl druhý nejstarší, co mu utekl ten syn, tak pracovali mimo jiné v Jáchymově v tom dole.“