Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Fexová (* 1929)

• narozena 3. května 1929 ve Velharticích na Klatovsku

• 1935–1943 obecná a měšťanská škola ve Velharticích a Kolínci

• 1943 rok obchodní školy v Klatovech, poté nucené nasazení

• po r. 1948 její dva strýcové odsouzeni v politickém procesu

• z politických důvodů se nemohla stát učitelkou

• od r. 1950 pracovala postupně v Centrotexu, na ministerstvu zahraničního obchodu, kde odmítla vstoupit do KSČ

• poté pracovala v pobočce strakonické zbrojovky, v Českém rozhlasu a České televizi

• v r. 1969 se mohla ve svých 41 letech stát učitelkou na střední ekonomické škole v Praze-Vršovicích

• v r. 1982 odešla do penze

• v současnosti žije na pražském Barrandově

O rodině Lerchových

Paní Věra Fexová se narodila v roce 1929 ve městě Velhartice na Klatovsku do rodiny Lerchových. Zajímavostí je, že v tomto roce přišla na svět jako jediná dívka ve Velharticích spolu s devatenácti chlapci. Rodnému domu, který koupil její dědeček před první světovou válkou, se říkalo U Emánků anebo také U Tomšíků. Bylo to z důvodu, že otec i dědeček měli jméno Emanuel a pradědeček se jmenoval Tomáš. Druhá světová válka paradoxně přispěla k tomu, že se Věra dozvěděla mnoho informací o svém rodu. Tehdy byli lidé nuceni dokládat německým úřadům svůj původ a museli si pořizovat z příslušných farností výpisy z matrik. „Bratr otce pracoval v Praze jako stavební inženýr a nechal udělat rodokmen našeho rodu, který sahá až do 17. století,“ říká Věra Fexová. Rodinnou zajímavostí je, že první předek, který se přistěhoval do Velhartic, vedl třicet sedm let po sobě procesí mířící na Svatou Horu u Příbrami. Z Velhartic to bylo bezmála sedmdesát kilometrů a účast místních obyvatel byla vždy hojná. „Mrzí mne, že se otec nechal po první světové válce vypsat z katolické víry, ale můj pradědeček byl velice zbožný muž,“ říká paní Věra. Dědeček Emanuel Lerch byl velice podnikavý. K původně měšťanskému domu přistavěl stodolu, stáj a začal hospodařit.

Polévka babičky Věremíny

Nejstarší vzpomínky paní Věry se váží na dědečka Václava Wolfa, který provozoval nedaleko řeznický krám a hospodu. Celkem měl dvanáct dětí, ale při posledním porodu jeho žena zemřela. Dědeček se znovu oženil a Věřina nevlastní babička se jmenovala Věremína. Na ni paní Věra velice ráda vzpomíná. „Když se s ní dědeček seznámil, bylo jí asi třicet let a sloužila na zámku v Malonicích. Viděla jsem v ní světici, která všechny dědečkovy děti řádně vychovala. Svátek měla v květnu, a když jsme jí přišli pogratulovat, vždy jsme něco od ní dostali. Každé Vánoce jsme od ní dostávali knížku. Když mně bylo čtrnáct let, tak jsem měla už docela slušnou knihovnu.“ Babička byla velice dobrá kuchařka a dlouhé roky místní občané vzpomínali na její dršťkovou polévku, kterou prodávala za 1 Kčs. Malá Věra byla tehdy častým návštěvníkem cukrárny na náměstí a dodnes si vybavuje chuť nejrůznějších pamlsků.

V první třídě jediná mezi chlapci

Když v roce 1935 nastoupila do školy, byla ve třídě jediná dívka mezi samými chlapci. Škola v Kolínci byla od Věřina bydliště vzdálena asi pět kilometrů. Tuto trasu se svými spolužačkami chodila za každého počasí, a v zimě ji dokonce absolvovala na lyžích. „Do školy jsem chodila hrozně ráda a od svých čtyř let jsem toužila stát se učitelkou. Splnilo se mi to až v jednačtyřiceti letech,“ říká.

Roky okupace

Přišel rok 1939 a s ním německá okupace naší republiky. „Německého vojáka jsem viděla u nás ve Velharticích až na konci druhé světové války,“ říká. Válečná léta byla poznamenána zejména strachem z udavačů. U Lerchových se pravidelně poslouchal zahraniční rozhlas, a tak musela Věra hlídkovat kolem domu. S tatínkem byla domluvena na signálu, kdyby šel někdo podezřelý. Permanentní strach měla za úkol nahánět lidem i cedulka připevněná na samotném rádiu, kde bylo česky a německy napsáno: „Pamatuj, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí.“

Po ukončení obecné školy nastoupila ve Velharticích do školy měšťanské. Z té doby nejraději vzpomíná na hodiny trávené prací na školní zahradě a dodává: „Paní učitelka nás v poslední třídě měšťanky učila vařit základní jídla a učili jsme se také servírovat. Myslím si, že je škoda, že se toto zrušilo. Později jsem totiž jako učitelka zjistila, že děti neví prakticky nic o tom, jak se mají například chovat při jídle.“

Věra si vždy přála být učitelkou a po ukončení měšťanské školy chtěla začít studovat na učitelském ústavu v Plzni. Otec se s tímto přáním nechtěl smířit. Měl představu, že se Věra stane bankovní úřednicí, a proto měla nastoupit do Prahy na obchodní akademii. „Bankovní úředníci totiž tehdy pracovali od devíti do dvou a navíc byli slušně placeni.“ V Praze, kde byla po této škole vysoká poptávka, ji nepřijali. Odjela tedy zpět za rodiči a úspěšně složila zkoušky na obchodní škole v Klatovech.

Konec války

Dne 1. května 1945 padal ve Velharticích sníh. Němci ustupovali a na velhartickém zámku zřídili ubytovnu pro své zajatce. Většinou se jednalo o Rusy, kteří do Velhartic přišli pochodem smrti, říkalo se, že z Polska. Další zajatci byli Angličané, Nizozemci a Francouzi. Všichni již očekávali konec války. Němci, kteří hlídali zajatce, většinou z Velhartic utekli a Lerchovi si vzali do svého domu dva Rusy a dva Australany na stravování. „Rusové se dozvěděli, že se blíží jejich Rudá armáda, vzali si u Lerchových dvě kola a zmizeli. Všichni tito zajatci nám dali své adresy, ale nikdo se neozval. Neuvěřitelné je, že s jedním z těch Australanů jsem se po padesáti letech setkala v Austrálii,“ říká paní Fexová.

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem

Po skončení války se Věra začala intenzivně učit anglicky a po prázdninách mohla nastoupit do druhého ročníku obchodní školy v Klatovech. „V místním klatovském klášteru vyučovaly řádové sestry cizí jazyky metodou paměťového učení. Je škoda, že dnes se tato metoda již nepoužívá. Chodila jsem také na francouzštinu a povinně jsme se učili ruštinu.“

V roce 1948 se dostali komunisté k moci. Na obchodní škole v Klatovech byl pouze jeden učitel, který se k nim hlásil. Někteří jeho kolegové emigrovali do zahraničí a o odchodu uvažovala v té době i Věra. O důvodech, proč nakonec neemigrovala, hovoří takto: „Bála jsem se toho, že kdybych odešla, trpěli by moji rodiče. Bratr maminky byl deset let zavřený v kriminále. V každém okrese se totiž sebrala nepohodlná skupina lidí a udělaly se z nich protistátní živly. Byli odsouzeni a pracovali v koncentračních táborech, jakým byl například Jáchymov.“

Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění

Komplikace nastaly, když Věra po maturitě usilovala o získání místa učitelky. Poslední prázdniny trávila u svých rodičů na Šumavě a s napětím očekávala, zda bude moci nastoupit do učitelského zaměstnání. Kvůli svému špatnému kádrovému profilu však místo nedostala. Strýcové byli v tu dobu z politických důvodů v kriminále a navíc na ni z Velhartic přišel špatný posudek. Paradoxem bylo, že tento posudek napsali lidé, kterým Lerchovi za války velice pomohli. „Byl to třídní boj, jinak si to neumím vysvětlit,“ hodnotí Věra Fexová toto těžko uvěřitelné chování některých velhartických sousedů. Na druhé straně byli lidé, kteří dokázali pomoci. Tehdy to byla její přítelkyně na ministerstvu průmyslu, která jí pomohla získat místo v podniku Centrotex v oddělení obchodní politiky. „Dostala jsem na starost Rakousko, Německo, Francii a Turecko,“ říká. V té době se o její členství v komunistické straně nikdo nezajímal. Změna nastala až po přechodu na ministerstvo zahraničního obchodu, kde pracovala jako referentka na francouzském oddělení.

Profesní dráha

„V Centrotexu bylo dobré a příjemné pracovní prostředí. Jediné schůze, kterých jsme se museli účastnit, byly schůze ROH, ty však nebyly časté.“ Od roku 1953 měla možnost absolvovat několik služebních cest do zahraničí, jak se tehdy říkalo – do kapitalistické ciziny. Měla tak možnost porovnat život a životní úroveň lidí na Západě a u nás. Dodnes vzpomíná na služební cestu do Francie. Po návratu dostala nabídku vstoupit do komunistické strany, kterou však takticky odmítla. „Naštěstí“ na ni opět přišel z Velhartic negativní posudek, jehož autoři netušili, že tím vlastně Věře pomohou. V té době se seznámila se svým nastávajícím mužem Jiřím Fexou, kterého z počátku hodnotila jako velkého bručouna. Sympatie ovšem postupně narůstaly a vše vyústilo ve sňatek.

Nedobrovolný odchod z ministerstva

Po odmítnutí vstoupit do komunistické strany bylo Věře doporučeno, aby z ministerstva na vlastní žádost odešla. Naštěstí se uvolnilo místo ve strakonické zbrojovce, a tak nastoupila do nového zaměstnání ve Vodičkově ulici v Praze. „Dělala jsem tam mzdovou účetní a byla jsem tam spokojená,“ říká. V roce 1956 se jí narodil syn a dva roky byla v domácnosti. Mateřská dovolená trvala tehdy pouze půl roku a ženy byly nuceny brzy a nedobrovolně nastoupit zpět do práce. V roce 1958 uspěla ve výběrovém řízení na práci v Československém rozhlase, kde zůstala sedm let do roku 1965. Nejprve pracovala v dětské redakci a později v redakci zahraničního vysílání.

Srpen 1968 v Holandsku

Rok 1968 ji zastihl v Československé televizi, kde pracovala v dopisovém oddělení. V červenci odjela se svým mužem do Holandska na dovolenou. Sama pak pokračovala do Anglie za svou přítelkyní, která bydlela v Londýně. Byl 21. srpen a toho dne Věra cestovala londýnským metrem. U jednoho stánku, kde vzrušeně debatovali lidé, si všimla novinového titulku „Russia invaded Czechoslovakia“. „Ztuhla jsem a nechtěla jsem věřit svým očím. Poprosila jsem jednu paní, aby mně půjčila ty noviny, že jsem z Československa. Ona mi jen řekla, že jsme byli příliš velcí optimisté, a ukázala mi na stánek, že si je tam mám jít koupit.“ Přečetla si pozorně celý text a slzy se jí vehnaly do očí. Od rodiny své přítelkyně dostala nabídku, aby v Anglii zůstala. V Československu však měla manžela, dítě a maminku, její volba byla jasná. Dánský autobus ji spolu s dalšími Čechy odvezl přes Německo k českým hranicím. „Oni z těch Rusů měli takový strach, že nás vyložili z autobusu asi pět set metrů před hranicí, dali nám velký koš s jídlem a čeští celníci si pro nás museli dojít,“ říká s úsměvem.

Doba normalizace a splněný sen

V roce 1969 odcestovala na dovolenou do USA za známými a měla tak možnost porovnat rozdíl v životní úrovni tamních obyvatel a lidí žijících v Sovětském svazu. „Když jsem byla kdysi s cestovní kanceláří Čedok v Rusku, byl to pro mne šok. U nás se pořád psalo, jak je to v Rusku krásné a v Americe špatné. Lidé v Rusku se báli na chodníku dát se do řeči s cizinci,“ říká. Po návratu z Ameriky našla ve schránce dopis ze střední ekonomické školy v pražských Vršovicích. Přišla jí nabídka, aby nastoupila na pozici učitelky. Bylo jí čtyřicet jedna let a splnil se jí dětský den. Stala se učitelkou.

Pohřby sovětských státníků

K jejím velkým životním zážitkům patřilo setkání se sochařkou Marií Uchytilovou, autorkou Pomníku dětským obětem války v Lidicích. Bylo to díky inzerátu na prodej parcely v Praze na Barrandově. Manželé Fexovi tak v roce 1973 získali místo pro postavení rodinného domu.

Jiří Fexa byl v letech 1982–1987 služebně vyslán do Sovětského svazu. Tam Věra zažila tři po sobě rychle jdoucí pohřby sovětských generálních tajemníků Brežněva, Černěnka a Andropova a nástup Michaila Gorbačova k moci. Byla to doba, kdy začaly tát ledy, kdy se v tehdejším SSSR začalo otevřeně hovořit o zločinech komunismu. Jen v Československu stále nic. „Tam se o tom již psalo v novinách a u nás ani řádka,“ říká pamětnice a dodává: „Můj tchán, starý ruský legionář, vždy říkal, že v Rusku nebyla a nikdy nebude svoboda. Buď tam měli cara, nebo komunismus. A dnes to v Rusku opět tuhne. Byla jsem v roce 1989 ráda, že se to tady otočilo, že se mohlo začít volně cestovat,“ říká Věra Fexová, když hodnotí vývoj v naší zemi po roce 1989.

Několik citátů závěrem

„Jsem věřící člověk, chodím do kostela.“

„Vždycky jsem věřila v to, že lidé si mají pomáhat. Nelíbí se mi, když jsou lidé na sebe zlí a kvůli tomu se řada dobrých věcí nemůže uskutečnit. Ale pořád je to lepší než to, co tady bylo.“

„Přeji si, aby již nebyly žádné války. To bych přála mladým lidem.“

„Chtěla bych, aby z mých vnuků a pravnuků byli slušní lidé.“

„Bláhově věřím, že se jednou lidstvo sjednotí. Pokud budou chtít lidé přežít, budou se muset spolu domluvit.“