Bohuslav Fabián

„Zpočátku jsem jezdil s vlakovou poštou a při tom jsem zažil spoustu věcí. Kolikrát jsme se nemohli dostat do vagonu, protože ho obsadili civilisti a nás tam nepustili. Nejhorší bylo pravidelné ostřelování vlaků. Nalítávali na nás a stříleli po nás. Když se to stalo za mé přítomnosti poprvé, schoval jsem se ve vlakové poště. Bylo tam takové místo překryté ocelí. Tak jsem vlítl pod tu ocel a domníval se, že mě to zachrání. Pak jsem si to rozmyslel, vyskočil jsem z vagonu a lehl si vedle trati. Když jsem se vrátil, tak ta ocel, ona to asi ocel nebyla, byla úplně roztříštěná. Z pytlů pod tím byl rozbitý hadr. Tak jsem se zachránil. Příště, když nás ostřelovali, tak jsem už vždycky vyskočil a zalehl v nejbližším keři nebo hledal u trati nějakou díru.“

„Jel jsem k rozhlasu. Vystoupil jsem u kasáren. Tam mě přijali, byla tam řada lidí, bohužel, neměli jsme pušky. Tak mně dali panzerfaust. Akorát mi vysvětlili, jak se z toho střílí, a abych si dal pozor, co je za mnou. Ale nevystřelil jsem si z něj. Velení, už nevím kdo, rozhodl, že pomůžeme rozhlasu. Naložili nás na náklaďák, asi dvacet se nás tam vešlo, a vezli k rozhlasu. Nedostali jsme se tam. Dojeli jsme někam, bylo to už skoro v noci, kde byla velká louka. Tam se střílelo. Nechtěli nás k tomu pustit, protože jsme neměli pušky. Říkali: ,Lidí máme dost, pušek ne.‘ Tak jsme šli pěšky a došli jsme v noci k rozhlasu. Ten, který byl velitelem, druhý den zahynul. Když ostřelovali rozhlas z minometů, tak při tom zahynul na ulici, protože venku byli lidé a on je chtěl zahnat, aby se kryli a nezůstávali na otevřeném prostranství. A při tom, chudák, zahynul.“