Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Fabián (* 1923  †︎ 2017)

• narozen 3. února 1923 v Bořeňovicích

• maturoval 27. května 1942, v den atentátu na Heydricha

• poslán na nucené práce do Německa u vlakové pošty

• přežil bombardování poštovních vlaků a několika německých měst

• v roce 1944 se vrátil do Prahy

• v květnu 1945 se zúčastnil bitvy o rozhlas v Praze

• až do penze pracoval ve vydavatelství Rudého práva

• zemřel v roce 2017

V den, kdy byl spáchán atentát na říšského protektora Heydricha, skládal maturitu. Pak byl jako zaměstnanec vlakové pošty poslán na nucenou práci do Berlína. Přežil bombardování několika německých měst a nakonec v květnu 1945 stihnul bojovat v Praze v bitvě o rozhlas.

Narodil se v Bořeňovicích, malé vsi ve středních Čechách, 3. února 1923. Jeho otec byl za první světové války v italských legiích. Dětství prožil ve skromných podmínkách v kolonii v pražských Vršovicích. Táta neměl vzdělání a po návratu z války zpočátku nenašel práci, kterou by rodinu uživil. Rodiče Bohumilovi vyprávěli, že první roky života spal na zemi v kufru, protože ani neměli na dětskou postýlku. Lépe se začalo dařit, když otec začal pracovat u vlakové pošty.

Bohumil vystudoval reálné gymnázium. V den, kdy jel k maturitě, se divil, proč je v Praze zmatek a některé ulice jsou uzavřené. Po příchodu do školy se dozvěděl, že byl spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Maturitu složil a otec mu pomohl najít místo na poště. „Tatínek si od toho sliboval, že nebudu muset jít na práci do Německa jako mí vrstevníci, ale to se přepočítal,“ říká. Dostal příkaz odjet do Berlína a lístek s adresou, kde se tam má hlásit. Šlo o úřad vlakové pošty. Spolu s asi deseti dalšími Čechy, kteří byli posláni na výpomoc německé poště, bydlel ve společných prostorách v domě v Berlíně. Byla jim zima, protože neměli čím topit, ale také měli výhodu. Dostávali lístky, kterými mohli platit v restauracích. Jejich úkolem totiž bylo jezdit vlaky a rozvážet poštu do různých německých měst.

„Nejhorší bylo pravidelné ostřelování vlaků,“ vzpomíná Bohumil Fabian. „Když jsem to zažil poprvé, schoval jsem se do takového místa, které bylo ve vagonu vlakové pošty zakryté ocelovým plátem. Vlítl jsem pod tu ocel a domníval se, že mě to zachrání. Pak jsem si to rozmyslel a z vagonu jsem vyskočil. Lehl jsem si vedle trati. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že to ocel nebyla. Plech byl roztříštěný a z pytlů pod [ním] se stal jeden rozbitý hadr. Tak jsem se naučil, že při náletech je nejlepší z vlaku vyskočit a schovat se v nejbližším křoví.“

Z jízd se často vracel v jedenáct v noci a ve čtyři ráno už vstával a nastupoval na další směnu. S kolegy proto vymýšleli drsné metody, jak dostat volno a trochu si odpočinout: „Uvařil jsem velký hrnec vody a dal do něj ruku. Ta bolest se dala vydržet, horší bylo, že jsem pak musel jít přes tři dvory do ošetřovny a venku byla zima. Německý doktor mi ruku namazal nějakou mastí, obvázal ji a poslal mě pryč. Další den mi sundával obvaz tak, že mi ho klacíkem dřel i s kůží z ruky. Bolestí jsem omdlel. Pak mě vzali k jinému doktorovi, ten mě ošetřil a dali mi volno.“

Úřad vlakové pošty v Berlíně byl zničený při náletu, tak jej převeleli na východní berlínské nádraží. „Pamatuji si, že nějaký muž vyprávěl, jaký Němci dostali nářez u Stalingradu,“ upřesňuje. Jako pracovník vlakové pošty jezdil do různých měst. Zažil, když spojenecká vojska bombardovala Hannover. Ukryl se v napůl zřícené budově bývalé školy a pak, protože vlaky nejezdily, šel tři dny pěšky směrem na Berlín. Do krytů se neschovával ani při bombardování, měl z jednoho nepříjemný zážitek.

„Schoval jsem se v krytu na Alexanderplatz v Berlíně,“ vypráví. „Všechno se třáslo, byla tam spousta dětí a ženských, ty začaly řvát. Bylo to k nevydržení. Nějaký blbec si toho všimnul, že tam nejsou jen Němci, a řval: ,Ausländer weg!‘ Chtěl cizince vyhodit z krytu ven během bombardování. Další blbec z Hitlerjugend vytáhl dýku a začal mě s ní píchat do prsou. Mezitím bombardování ustalo, tak přestal. Řekl jsem si, že už do krytu nikdy nepůjdu,“ říká.

Od té doby všechny nálety přežíval venku, schován pod keři v parcích nebo přitisknutý ke zdem domů. Viděl, jak bomby padají, jak se budovy sesouvají k zemi: „Jednou jsem šel v Berlíně od východního nádraží a přišel nálet. Viděl jsem, jak ty bomby letí, ale naštěstí nespadly přede mnou, ale dovnitř jednoho baráku. Byl jsem mladý, flegmatik. Ani jsem neměl strach, byl jsem přesvědčený, že přežiju. Měl jsem ohromnou kliku.“

Nejtěžší chvíle zažíval při bombardování a ostřelování vlaků, ve kterých vozil poštu. „Jak jsem neměl Němce rád, tak mi jich bylo líto,“ vypráví. „Lidé vyskakovali z vlaku a oni do nich stříleli, jako by to byli králíci. Když jsem jednou nastupoval, všimnul jsem si takové krásné holky, blondýny. Pak jsem ji viděl vedle vlaku rozstřílenou. Řada mrtvých tam ležela. Normální civilisti, většinou ženy a děti, prostě lidé, kteří jeli vlakem.“

Koncem roku 1944 dostal na nádraží příkaz, aby se vrátil do Prahy. Tam opět nastoupil na poštu a pracoval v ní do konce války.

Bránil jsem budovu rozhlasu

Pátého května 1945 přišel domů z noční. „Vykoupal jsem se a v rozhlase se ozvalo, že volají české vojáky, policisty, četníky, kohokoli na pomoc. Tak jsem šel. Maminka mě nechtěla pustit, držela mě, musel jsem ji hrubě odstrčit,“ vzpomíná.

Z Vysočan, kde bydleli, se k rozhlasu na Vinohrady nedostal, tak jel ke Štefánikovým kasárnám, tam se shromažďovala řada lidí. Kdosi mu dal do ruky zbraň, Panzerfaust. Dostal k němu vysvětlení, jak se z něj střílí a že má přitom dát pozor, jestli za ním někdo nestojí. Nastoupil s asi dvacítkou dalších mužů na nákladní auto. To je pak vyložilo, už si nepamatuje, kde přesně, a k budově rozhlasu došli pěšky. Dostal se dovnitř. Osmého května byl stále v rozhlase, i ve chvíli, kdy padl štábní kapitán Jaroslav Záruba, který obraně rozhlasu velel. „Vyšel ven na ulici. Chtěl zahnat lidi, aby se kryli. A při tom chudák zemřel. Velení se po něm ujal nějaký major. Stále nás ostřelovali, bylo to nekonečné,“ vzpomíná.

Byl u toho, když na rozhlas dopadla německá puma. „Byli tam se mnou dva bratři, mladí kluci, myslím, že byli dvojčata. Jeden zemřel, druhý přežil. Já tu minometnou palbu nakonec přežil také. Pak se v rozhlasu objevili vojáci, vlasovci. Chvíli tam pobyli a odešli. Vzpomínám si, že jeden měl v kapse velký kus salámu.“

Jen jsem přihlížel

Po válce absolvoval vojenskou službu. Původně na ni nastoupil společně s mladíky, se kterými bránili rozhlas. Vytvořili takzvanou rotu rozhlasu a dostali slib, že celou vojnu zůstanou pohromadě. Ale pak je rozptýlili do různých jiných oddílů. Absolvoval důstojnickou školu a základní vojenskou službu končil jako kapitán.

V Praze asi měsíc sháněl práci, nakonec ji našel ve vydavatelství Rudého práva. Nastoupil do provozní účtárny, pak se stal vedoucím, vystudoval dálkově vysokou školu ekonomickou a povýšil až na náměstka ředitele. V účtárně se seznámil se svou manželkou. V nakladatelství prožil pražské jaro v roce 1968 i následující období normalizace. Vydavatelství v srpnu 1968 obsadili Rusové, když přišel do kanceláře, poznal, že se mu někdo hrabal v zásuvkách. „Jako všichni jsem, bohužel, jen přihlížel,“ říká.

Ve vydavatelství Rudého práva zůstal až do penze. Náplní jeho práce například bylo vyhodnocovat dotazníky, se kterými kolegové chodili do továren a dělali mezi lidmi průzkumy, jak se jim žije, s čím jsou spokojeni a s čím ne. O této době normalizace říká, že mu nepřipadala ničím zvláštní: „Prostě jsem bral věci na vědomí takové, jaké byly. Ve straně jsem byl, ale funkci jsem žádnou neměl.“

Mezi komunisty měl hodně kolegů a přátel, o nichž říká, že byli dobří lidé, stejně tak jako za války podle svých slov poznal, že ne každý člověk je špatný jen proto, že je Němec. „Když přišel listopad 1989, vzal jsem to na vědomí. Nebyl jsem ani pro, ani proti. Ale jsem rád, že je svoboda, a každému ji přeju. Pokud bych měl něco vzkázat dalším generacím, tak aby milovaly svou vlast a pracovaly pro ni, dokud jim síly stačí. A aby se snažily udržet svobodu ve slovech i v činech.“