Josef Exner

„Když jsme po válce chodili do školy, oblečení nám dodávala organizace UNRRA. Dostali jsme trenky, trička a jiné věci. Přišli jsme totiž o všechno. V zimě jsme měli jen jedny boty, které jsme mohli nosit jenom do školy. Když jsme přišli ze školy, museli jsme se vyzout. Když jsme se chtěli svézt na saních, obalili jsme si nohy hadry, sjeli kopeček a utíkali domů, ohřát si nohy u trouby. Boty jsme si mohli obout jen do školy.“

„Když jsme byli ve sklepě a spustily Stalinovy kaťuše a začalo to, byl náš barák srovnaný se zemí. Všichni jsme se vyhrabali ven sklepním okénkem, jen koza tam zůstala. Odtamtud jsme utíkali do Trojka [k sedlákovi Janu Trojkovi]. A jak jsme běželi kolem kostela, spadla za námi věž. Přes hlavní cestu jsme utíkali do sklepa k Trojkovi, kde bylo strašně moc lidí. Hlavní část sklepa byla přímo pod domem, ale výhodou bylo, že tam byly také boční boxy. Pořád se nad námi střílelo. Rusové a Němci se tam střídali. Když šel pan Trojek kontrolovat koně a vyšel ven, spadla tam bomba, Trojek dostal zásah. Utíkali jsme odtamtud, lidé se rozprchli na dvě strany. Jedni šli směrem na Háj a Opavu, my jsme běželi směrem na Budišovice. Dostali jsme se do části zvané Argentina a tam jsme prožili konec vojny. V noci byla vidět světla ze střel. Hvězd není na nebi tolik, kolik bylo těch světel.“