Dr. Vojtěch Eliáš

„A rovnou poměrně na začátku studia, já si myslím, že možná první průšvih jsem měl ihned v listopadu, daný také takovou tou výchovou k čestnosti. Nám tam nechali podepsat papír, který zněl, nebo byl předtištěný, že nejsme členové žádného řádu a že do žádného řádu nevstoupíme. A teď když to trošku analyzuju zpětně, tak všichni členové řádu dostali od svých představených instrukce, že až takovýhle papír přijde, tak ať ho s čistým svědomím podepíšou a odevzdají ho. No a já jsem žádné instrukce neměl. Já vím, že jsem tomu tajemníkovi, což byl vlastně oficiálně fízl na fakultě, tak jsem tomu tajemníkovi říkal, že klidně mu podepíšu, že v žádném řádu nejsem, protože skutečně v žádném řádu nejsem, ale že odmítám podepsat do budoucnosti nějaký závazek, že nevím, co bude. No a tak jsem to nepodepsal. Jak se pak ukázalo zpětně, k mému možná zármutku, jediný ze třídy jsem to nepodepsal. Všichni ostatní to podepsali. Takže si mě ten tajemník zavolal, a když vám to teď budu vyprávět, tak vám musím říct, že mně samotnému vlastně není jasné, jak k tomu mohlo dojít. Prostě on si mě tam zavolal a začal mi vyhrožovat a říkal, právě vykřikoval, že všichni to podepsali, tak ať nedělám scénu, a skoro bych řekl, ať mu nekazím jeho práci. A já jsem na to odpověděl tenkrát, to si pamatuju, že to není pravda, že to všichni podepsali. Což jsem kecal, protože jsem říkal, že mně lže, protože to jsem zase jakoby věděl z nějakých jiných..., že oni často lžou. Tak jsem si říkal: 'On určitě lže,' tak jsem mu řekl: ‚To není pravda, že to všichni podepsali, vy mi tady lžete.‘ A on se nějak rozčílil a vytáhl ty papíry a říkal: ‚Tady to vidíte, všichni tu jsou!‘ A dal mi ty papíry do ruky. No a já jsem je vzal a hodil jsem je před ním do kamen, tam hořících. A... to byl zajímavý okamžik, takový... prostě najednou ty papíry byly všechny spálené. Vím, že on úplně zmlknul, já myslím, že on – skoro by se mohlo říct dramaticky: on zesinal. Protože najednou neměl papír ani jeden. No a vlastně vyhodil mě a řekl, ať jedu domů. Tak já jsem teda odjel ze semináře. My jsme tam jinak byli přísně držení. Tak jsem se prostě sebral na autobus a odjel jsem domů. Tím, že v Praze byl kardinál Tomášek, tak jsem vlastně, myslím, že to už byl nějak večer, tak ihned druhý den ráno jsem prostě běžel za ním, že jsem mu říkal, že se mi tohle stalo a že mě vyhodili z fakulty. A on vždycky dělal to, že si takhle pustil rádio, tak tam pouštěl rádio a při té příležitosti mi říkal, ať se seberu a zase jedu zpátky. A já říkám: ‚Co mám dělat?‘ A on říkal: ‚Tvař se jakoby nic.‘ A tenkrát on říkal: ‚Protože oni ti nedali žádné úřední vyrozumění, že tě vyhazují. Oni by tě nakonec vyhodili kvůli tomu, že tam nechodíš. Tak se seber a jeď zpátky.‘ No tak jsem se sebral a jel jsem zpátky. Všichni se podívali, že jsem zpátky, a já jsem prostě přesně, jak pan kardinál [říkal], vůbec nic, prostě jsem se tvářil, jako by se nic nestalo. No a tak se nic nestalo. To znamená, je to zajímavé, ale prostě nic se nestalo. Tak jsem byl sice vyhozený, ale pak jsem najednou zase byl zpátky.“

„Jednou si pro mě přišli – samozřejmě myslím si, že tito policajti měli rádi takové ty jakoby scény – tak mě, myslím, vytáhli od maturitní písemky přímo. Přišli uniformovaní policajti přímo k maturitě, k maturitní písemce, a odvezli mě do Bartolomějské. Tak to bylo jako divadlo, že jo. A myslím si, že rovnou tam mně nabízeli spolupráci. Pak se to ještě třikrát opakovalo. Já jsem na to byl ale trošku připravený. To znamená, oni vám neřeknou: ‚Chcete být fízl?‘ Oni jako vždycky říkali: ‚Nechtěl byste s námi…? Vidíme, že jste…‘ Oni vám mažou med kolem huby: ‚Vidíme, že jste tak jako inteligentní, tak nechtěl byste, my bychom potřebovali někoho inteligentního, že bychom se někdy mohli sejít a vy byste nám řekl, jak to teda vidíte a tak dále. My bychom chtěli slyšet váš názor.‘ Tak já jsem vždycky řekl, že já nemám zájem se s nimi sejít. A pak oni říkali: ‚No, nemusíte chodit vždycky jenom sem k nám do Bartolomějské, to bychom se mohli sejít třeba někde v kavárně nebo někde v hospodě.‘ Já jsem říkal: ‚Do hospody nechodím.‘ Takže já jsem byl instruován, to mi řekl páter Reinsberg, že prostě člověk nesmí přistoupit na nic. Takže při vší úctě a jakoby slušnosti jsem říkal, že když mě zavolají, tak samozřejmě je poslechnu, ale že nikam sám chodit nebudu. Takže nikdy jsem se na žádné konspirační schůzce s nikým nesetkal, protože prostě jsem tam odmítal i jít. Takže byl jsem třikrát, to znamená jednou odvezený a potom ještě dvakrát předvolaný do Bartolomějské. Tam jsem vždycky přišel a tím to skončilo. Teda po těch několika hodinách. Já si třeba myslím, že to trvá třeba jako vždycky šest hodin nebo osm hodin.“