Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Vojtěch Eliáš (* 1967)

• narodil se 2. března 1967 v Liberci do katolické rodiny

• jeho dědeček Vladimír Eliáš padl 8. května 1945 při osvobozování Pardubic

• v roce 1985 odjel do Říma s cílem emigrovat, ale vrátil se

• v letech 1985-1990 studoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích

• 12. listopadu 1989 se účastnil svatořečení Anežky České ve Vatikánu

• při sametové revoluci vedl studenty CMBF, stal se vůdčí osobností revoluce v severních Čechách

• po revoluci působil jako sekretář kardinála Tomáška

• v roce 1991 byl vysvěcen na kněze

• v letech 1994-1997 studoval v Římě na Papežské salesiánské univerzitě UPS

• na KTF zastával funkci předsedy Akademického senátu, později se stal proděkanem pro studium

• stal se bikupským vikářem pro diakonii, prezidentem Arcidiecézní charity a kanovníkem svatovítské kapituly

• dva roky působil jako kněz v krajanských komunitách v Londýně a Paříži

• v roce 2018 nastoupil jako administrátor farnosti Horní Počernice u kostela sv. Ludmily na Chvalech

„Málokdo si uvědomuje, že v Praze byla sametová revoluce, a v Děčíně ani náhodou,“ říká Vojtěch Eliáš, který se jako student pátého ročníku Cyrilometodějské katolické fakulty v Litoměřicích stal předsedou stávkového výboru a vůdčí osobností revoluce v severních Čechách. Život v kněžském semináři se více než kde jinde řídí poslušností. Proto když začala demonstrace 17. listopadu a následná stávka vysokoškoláků, bohoslovci se jí neúčastnili. Teprve když Vojtěch Eliáš odjel do Prahy a na kardinálu Tomáškovi si vyprosil jeho požehnání, zapojili se seminaristé do revoluce. A rozšířili ji po celé litoměřické diecézi.

Jeden dědeček padl, druhého odsoudili k smrti

Vojtěch Eliáš se narodil 2. března 1967 v Liberci, kam se jeho otec musel kvůli zaměstnání z Prahy odstěhovat. Než přišel na svět, zažila rodina hned několik ran osudu. Dědeček z otcovy strany, nadporučík Vladimír Eliáš, účastník protinacistického odboje a vzdálený příbuzný generála Aloise Eliáše, padl 8. května 1945 při osvobozování Pardubic. Jeho jméno dnes nese jedna z pardubických ulic a také místní základní škola. Válečná vdova Anna Eliášová, která zůstala sama s pěti syny, dostala spolu se svým bratrem do správy Interhotel Zlatý lev. Na podzim roku 1947 ho od státu odkoupila, aby o něj po komunistickém převratu v únoru 1948 hned zase přišla; dluhy jí ovšem zůstaly.

Únor 1948 těžce zasáhl i prarodiče z matčiny strany. Pro dědečka Jiřího Maláška, hluboce věřícího křesťana, angažovaného člena katolické sportovní organizace Orel a poválečného radu na ministerstvu školství a osvěty, si přišla Státní bezpečnost (StB) v prosinci 1948. V politickém procesu byl odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl později zmírněn a nakonec ho v roce 1960 propustili na amnestii. Když přišel srpen 1968, Maláškovi raději hned emigrovali do západního Německa. Pamětník je jako dítě znal jen z každotýdenních telefonátů, stejně jako svého strýce Jiřího Maláška, jehož hlas se zase ozýval z Rádia Svobodná Evropa.

Byli jsme katolická rodina

Když byl pamětníkovi jeden rok, vrátili se jeho rodiče Vladimír a Helena Eliášovi z Liberce zpět do Prahy, kde otec nastoupil do Všeobecné fakultní nemocnice jako specialista v oboru dětské ORL. Syna Vojtěcha a dalších pět dcer vychovávali manželé v katolické víře bez ohledu na režim. „Bohoslužby a kostely u nás vždy zůstaly otevřené. Lidé do kostela chodili, moji rodiče se dokonce seznámili tak, že zpívali v kostelním sboru u sv. Kajetána v Nerudově ulici. Tyhle věci fungovaly. Ano, bylo to sledováno, ale kostely existovaly pořád a mše svaté také,“ konstatuje pamětník, jehož rodiče oddával páter Jiří Reinsberg v kostele Matky Boží před Týnem. Se svým početným potomstvem se Eliášovi stali živou součástí katolické komunity kolem Týnského chrámu a kostela sv. Havla.

Věděli jsme, že máme naproti policajta, co nás hlídá

Kromě víry předávali Helena a Vladimír Eliášovi svým dětem také lásku ke vzdělání a kultuře. Děti měly soukromé učitele jazyků a náboženství je chodila učit sestra boromejka v civilu. Vedle toho se u nich doma pořádaly studijní semináře, modlitební setkání, večery poezie a také domácí koncerty vážné hudby. Děti z toho byly podle zásady „Co nevíte, nepovíte“ vynechány, takže pamětník dodnes netuší, kdo všechno se seminářů účastnil.

„V rámci konspirace nepřišli lidé ve stejný čas, někdo přišel už po obědě a pak chodili během dne,“ vzpomíná Vojtěch Eliáš a se smíchem dodává, jak celou dobu byli pod dozorem: „Naproti na patře bydlel policajt, pak už to byl důchodce, který nás hlídal. Byl legrační tím, že měl na chodbě spoustu vybavení domácnosti. Takže vždycky když k nám někdo šel a zvonil, tu si tam čistil boty, tu si loupal kedlubnu. Bylo to prostě legrační.“

Konzervatoř, matematika nebo teologie?

Rozhodnutí stát se knězem přišlo už v chlapeckém věku. Vojtěch chodil denně po škole na mše do farního kostela sv. Tomáše, na adventní roráty zaskakoval do svatovítské katedrály a při návratu z jazykové školy stíhal i večerní mši u sv. Jiljí. V osmém ročníku na Gymnáziu Jana Nerudy stál před volbou, zda si podat přihlášku na teologickou fakultu, nebo se raději stát tajným knězem a vedle toho vykonávat krycí zaměstnání. Třeba hrát na hoboj nebo učit matematiku.

„Poprvé to zaznělo v konverzaci německého jazyka, kdy se nás paní profesorka zeptala na klasickou frázi: ‚Na které vysoké škole chceš studovat?‘ A já jsem jí poprvé odpověděl, že chci studovat na teologické fakultě, a ona tam málem omdlela,“ směje se pamětník. Kvůli přihlášce na teologii ale nakonec přišel o odměnu, kterou měl získat za první místo v matematické olympiádě.

Chtěl jsem emigrovat

V roce 1950 odloučila komunistická státní moc Katolickou teologickou fakultu od Univerzity Karlovy a přejmenovala ji na Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu (CMBF), od roku 1953 se sídlem v Litoměřicích. Děkan se již nezpovídal církevním autoritám, ale Státnímu úřadu pro věci církevní. Přijímací zkoušky hodnotil pamětník jako „jednu velkou šaškárnu“ a ani ve svůj úspěch nevěřil. Když tedy v roce 1985 dostal výjezdní doložku na návštěvu prarodičů v západním Německu, rozhodl se emigrovat a studovat teologii v Římě na Nepomucenu, koleji pro kandidáty z Čech a Moravy.

„Po maturitě jsem odjížděl do Říma s myšlenkou, že se nevrátím zpátky,“ vzpomíná Vojtěch Eliáš na své rozčarování z přijímacích zkoušek na CMBF. Opravdu se toužil stát knězem a Řím se zdál jedinou možností, jak toho dosáhnout. Na výjezdní doložku si sám dopsal vše potřebné a pro italské vízum si osobně zašel na italské velvyslanectví. „To byl šlendrián bolševika, že nikdy nezjistili, že jsem si to padělal,“ dodává se smíchem. V Římě šel rovnou za biskupem Jaroslavem Škarvadou, spolupracovníkem vatikánského státního sekretariátu a rodinným přítelem prarodičů Eliášových. Tam ho ale zastihla překvapivá zpráva, že ho na studium teologie přijali. Po týdnu v emigraci se tedy vrátil zpět do Československa.

Dodnes nevím, kdo na fakultě donášel

Studium na CMBF bylo po stránce odbornosti jedním velkým zklamáním. Mezi spolužáky byli navíc nasazeni spolupracovníci StB. „Bylo nám jasné, že někdo z těch spolužáků je fízl. S tím už jsme uměli žít od základní školy, že nás někdo poslouchá, že na nás někdo donáší, že nás někdo udává. My měli doma fízla přes chodbu na druhé straně, já na to byl zvyklý. To si zvyknete, že žijete a máte kolem sebe samé fízly. Samozřejmě že to ovlivňuje přátelské vztahy, protože s každým, s kým se bavíte, tak předpokládáte, že může být fízl. S každým, i s tím kamarádem.“

Vojtěch Eliáš ví, o čem mluví. I jeho se estébáci snažili přesvědčit ke spolupráci, a to ještě předtím, než byl na CMBF vůbec přijat. „Tihle policajti měli rádi scény, tak mě vytáhli rovnou od maturitní písemky a odvezli do Bartolomějské. Bylo to takové divadlo,“ vzpomíná pamětník. „Oni vám neřeknou: ‚Chcete být fízl?‘ Oni mažou med kolem huby: ‚Vidíme, že jste inteligentní, nemohli bychom se někdy sejít a vy byste nám řekl, jak to vidíte?‘“ Opakovalo se to ještě dvakrát a Vojtěch Eliáš vždy řekl, že nemá zájem. Pak ho StB konečně nechala být.

Chtěli po mně podepsat papír, a já ho hodil do kamen

Dalšímu nátlaku čelil pamětník hned v prvním ročníku. Měl tehdy podepsat papír, že není členem žádného řádu a že do žádného řádu ani nevstoupí. „Všichni členové řádu dostali od svých představených instrukce, že až takový papír přijde, ať ho s čistým svědomím podepíšou. Já jsem žádné instrukce neměl,“ vypráví Vojtěch Eliáš, který tehdy nechtěl podepsat žádný závazek do budoucnosti. Tvrdošíjně si stál za svým, i když mu církevní tajemník tvrdil, že všichni jeho spolužáci to podepsali. „Rozčílil se, vytáhl ty papíry a říká: ‚Tady to vidíte! Všichni tady jsou!‘ A dal mi ty papíry do ruky. Já jsem je vzal a hodil jsem je před ním do hořících kamen,“ uzavírá historku se smíchem.

Vypadalo to, že ho z fakulty vyhodí, ale na radu kardinála Františka Tomáška, na kterého se obrátil jako na svého biskupa a církevního nadřízeného, se do Litoměřic vrátil jakoby nic. A prošlo mu to.

Svatá Anežka dopomohla k revoluci

Předzvěstí sametové revoluce se 12. listopadu 1989 stalo svatořečení Anežky České. K překvapení všech povolil režim výpravy tisíce poutníků do Říma, a seminaristé tam dokonce odletěli letadlem. Vojtěch Eliáš, který byl tehdy již v pátém ročníku a vedl pěvecký sbor bohoslovců, se účastnil slavnostních bohoslužeb 12., 13. i 14. listopadu. Od Italů slyšeli, že už je to v Československu na spadnutí, když se ale vrátili zpět, z letiště je autobus odvezl rovnou do Litoměřic. „Úspěšně nás izolovali,“ vysvětluje pamětník, proč se studenti CMBF nezapojili do demonstrace na Národní třídě.

Teprve večer 19. listopadu si rektor semináře, pozdější brněnský biskup Vojtěch Cikrle, zavolal Vojtěcha Eliáše a pověřil ho, aby vedl bohoslovce do revoluce. Ten okamžitě odjel do Prahy ke kardinálu Tomáškovi a na základě fámy o smrti studenta Martina Šmída ho přesvědčil: „Pan kardinál byl hrozně bázlivý a nechtěl. Ale díky tomuto argumentu, že jednoho studenta zabili a že se k tomu taky musíme připojit a demonstrovat, jsem od něj dostal, nebo spíš jsem si sám napsal papír, že nám to schvaluje a dovoluje zapojit se do revoluce.“ Následně odjel zpátky na fakultu s kardinálovým požehnáním hájit pravdu.

Plné zapojení církve do sametové revoluce přišlo 25. listopadu, kdy kardinál Tomášek celebroval děkovnou mši svatou za Anežčino svatořečení. Vojtěch Eliáš už předem znal tu památnou větu, kterou tehdy primas český řekl: „Církev a všichni křesťané stojí na straně národa. Svoboda je jen jedna a nedělitelná. Buďto je, anebo není.“ Téhož dne se na Letenské pláni v Praze konala největší protirežimní demonstrace, které se účastnilo na 800 tisíc lidí. Mnoho z nich byli věřící z venkova, kteří přijeli na děkovnou mši a pomohli sametovou revoluci rozšířit mimo Prahu. Stejný úkol si dal i Vojtěch Eliáš.

Vozili jsme herce i letáky

„Dobří kněží, uznávané autority, nám říkali: ‚Kluci, nechte toho. Nedělejte to. Vy jste budoucí kněží, my vás potřebujeme. Skončí to špatně. Všechny, jak jste tady, zavřou, a některé z vás popraví,‘“ vzpomíná pamětník. Revoluční nadšení bohoslovců však nešlo zastavit. Přímo na fakultě tiskli letáky a distribuovali je, stejně jako rozváželi slavné osobnosti a herce, kteří se stali tvářemi revoluce. Jako předseda stávkového výboru v Litoměřicích Vojtěch Eliáš organizoval všechny mítinky v severních a severozápadních Čechách, např. v Děčíně, Ústí nad Labem, Lovosicích. Ve svých 23 letech řídil revoluci v litoměřické diecézi, končil pátý ročník studia a navíc přijal pozici osobního sekretáře kardinála Tomáška.

Každý chtěl jednu fotku s Havlem a druhou s kardinálem Tomáškem

S kardinálem Tomáškem se chtěla pozdravit každá státní návštěva. Princ Charles, současný britský král Karel III., byl přítomen zrovna ve chvíli, kdy ministerstvo vnitra odstraňovalo z kardinálovy kanceláře odposlouchávací mikrofony. Byly prý úplně všude – v každém prahu, a dokonce i na záchodě. „Charles říkal, že by ten špehovací mikrofon chtěl vidět, jestli bych mu ho nemohl ukázat. Tak jsem mu jeden přinesl. On na to kouká a strčí ho do kapsy. A teď mi ten ministr říká: ‚Prosím vás, já ten mikrofon nutně potřebuju, on nám to nemůže sebrat.‘ ‚Tak si mu to řekněte. Já za ním teď nepůjdu, abych mu řekl, že nám laskavě ukradl mikrofon a aby nám ho vrátil.‘ Já to chápu, protože takový artefakt má ve sbírce málokdo. Takže princ Charles odjel z Arcibiskupského paláce s ukradeným mikrofonem,“ uzavírá historku se smíchem pamětník.

Jiné situace už ale úsměvné nebyly. „Zažil jsem mnoho zla. Spousta lidí měla pošpiněnou čest svou spoluprací s komunisty a chtěli jít k panu kardinálovi, aby si vylepšili profil. Snažili se tam vetřít, aby ukázali, jací jsou dobří katolíci, i když jsme všichni věděli, že jsou to kolaboranti. Bylo to hrozně těžké,“ naráží pamětník na katolickou kolaborantskou organizaci Pacem in terris.

Politiky jsem se vzdal, i když mě to nesmírně bavilo

Po vítězství sametové revoluce dostal Vojtěch Eliáš nabídku jít do parlamentu, on však odmítl: „To rozhodnutí nejít do politiky muselo být radikální. Říkal jsem si: ‚Já nechci být politik, chci být knězem, a proto dělám kněžství naplno. Musím se té politiky vzdát, aby mě to pořád nesvádělo.‘“

25. dubna 1991 přijal ve 24 letech kněžské svěcení a těšil se, že bude farářem. Nakonec však jeho církevní kariéra vypadala jinak, než si představoval. Nový kardinál Miloslav Vlk chtěl jeho schopnosti a zkušenosti využít naplno, a tak se Vojtěch Eliáš stal vysokým církevním hodnostářem a v průběhu svého života zastával mnoho důležitých funkcí na Katolické teologické fakultě a Arcibiskupství pražském.

Bolestivě bylo zapotřebí reforem

Revoluce sice zvítězila a CMBF se v roce 1990 již jako Katolická teologická fakulta (KTF) opět začlenila do Univerzity Karlovy, zachovala si však stejnou konzervativní tvář. „Byla to krásná doba, ale nesmírně těžká. Na fakultu dolehla nepřipravenost,“ vypráví pamětník, jak bolestivě tehdy vnímal potřebu zavádění reforem. „Vždyť když se nám horko těžko podaří něco prosadit, musíme být připraveni to pořád vylepšovat. Nemůžeme to nechat zastarat, protože svět, teologie, církevní správa i pastorace jdou dál.“

Naprosto rozčarován nakonec po dvou letech pedagogické činnosti odjel do Říma s tím, že se už nikdy nevrátí. Již podruhé. Než ho podle jeho slov „popadl vlastenecký záchvat“ a v roce 1998 se vrátil, stihl vystudovat Papežskou salesiánskou univerzitu a málem vstoupil do diplomatických služeb Vatikánu.

I když jsem měl spoustu funkcí, pořád jsem chtěl být farářem

Doba se mezitím změnila a na KTF konečně nastala „druhá revoluce“. Vojtěch Eliáš se jako předseda akademického senátu a později jako proděkan pro studium věnoval obrodnému procesu na fakultě. V roce 2009 se přesunul na Arcibiskupství pražské a jako biskupský vikář pro diakonii zase reformoval řadu charitativních organizací. Vykonával funkci předsedy Arcidiecézní charity, zaváděl duchovní službu v nemocnicích a založil projekt Adopce na dálku. „Když jsem byl na fakultě, tak jsem byl ten, kdo mladým lidem jako vyučující problémy způsobuje, a když jsem byl v charitě, tak jsem byl ten, kdo jim ty problémy pomáhá řešit,“ konstatuje se smíchem pamětník.

Za celou dobu sice přerušovaně působil jako farář (v Dobříši, Hostivici, u sv. Ludmily na náměstí Míru v Praze a poté dokonce i v anglickém Wimbledonu), stále se ale nenaplnila jeho touha po kontinuálním vykonávání pastorační činnosti. Dočkal se až v roce 2018, kdy se stal správcem farnosti Horní Počernice u kostela sv. Ludmily na Chvalech. Nejenom jako pedagog, ale i jako kněz a člověk, který slouží v duchovní oblasti, říká závěrem: „Mějme odvahu být stále mladí. To znamená stále hledat a objevovat nové odpovědi na otázky, které nám klade náš život, a snažit se to dělat stále lépe.“