Olga Dvořáková

"Ona [babička] když pracovala v té pekárně, nebyli tam spokojeni. Ta rodina velice trpěla za nacistů a pak za komunistů museli nastoupit s dědečkem do té hromadné továrny. Byla nesmírně zklamaná, ztrpčená a naprosto naštvaná. A chodila na tři směny, už byli staří, už měli před důchodem. A tam byl jeden obchod v Třešti a ten měl sklo skoro až dolů. A to byla éra Stalina a za tím sklem byl nalepený velký Stalinův plakát. Vousy a tak dál. A babička šla na noční směnu a už to musela mít vymyšlené. Přinesla si s sebou lejno. Jakého původu bylo, nevím. Ale měla prase, doufejme, že to bylo lejno od toho prasátka. Ona šla kolem, mrzlo jen praštělo, vzala to lejno a mrskla to takhle na to sklo na toho Stalina a jemu se to nalepilo na vousy. A protože mrzlo jen praštělo, tak to tam ztvrdlo jak cement a druhý den byl vidět ten, co zametá chodníky, jak to tam namáhavě škrábe."

"A hned jak přišel [otec], to byl asi rok 1941, tak se zapojil. Sehnal si odbojovou činnost. A byla to skupina R3. Tam byli tři generálové, nevím už ta jména, ale našlo by se to. A krom toho, ta skupina totiž operovala v této části Vysočiny. To je ta Třešť mezi Jihlavou a Telčí. A on měl majora Marečka jako svého nejbližšího nadřízeného a toho poprosil, jestli by mohl dělat svoji akci. A řekl, co to je. Byla to ta akce, že sbíral peníze, potravinové lístky a potraviny, které se rozšiřovaly do koncentračních táborů, které byly tady v Čechách a na Moravě. Byla to nesmírně rozsáhlá akce, do které byly zapojeny desítky lidí, od důchodců po studenty. Vím, že jeden koncentrační tábor, který z toho těžil, byly Svatobořice na Moravě. A otec, když se potom vrátil, tak musel všechno vyúčtovat. Sehnal si všechny svědky, kdo kdy co přebral, kam to šlo, aby to bylo čisté, že si nic nenechal. Já mám ještě nějaké složenky, které se posílaly – peníze, to taky posílal ze svého. Posílal to těm rodinám, které měly zavřeného otce nebo manžela ve vězení. Od Němců zavřeného a ta rodina neměla peníze. Tak tyto rodiny toto dostávaly a dávalo se to i do koncentračních táborů. A to je nesmírně zajímavé číst svědectví, jak to do koncentračních táborů dostávali. Kdo to všechno dostával, jak museli třeba podplatit někoho nebo počkat, kdo má službu, aby se to hodilo přes zeď do toho koncentráku. To bylo tak skvěle řízené, že na toto Němci nepřišli. A z toho měl otec velkou starost, že by to z něho nějak vymlátili."