Josef Dvořák

* 1942

  • „Tenkrát jsme začali jezdit na surfu. Sehnal jsem surf. A učili jsme se na tom jezdit. Jeden den jsem nic jiného nedělal, než že jsem na to jednou stranou vlezl a druhou spadl. Postavit se na to prkno? Neskutečný. Tak jsme si to vzali na Slovensko, tam byla nějaká přehrada. Dubinka se to jmenovalo, je to u Senice. A tam byl pěkný vichr... Tady [na rukou] jsem měl otevřené mozoly, jak se toho držíš. Tak jsem tam normálně vletěl na šlapadlo, připletl se mi tam. A já to šlapadlo přeskočil. Odrazil jsem se a přeskočil jsem je, koukali jak blázni. Už jsem to nezvládl, přelítl jsem je. Kdybych do nich býval vlít tím fofrem, ono se to nezdá, ale je to fofr, to bych jim dal. To by byl úraz. Tak jsme jezdili takhle. A pak jsme byli párkrát s kluky u Budvy, tam je kemp Jas. Tam je umělá, vybetonovaná pláž. Navezený písek a dolů panely. A tam, když přijdou vlny, tak se to o ty panely zvedne a dělá to ohromné čepice. A my jsme tam měli tenkrát člun, já jsem měl nafukovací člun, na kterým jsem si udělal stěžeň a kormidla. (...) A normálně jsme do těch vln s tímhle jezdili, a když ses dostal na tu vlnu, tak se ten člun zlomil, jak je to nafukovací… To bylo rozbouřený moře, a ten humus, co tam byl! To byla černá voda, takže když jsme vyšli, měli jsme pod plavkami bouli toho svinstva a celí jsme od toho humusu byli špinaví, jak to bylo rozvířené. Ale ona tam byla sprcha, tak se člověk osprchoval. Ale to byly zážitky…“

  • „V těch kempech byl Čech, Slovák a občas Polák. A lidi, domorodci, co tam prodávali šmuky a tohle, tak uměli lámanou češtinu všichni. Takže když jsi něco chytla od nich… Naučil jsem se říkat, chleba, broskve, to tam bylo napsaný, tak jsi to zopakovala. Nebo jsi na to ukázala. Nějaké vybavování s místními jsme moc nepraktikovali, protože jsme byli v těch kempech. My jsme si spíš užívali moře. Občas jsme se šli podívat do Šibeniku, jeli jsme se podívat na Plitvická jezera. To je o procházce. Jinak se nám tam strašně líbilo. Tenkrát to bylo o něčem jiném. Ty pláže byly pláže, kam sis mohl lehnout.“

  • „Internát nebyl špatný, byla to vojna. Jenže to je příprava na život, všechno. Když jsme potom začali dělat, najednou šup a nástup na vojnu. Co s vojnou? Tak jsme šli na vojnu a my, co jsme byli vytržení z domova po těch internátech, tak jsme brali vojnu jako internát. A byli tam kluci – v těch devatenácti – já jsem měl službu a říkal si: Co blbne? Normálně pod dekou brečel. Takže mamánek. Vojna dnešní generaci schází, protože tam si každý ověří, co je to život, když nemá za zády někoho, kdo mu řekne, ať to nedělá. To teprve pozná, co to je, když má být člověk samostatný a ručit si za to, co udělá. Podle mě to mladým dneska schází.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Úholičky, 10.11.2023

    (audio)
    délka: 01:43:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když chceš něco mít, tak se musíš postarat

Josef Dvořák jako dospívající muž
Josef Dvořák jako dospívající muž
zdroj: Archiv pamětníka

Josef Dvořák se narodil 11. června 1942 ve středočeských Úholičkách. V obci navštěvoval mateřskou školu i první stupeň základní školy. Z dětství si pamatuje konec války, letecké útoky na Prahu a příjezd ruských vojáků. Jako chlapec doma schovával ruskou munici, kterou s kamarády našel v rybníce. Vyučil se zámečníkem a od mládí byl jeho život spjat s výrobou lodí. Hned po škole nastoupil do podniku České loděnice Libeň. Z loděnic si „odskočil“ pouze na vojnu, kde plnil funkci řidiče. V roce 1968 se v loděnicích zapojil do stávky na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Stávka trvala jen pár dní. V podniku vydržel až do ukončení provozu po roce 1989. I za socialismu se snažil hodně cestovat, s rodinou navštěvovali Jugoslávii. Od devadesátých let až do penze pracoval u soukromníka, zabýval se výrobou jachet. V roce 2002 odešel do důchodu. Je ženatý, má dva syny, Tomáše a Petra. V roce 2023 žil v Úholičkách se svou ženou.