RNDr. František Dusbábek , DrSc.

„Po absolvování obecné školy a měšťanské školy tenkrát jsem chtěl studovat na gymnáziu, ale bohužel školská komise tehdejšího akčního národního výboru mi nechtěla dát doporučení ke studiu. A chtěli mě poslat na převýchovu jako kapitalistický dítě do dolů do Ostravy. Ale naštěstí v té komisi zasedal i farář Československé církve husitské, který se za mě přimluvil s tím, že do dolů může jít kdokoliv, ale když se někdo učí dobře ve škole, je chytrej, takže by měl jít studovat, protože z toho bude mít stát daleko víc. Takže mi nakonec to doporučení ke studiu na gymnáziu, tehdy už to byla jedenáctiletá střední škola, mi to doporučení dali. Nevím, jestli to udělal z čistého altruismu, nebo z takové solidarity, že já jsem chodil jako mladší kluk ministrantovat a on to věděl, tak jako z té ekumenické solidarity mně tohle doporučil. Gymnázium jsem vystudoval, ale dost složitě, protože v té době, když zemřela maminka a opatrovala nás teta, tak jsme vlastně moc vlastních finančních prostředků neměli. Majetek nám znárodnili a to, co jsme měli uložené v bance, tak z toho se staly tzv. vázané vklady, kterými bylo možné disponovat pouze s povolením soudu. Z toho jsme dostávali vyplacený sirotčí důchod a pokud jsme chtěli koupit třeba zimní oblečení nebo něco navíc, tak jsme museli podávat žádost, tedy ne my, ale náš poručník, žádost o uvolnění určité částky peněz, třeba na nákup zimního oblečení pro nás.“

„Abych byl upřímný, myslel jsem si, že ze mě bude slavný vědec a že budu funkcionář na Prezídiu Akademie, že se stanu slavným… ale v tom osmašedesátým mi spadnul hřebínek a zjistil jsem, že takovou perspektivu zdaleka nemám, když nejsem ve straně. Dokonce se v jednom období, právě po té normalizaci, kdy byly prověrky a kdy ze strany odešla spousta lidí, se uvažovalo o tom získat nové členy do strany. A dokonce padla volba i na mě, že by mně měli nabídnout členství ve straně. Ale naštěstí vyslali jednu zástupkyni toho komunistického výboru Akademie na Zbraslav, do místa bydliště, aby si zjistili, jestli jsem vhodný kandidát do strany. A ta soudružka pak přijela s tím, že jsem měl náboženskou výchovu, že jsem byl ministrant a že jsem buržoazního původu, tak si to komunisti rozmysleli a vůbec mi to nenavrhli. Za což jsem byl velice vděčný, protože v tu dobu bylo velice obtížné odmítnout nabízené členství ve straně, protože to znamenalo, že jste reakcionář – a tím by se můj celý osud změnil. Takhle jsem se snažil být loajálním a tím pádem mi bylo nakonec umožněno i cestovat, ovšem jen do socialistických nebo rozvojových zemí. Do kapitalistických mě nepustili.“

„Pražské jaro mě naplnilo velikou nadějí, že se celá situace změní, ale bohužel vstup sovětských vojsk všechny moje naděje zničil. V tu dobu jsem pochopil, že pokud nebudu ve straně, nebudu komunista, což jsem nikdy nebyl, takže mě veliká profesní kariéra nečeká. Proto jsem se rozhodl, že budu sbírat známky. Tomu jsem věnoval kromě odborné vědecké práce hodně energie a hodně úsilí. Dokonce jsem se vypracoval tak, že moje sbírky byly oceňovány zlatými medailemi na některých výstavách.“

„Musím říct, že moje dětství nebylo příliš veselé. Tatínka jsem ztratil, když mi byly čtyři roky. Maminka mi umřela, když mi bylo jedenáct, takže jsme zůstali se sestrou sami. Naštěstí nás vychovávala maminčina sestra, naše teta, takže ta ztráta rodičů nebyla tak veliká. Nicméně naši rodiče byli bohatí. My jsme byli v podstatě děti buržoazního původu, takže když nastala komunistická vláda, tak jsme bohužel byli trochu perzekvovaní. Vzali nám většinu majetku, ale protože už byli rodiče mrtví, tak nás nakonec komunisti nechali i vystudovat.“

„Bohužel jsem jako dítě zažil druhou světovou válku. Byli jsme pořád doma, nikam jsme nesměli. Všude byli němečtí vojáci. Zažili jsme i revoluci, kdy se u nás střílelo. Bydleli jsme na Zbraslavi a tam byla veliká přestřelka na ulicích, takže jsme museli být schovaní ve sklepě. Naštěstí ale potom přijeli Rusové, tak jsme je vítali, ale to už je jiná kapitola.“