Jiřina Dupalová

„Se pamatuju, že jsem se vzbudila ráno asi v pět hodin a chtěla jsem se jít napít. My jsme měli vždycky na okně skleničku se studenou vodou, a jak jsem přišla k tomu oknu, tak naproti, já jsem šla se zavřenýma očima, abych se nerozkoukala, tak tam vystřelil někdo. Tak jsem se podívala a tam stáli německý vojáci naproti v tý ulici. Tak jsem honem utekla. No, a oni pak začali tam házet granáty, tam u toho kostela. To byly rány, my jsme nevěděli, co se děje. To vypadalo, jako že to je u nás vedle v baráku. Měli jsme tam takhle skříň ve zdi, tak jsme do ní vlezli a škvírou jsme se dívali, co se děje. No, a viděli jsme, že tam je plno lidí na zemi mrtvejch. Oni neuzavřeli ulici, oni nechali ty lidi, aby chodili do práce, a oni je postříleli.“

„Když jsme chodily do školy okolo toho kostela ještě s jednou kamarádkou, tak ona povídala: ,Pojď, půjdeme se podívat do toho kostela, chodíme tady už rok a ještě jsme tam nebyly.‘ Tak jsme tam šly a ono to bylo takový ponurý a ona byla taková zvídavá, tak šla až za oltář. A já jsem se držela u těch dveří, abych mohla utéct. Tak jsem se takhle podívala a tam byly takový dvě okýnka, jako bejvávaly v biografu, a tam jsem viděla oko nějaký, že někdo to tam pozoroval, asi z těch parašutistů. A já jsem povídala: ,Jindro, jdeme pryč, já tady už nebudu!‘ No, tak jsme odešly a pak za pár dní se tohle všechno odehrálo.“