Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Dupalová (* 1924)

• 1924 – narozena v Kutné Hoře

• 1928 – stěhování do Košťálova

• 1941 – odchod na studia do Prahy

• 18. června 1942 – svědkem boje gestapa a parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje

• 1943 – totálně nasazena v Semilech – vyhnula se nasazení v říši

• 1946 – dokončila studia v Praze

• 1948 – otci zabavili továrnu na ocet a hořčici

V tom okně jsem viděla oko

Jiřina Dupalová se narodila 13. května 1924 v Kutné Hoře. Když jí byly čtyři roky, tak se rodina přestěhovala do Košťálova, kde její otec vlastnil továrnu s názvem Továrna na ocet a hořčici Jonáš a spol. V Košťálově vychodila pět let obecné školy a další čtyři roky absolvovala v Libštátu. Poté vystudovala dvouletou rodinnou školu v Mladé Boleslavi a rozhodla se zaměřit na studium jazyků. „Když mi bylo sedmnáct let, tak jsem šla do Prahy a chodila jsem do jazykový školy.“ V Praze pamětnice složila univerzitní zkoušku z němčiny.

Během studií v Praze bydlela v dívčím penzionátu kousek od Karlova náměstí. Naproti penzionátu stál kostel sv. Cyrila a Metoděje. S kamarádkou chodila kolem kostela každý den. Jednoho dnes si uvědomily, že se v kostele ještě nikdy nebyly podívat, a vešly proto dovnitř. „Tam byly takový dvě okýnka jako v biografu a já jsem tam viděla oko. Asi to tam pozoroval někdo z těch parašutistů. Já jsem povídala: ,Jindro, jdeme pryč, já tady už nebudu!‘“ Dívky se do kostela šly podívat pár dní po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. V tu dobu samozřejmě netušily, že se v kostele schovávají atentátníci.

Strašně jsem si přála, aby mě zastřelili rovnou

O pár dní později se probudila v noci a měla žízeň. „My jsme měli vždycky na okně skleničku se studenou vodou. Jak jsem přišla k tomu oknu, tak naproti – já jsem šla se zavřenýma očima, abych se nerozkoukala – někdo vystřelil. Tak jsem se podívala a tam stáli německý vojáci, v tý ulici naproti. Honem jsem utekla.“

Tak se Jiřina Dupalová stala svědkyní obrovského zásahu gestapa proti atentátníkům ukrytým ve sklepě kostela. „Oni tam pak začali házet granáty. My jsme nevěděli, co se děje, tak to vypadalo, jako že to je u nás vedle v baráku, ale měli jsme tam takhle skříň ve zdi, tak jsme do ní vlezli a škvírou jsme se koukali, co se děje. Viděli jsme, že je tam na zemi plno mrtvejch lidí. Oni neuzavřeli ulici, nechali ty lidi, aby chodili do práce, a postříleli je.“

Dívky v penzionátu se ze strachu schovaly. V jejich domě bydlel muž, který z okna sledoval zásah dalekohledem. Příslušníci gestapa si ho všimli a vnikli do domu. „Křičeli: ,Hände hoch, hände hoch!‘ Naše paní ředitelka říkala paní kuchařce: ,Otevřete, oni jdou už pro nás. Oni nás asi jako odstrašující příklad budou střílet.‘“ Gestapo nakonec z domu odvedlo jen muže s dalekohledem, kterého po nějaké době propustili. Jiřina Dupalová si vzpomíná, jak už se loučila se životem. „To jsem si jen strašně přála, aby mě zastřelili najednou a nenechali mě tam ležet.“

Z okna penzionátu sledovaly dívky průběh celé dlouhé akce. „Pak přijel asi v jedenáct hodin K. H. Frank. Vystoupil z auta a šel směrem k tomu kostelu. Teď začali ti parašutisti zase střílet. Tak on nasedl zase do auta a odjel.“ Zákrok zakončil příjezd hasičských vozů, které začaly do sklepa okénkem napouštět vodu, aby atentátníky vyplavily. Muži ve sklepě se raději zastřelili, aby se nedostali Němcům do rukou.

Odvetou za atentát však nebyla pouze smrt parašutistů ve sklepě kostela. V protektorátu bylo vyhlášeno stanné právo a denně putovalo mnoho lidí na popravu. „Byla to pak hrozná doba. Každý den rozhlas hlásil, koho ten den zatkli a zastřelili. Tak jsme vždycky dávali pozor, jestli mezi nima není někdo, koho známe. Jedné z těch dívek, co s námi bydlela, tak její tatínek byl na ministerstvu zemědělství, tak toho zastřelili. Pamatuju se, že Anička přijela a říkala, že tátu včera zastřelili. Byla to hrozná doba.“

V domě, kde Jiřina Dupalová v Praze žila, zatklo gestapo i stejně starého chlapce. „Toho taky odvedli a zastřelili. Byl zákaz shromažďování a on dělal nějakej mejdan. Pozval tam lidi a někdo to asi udal. To byli taky mezi náma lidi, co udávali. To jsme si museli dávat pozor.“ 

Ve třídě nás začalo ubývat

V roce 1943 bylo protektorátní mocí rozhodnuto, že mladí lidé narození v roce 1924 pojedou pomáhat do Německa. „Pak jsme začali ubývat ve třídě, protože nás nasazovali do říše. Tak jsem na nic nečekala a jela jsem domů.“ Jiřina Dupalová odjela domů a začala pracovat v Semilech, kde se vyráběly letecké motory. Obsílka s příkazem odjet do říše ji však stejně neminula a před cestou do Německa ji zachránil až ředitel továrny. „Ředitel napsal, že jsem u nich taky totálně nasazená, a tak jsem mohla zůstat tam.“

Pamětnice se sice vyhnula odjezdu do říše, avšak práce v Semilech nebyla vůbec jednoduchá. „To jsme ráno vždycky jezdili v pět hodin vlakem a vrátila jsem se třeba až v šest večer, protože byly každou chvíli někde nálety, takže nejezdily vlaky.“ Ke konci války byly továrny stále častěji bombardovány. Nálety se nevyhnuly ani semilské továrně. Jiřina Dupalová měla na starost kartotéku a vždy, když houkaly sirény ohlašující další spojenecký nálet, musela se postarat i o důležité materiály. Po každém náletu utíkali zaměstnanci továrny přes železniční trať schovat se do lesa. Během jednoho takového krytí pamětnice v lese onemocněla těžkým zápalem plic, jehož následky si s sebou nese dodnes.

Co dostalo JZD, to zničilo

Po válce se konečně mohla vrátit ke studiu na jazykové škole. V roce 1946 složila ještě zkoušku z angličtiny a pak na přání rodičů nastoupila do kuchařské školy. S kamarádkou Vlastou se přestěhovala do Vršovic. Po dokončení studia v roce 1948 se vrátila k rodičům do Košťálova a vdala se. Pracovat začala v otcově továrně. „Vím, že jsme se třeba účastnili průvodů, když tu byl generál Eisenhower. Až do toho roku 1948 byla taková svoboda. Jak komunisti udělali ten převrat, tak bylo po všem.“ Po komunistickém převratu v únoru 1948 byla továrna zestátněna.

Komunisté zrušili v okolí menší továrny a výrobu soustředili do Pardubic. Otec pamětnice zůstal bez místa. Továrnu, kterou vybudoval, dostalo ke správě JZD, které ji využilo jako sklad. „Co dostalo JZD, to zničilo.“ Po sametové revoluci v roce 1989 byla rodině továrna vrácena v dezolátním stavu. „Tak jsme dostali nějaký peníze, rozdělila jsem to dětem.“

Kromě továrny zabavili komunisté rodině Jonášových i část vilky, která jim v Košťálově patřila. Vilu vlastnil otec se svými dvěma dcerami na třetiny. Komunisté sebrali jen otcovu třetinu, pamětnici a její sestře jejich část zůstala. Za normalizace cítila, že je atmosféra přiškrcenější, a to i kvůli přítomnosti sovětské armády v Mladé Boleslavi. Politická situace v zemi se jí ovšem přímo nedotkla. „To už jsem měla rodinu, tak to už jsem politiku tolik nesledovala.“

Sametovou revoluci Jiřina Dupalová přivítala. „Tak jsme se těšili, že to bude všechno lepší, ale trvá to nějak dlouho.“ Dnes žije v Mladé Boleslavi.