Josef Dufek

„Zkraju jsem dostal. Já jsem měl nos přeražený a tady loket mám naražený, jak mě shodili ze židle. To jsem měl řetízky dycky, to bylo všecko… A trochu žebra tady dostaly zabrat. Já jsem, když mně dal facku, tak už jsem s ním nemluvil a oni věděli, že hold se už nic nedozví. Ale měli jinou metodu a to vás nervuje. Pořád si donášeli papírky různý, šuškali si a na to se ptali, na to, nevěděla jste proč, kam míří nebo co. To vás hrozně štve. Když nevíte, co z nich vyleze. To byl nejhorší trest pro mě. Tam to bylo tak zařízený. Oni, když měli nějaký případ, se jim podařilo vyřešit, tak dostali povýšení. Tam bylo šedesát podporučíků a poručíků. Ti grázli za to dostávali pecku, byli tři vždycky, každý dostal dvacet pět tisíc, povýšení a dostali na jednu noc poukázky, mohli s rodinou jít do varieté, kabaret, tam mohli celou noc řádit.“

„Podle mě to nebylo nic, ale kluci, jim se to zdálo… kdo byl poprvní v base. To bylo komando s tvrdým režimem. Oni mně tady napsali, v té zemědělské komisi, že mě mají pořádně potrestat, že si z ničeho nic nedělám, že si z nich dělám legraci, aby mě tvrdě potrestali. Tak to bylo to komando s tvrdým režimem. Já jsem chodil plet řepu, to jsem uměl, ale bolel mě hřbet. Byl tam takový rezatý bachař, já povidam: ,Toto bude průser, tady skončím v korekci, protože mě bolí hřbet.' – ,To nevadí, co se bojíte.' A jeli kluci, co v té řepě plečkovali. Jeden seděl na tem traktoře na plečce. Já povidam: ,Kluci, nešlo by to trochu…' Ale oni měli šest řádků. 'Ale jo, klidně.' Oni ti voli, oni to brali, že pro mě, ale oni šest řádků likvidovali. Takže ti jezedáci tam byli při nás. Přečkal jsem to, všecko jsem přečkal.“