„První českou knížku, kterou jsme vytiskli, jsme dělali pro nakladatelství Melantrich. Jmenovala se 'Bůh či ďábel'. Melantrich sídlil v pověstném domě na Václavském náměstí. Takže když jsem jel pro data, tak jsem tam vyšlapal do posledního patra, do relativně malých kanceláří, a tam jednal se zadavatelem. Jmenovala se paní Machová, která mi to jako výrobačka zadávala. Dýchalo to tam nedávnou minulostí, když se tam z balkónu v osmdesátém devátém hovořilo. A já jsem tam s odstupem času roku a půl chodil pro práci. Vždy jsem si tam ráno vypil kafe a byla tam úžasná atmosféra.“ – „Šel jste si ten balkón omrknout?“ – „Samozřejmě. Samozřejmě omrknout. A nejednou omrknout.“ – „A taky si myslíte, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí?“ – „Možná to nějak… Měla by!“
„Největší problém v té době bylo zajistit práci. Lépe řečeno zaplacení za tu práci. Aby firma mohla fungovat. Klíčové pro mě bylo, že jsem si dal cíl, že když je nově vzniklá společnost, tak opravdu nikdy nezpozdíme výplatu svým zaměstnancům ani o jediný den. A to se nám podařilo. Přestože to bylo mnohdy hodně složité. Vůbec nám v tom tehdy nepomáhal mezibankovní styk. Mnohdy se stávalo, že jsem s miliony v igelitce přebíhal z banky do banky, abychom byli schopní zaplatit mzdy.“
„Nevím, jak by to vypadalo, kdyby nepřišel rok 1989. Dokončil bych vysokou školu a pak bych se dostal do soukolí, kdy je člověk vtažen do něčeho, co samozřejmě může odmítnout, ale tím už se musí vymezit. A v té době nebylo zrovna jednoduché se vymezit. Měl jsem ale štěstí. Když jsem končil vysokou školu, přišel přelom let 1989 a 1990. A dá se říct, že všechno, co jsem se za ty čtyři roky na vysoké škole naučil, jsem mohl zahodit. A začít znovu – získávat nové informace a hledat nové věci. Bylo to úžasné období, úžasný start. A jedna z věcí, kterou si uvědomuji, je ta, že jsem nemusel zažít přesvědčovací metody, že když vstoupíš do strany, tak můžeš něčeho dosáhnout. To je něco, na co se podívám třeba v Hřebejkových filmech, ale osobně jsem to nezažil.“
Nebyl jsem žádný rebel, komunistický režim mi však nedával smysl
Jaroslav Drahoš se narodil 20. prosince 1967 v Českém Těšíně a vyrůstal v nově vystavěném hornickém Havířově. Otec Jaroslav pocházel z východních Čech. Na Ostravsko přišel za výdělkem a vyučil se v Dole Dukla. Matka pracovala v kanceláři, později vystudovala práva a stala se soudkyní. Dětství prožíval v prostředí města postaveného v duchu socialistického realismu. Vzpomíná na fronty na melouny, nahrávky západních kapel pašované z Polska, na polské časopisy. Během studií ekonomické fakulty se potýkal s protiklady socialistického hospodaření a v roce 1990 obhájil diplomovou práci, ve které se zabýval systémem odměňování zaměstnanců v dolech. Pracoval v podniku Těšínská tiskárna, ale po kuponové privatizaci v první polovině 90. let odešel a se společníky založil vlastní firmu. V roce 2024, v době natáčení v Ostravě, patřila tiskárna Finidr mezi největší tiskárny ve střední Evropě se zákazníky v desítkách zemí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!