„Potkal jsem jednoho kasaře, jmenoval se Standa Štibic. Ten nám vyprávěl, že dokonce, když byl svého času na Pankráci, přisluhoval tam pozdějšímu prezidentovi Antonínu Zápotockému, který byl na Pankráci umístěný jako politický vězeň. Asi někde něco dost ostře pokritizoval nebo nevím, ale byl zatčený a nějaké utírání a ustýlání byla práce toho obyčejného vězně. Takže to je takové dokreslení… Ne že bychom toužili, aby nám někdo uklízel tu pelest… Ale i ten samotný pojem politický vězeň byl tehdy a dnes podstatně rozdílný.“
„Obsazení komanda v Třemošné bylo skutečně přerůzné. Byl tam voják wehrmachtu, vedle něho údajný spolupracovník s nacisty baron von Locke, nacistický úředník, student, pilot RAF, lékař, technik či kněz P. Půček z Nedašova, bezvadný člověk. Znamenali jsme všichni totéž čili nic, a tak nás toto vědomí tak trochu stmelovalo dohromady. Jednou přišel jeden z našich pracovníků, že má někde mezi civilisty kontakt na možnost útěku. Pochopitelně jsme se toho chopili. Mělo to být jenom pro nás státní, byla nás tam menší skupinka osmi až deseti, kteří jsme se rozhodli, že bychom šli. Ten večer, kdy k tomu útěku mělo dojít, jsme všichni uléhali už oblečení, aby akce dlouho netrvala. Budiž teda přičteno k dobru těm ostatním, ať to byli opravdoví zločinci nebo jakoby zločinci, kteří nemohli nevědět, co se chystá - když skupina lidí uléhá v botách, oblečená, připravená s kousíčkem chleba v kapse a odhodlaná odejít - nikdo se nesnížil k tomu, aby nás prozradil a dovedl nás do velkých potíží. Bohužel na poslední chvilku dostal strach řidič nákladního auta, které mělo přijet před fabriku, my jsme tam měli naskákat a už byla připravena cesta k hranicím. Ten řidič z toho dostal strach nebo byla jiná závada, nevím, prostě nepovedlo se to. Byli jsme zklamaní, ale nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby se o tom dozvěděl někdo z velitelů stráže nebo dokonce na Borech. Rozhodně by nás za to nepochválili.“
„Od svého spolužáka a kamaráda jsem dostal do ruky leták, který popisoval okamžiky, kdy před prezidenta republiky doktora Beneše předstoupil tehdejší předseda vlády Klement Gottwald a požadoval podpis změn ve vládě. Nevhodní ministři měli odstoupit a nastoupit měli ti pravověrní. Nejenom že jsem si leták s chutí přečetl, ale nenapadlo mě nic jiného, než že si to nenechám pro sebe a rozšířím leták mezi pracující lid. Další vývoj událostí potvrzoval, že leták byl pravdivý. První podezření padlo na mě a 23. 9. 1948 si pro mě přišli. Výslechy byly dlouhé, byly tvrdé a vyčerpávající, protože jsem měl strach. Vyšetřovatelé se totiž pídili po jménu člověka, od kterého jsem leták dostal, a já jsem jej nechtěl prozradit. Byl jsem si vědom toho, že ten člověk je zdravotně postižený a výslechy a věznění by pravděpodobně nevydržel. Měnil jsem proto výpovědi a různě kličkoval, a tak se mě podařilo jméno přítele neprozradit.“
„Náhodou nebo řízením osudu jsem se dostal na obsluhu jeřábu, který dopravoval zdící materiál. Jenomže musel bych to nebýt já, aby se tam nenašla nějaká komplikace. Na jedné dovolence, nebylo jich z vojny moc, jsem se přece jenom dostal domů a tatínek, který hodně sledoval události a čekal, že to praskne, mi povídal o nějaké relaci v rozhlasu Svobodná Evropa. Hlásili, že v armádě v Praze jsou nějaké nepokoje a malinko to spěje k tomu, že tento systém opravdu vezme čert. Byl jsem samozřejmě rád, a když jsem se vrátil mezi své, nemohl jsem si odpustit nedat naději i těm ostatním, protože jsme tam byli tentokrát už všichni stejní, nepohodlní komunistickému systému, zatímco ve vězení byli také zlodějové a vrazi. Čili věřil jsem, že jsem tam skutečně jenom mezi svými. Bohužel to tak nebylo. Dostal jsem se k pražské vojenské policii. Když srovnávám vyšetřování na Státní bezpečnosti v Hradišti a vyšetřování na té pražské vojenské policii, co se týká snahy o zdeptání člověka, možná ti Pražáci byli vynalézavější a tvrdší. Prostě vymalovali přede mnou situaci, jak se asi vyvine. Protože jsem do takové citlivé oblasti, jako byla armáda, dostal zprávu, která morálce v armádě rozhodně nijak neprospívá, jsem za to odpovědný nejenom já, ale také ten, od koho jsem to podchytil. Tentokrát se mně nepodařilo zapřít, kde jsem k tomu přišel. Čili došlo k zatčení mé osoby a zatčení otce. V důsledku toho máti zůstala naprosto bez prostředků, protože byla nemocná.“
„Přišlo další putování po vlastech vězeňských, a to do Plzně na Bory. Tam jsem byl poprvé označený tím, co se dává vězňům, a to je číslo. To samozřejmě dodneška nezapomenu, bylo to číslo 9153. S tím jsem potom putoval po těch dalších inštancích. Oproti Brnu byly hygienické podmínky na Borech rozhodně lepší. Zato režim, který tam nastolil tehdejší šéf Šafarčík, byl skutečně dost tvrdý a každé sebemenší ohlédnutí doleva doprava proti zákazům bylo důvodem k postihu. Když jsem jednou odcházel z vycházky na vězeňském nádvoří... Tehdy tam pochodovali vězňové s kovovými obručemi na nohou, které byly spojeny řetězem. Aby se ten řetěz nevláčel po zemi, tak byl pozvednutý uprostřed takovým provázkem, který si každý vězeň držel v ruce, aby na celu nepřinesl nějakou špínu. Zajímavé bylo počáteční chování vězňů. Ne že by vůči nám, státním vězňům, projevovali nějaké nepřátelství, ale byla patrná nějaká ta izolace. Brzy jsme se dozvěděli její důvod. Předtím, než jsme se my, státní vězni, dostali na Bory, šéfové věznice vtloukali ostatním vězňům do hlavy, že oni jsou oproti nám úplní andělové, protože my jsme ti největší zločinci, kteří chtěli zaprodat republiku, a všechny možné neřesti nám připisovali. Budiž připsáno k dobru těm zlodějíčkům, že během velice krátké doby pochopili, že i v tom jim režim lhal, a chovali se k nám tak, jako se uvěznění lidé chovají k uvězněným lidem.“
„Já sám - a v osmdesáti letech má člověk právo hodnotit - si myslím, že jsem neprožil marný život. Ještě je tu jedna otázka. Jak hodnotit ty, kdo nám ten život ztrpčovali? Trvalo to dost dlouho, než jsem sám sebe přesvědčil, že je možné po našem, po křesťansku odpustit. Trvalo to dost dlouho, ale prostě je to takové a myslím, že je to správné. Nikdy jsme totiž, a to jsme se shodli mnohokrát, když byly anebo měly být nějaké procesy s lidmi, kteří jednoznačně páchali na našich lidech zločiny, my jsme tolik netoužili po tom, aby si zopakovali pobyt za těmi mřížemi, i když poměry, ve kterých jsme tam byli my a ve kterých by se ocitli oni, jsou nesrovnatelné. Po tom jsme netoužili. My jsme chtěli, aby někdo řekl: ,Tak toto byly zločiny.‘ Většinou se tak nestalo a je to škoda. Ne pro nás, ale pro ty, kteří budou tuto společnost kormidlovat v dalších letech.“
My jsme chtěli, aby někdo řekl: Toto byly zločiny! Většinou se tak nestalo a je to škoda hlavně pro ty, kteří budou společnost kormidlovat v dalších letech
Vladimír Drábek se narodil 23. 10. 1927 v Kudlovicích u Uherského Hradiště. Maturoval na gymnáziu v Uherském Hradišti a byl členem skautského hnutí. Byl obviněn z šíření protikomunistických letáků, vyšetřován a vězněn v Uherském Hradišti, kde mu estébáci „představovali“ elektrický přístroj, kterým mučili vězně. Poté jej převezli do Brna na Cejl, kde vězni žili v otřesných podmínkách. V Brně byl Vladimír Drábek odsouzen za přípravu úkladů o republiku s dodatkem spolčení se s nezjištěnými pachateli ke dvěma a půl letům těžkého žaláře. Nejprve prošel táborem na Borech u Plzně, poté byl přidělen na pracovní komando do keramické továrny v Třemošné u Plzně. Po propuštění z vězení se dostal na vojnu k PTP do Kladna, kde vyslovil svůj názor proti režimu, byl udán estébáckým donašečem a vyslýchán pražskou StB, která zatkla také Drábkova otce. Vlivem těžkých pracovních podmínek Vladimír Drábek onemocněl tuberkulózou plic, následkem čehož byl propuštěn do civilu. Po roce 1989 se v místě bydliště angažoval v programu Občanského fóra a později zastával místo předsedy Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Vladimír Drábek zemřel 22. února roku 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!