PhDr. Jaroslav Douša

* 1949

  • „Já jsem byl v červenci, srpnu a části září jako dělník ve Škodovce, zaměstnaný po maturitě, pak jsem šel na vojnu. A potom jsem se dodatečně dozvěděl, že tehdy, když sem přijeli – to bylo dvacátého prvního srpna asi ve čtvrt na devět nebo v osm [hodin] ráno – byli Rusové na náměstí Republiky, na nádraží a tak dále s tanky... Tak tehdejší Národní výbor města Plzně, dnešní magistrát, musel dát a dal dva lidi, dva muže, soudruhy, jako zmocněnce pro jednání s nimi, s tím vedením. A jeden z nich jezdil se sovětským plukovníkem první den s gazíkem cik cak po Plzni a zjišťovali únosnost mostů kvůli tankům, protože ty tanky něco váží, to jsou těžké, mohutné stroje. Aby nedošlo k nějaké nehodě, aby nějaký tank nespadl do vody a podobně. Všecko dopadlo dobře. A ten člověk, ten zmocněnec, to potom napsal a je to publikované v našem sborníku Minulostí Západočeského kraje, který dosud vydává náš Archiv města Plzně, kde jsem pracoval. To vychází pořád, každý rok. To je tak asi dvacet let, to by se muselo hledat. Čili když se loučili, tak ten plukovník v podstatě brečel, děkoval mu a říkal, že je rád, že to dopadlo takhle dobře, že děkuje za tu službu, že s ním byl, že tu Plzeň projezdili a že se nic nestalo. A řekl mu dvě věci. První věc [byla, že] kdyby nějaký tank spadl do vody nebo byla havárie, tak to bylo [bráno] jako sabotáž a měli rozkaz okamžitě z těch tanků střílet. Všude byly tisíce lidí. Škodovka nepracovala, protože vlaky [nikoho] nepřivezly, a [někteří] škodováci šli do ulic. Ta fabrika byla skoro prázdná. Já jsem taky běžel ven, to byl v podstatě rozvrat. Všude byly stovky, tisíce našich lidí. Dívali se, co se děje. Čili ten rozkaz střílet nemusel být. Rusové stříleli v Praze, tam byli nějací mrtví. Těch mrtvých v celé republice [od srpna do konce roku 1968] bylo asi sto dvacet, většinou to byly takové zvláštní věci nebo nešťastné náhody, o tom je nějaká studie. Čili tady v Plzni se nestřílelo ani v tom srpnu 1968. A pak mu říkal ještě druhou věc: ‚Kdybyste chtěl mluvit s posádkou jakéhokoliv našeho ruského tanku, prosím vás, mluvte vždycky zásadně s velitelem tanku, protože velitel je ten, který jistě umí číst a psát.‘“

  • „Pak jsme byli v Kyjevě, to bylo hodně zajímavé. Také asi dva nebo tři dny. Byl tam na návštěvě Brežněv, první šéf komunistické strany Sovětského svazu a první šéf státu. My jsme měli půl dne volno, s tím jedním kamarádem jsme tam chodili po nějaké hlavní třídě. Tam jsme viděli ty policajty, ty milicionáře, po nějakých dvaceti metrech po obou stranách, a jinak nic. Najednou jedou – Brežněv, teď další auta, policie, motorky, nějaká ta eskorta kolem něj. On tak jako kynul a jeli někam do centra Kyjeva, kde asi bylo přivítání, měl tam nějaké jednání. To nám potom říkali ti místní lidi. Tam normálně chodili lidi. [Byl] všední den, dopoledne. Šly dvě paní s nákupem, pánové si povídali, vykuřovali, zase někdo šel s dítětem, ale že jede Brežněv, to absolutně nikoho z těch Ukrajinců [nezajímalo], jako by tam byla prázdná silnice. Nic. Já jsem to říkal Jardovi, tomu kamarádovi, česky, a teď se u nás zastavil jeden ukrajinský mladík. Jsme Češi, že jo, takže jemu bylo jasné, že nejsme Rusové. Takhle na něj mrknul, když šel okolo, a říká: ‚Romanov jede.‘ To si pamatuju z té pouti. Carská romanovská dynastie vládla 1613 až 1917 v Rusku, absolutismus. Dneska tam mají něco velmi podobného, prezidentský systém. Já jsem se lekl, já jsem to nečekal, spadla mi pusa, vyvalil jsem na něj oči… Ten kluk, ten Ukrajinec, se [taky] lekl a zmizel v podchodu do metra. Pochopitelně, [že se] lekl, protože to by byl těžký postih...“

  • „Otec byl cyklista už za první republiky. Vyhrál nějaké závody a potom každý den trénoval. Z [Horní] Lukavice jezdil do Škodovky a zpátky na kole, neustále, v létě i v zimě, aby najel ty [potřebné] kilometry. A když byl poslední nálet na Škodovku 25. dubna 1945, na konci války, tak tam přiletělo asi dvě stě sedmdesát bombardérů z Anglie [z Ameriky] na tu Škodovku, kterou ze tří čtvrtin zničily jako zbrojovku. [To byla] poslední fungující zbrojovka wehrmachtu, německé armády. Takže to bylo potřeba zničit. A tenkrát naprosto výjimečně rozhlas, české vysílání BBC, hlásil pro osazenstvo ve Škodovce česky, že startuje těch x desítek letadel, bombardérů, a že přiletí na Škodovku asi v tolik a tolik hodin, aby se lidi stačili schovat, aby nebyli zbytečně mrtví civilisti. Takže otec vzal kolo a už nečekal a s těmi ostatními prostě zmizeli. Jel rovnou domů, protože nemělo cenu to tam riskovat. A tím si asi zachránil život.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 11.06.2024

    (audio)
    délka: 01:31:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 01.08.2024

    (audio)
    délka: 02:02:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Může se to zdát jako vtip, ale cesta do SSSR mě přiblížila k víře

Jaroslav Douša v roce 1964
Jaroslav Douša v roce 1964
zdroj: Archiv pamětníka

Jaroslav Douša se narodil 16. června 1949 v Plzni Marii Doušové, za svobodna Ungermannové, a Jaroslavu Doušovi st. Do roku 1967 žili v Dobřanech, poté v bytě v Plzni na Slovanech. Otec po většinu svého života pracoval jako dělník ve Škodovce. Matka byla zaměstnána jako prodavačka v obchodě s potravinami a později jako vrátná na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Plzni. Otec Jaroslav Douša st. byl po roce 1945 úspěšný motocyklový závodník a výrobce motocyklů. Když sedl na kolo a odjel, zachránil si život při náletu na Škodovku dne 25. dubna 1945. Jaroslav Douša strávil léto po maturitě roku 1968 na Střední průmyslové škole elektrotechnické jako dělník ve Škodovce. Od října 1968 do září 1970 absolvoval povinnou vojenskou službu v Plzni na Slovanech. V roce 1970 byl přijat ke studiu oboru archivnictví a historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V červenci roku 1973 byl se spolužáky na brigádě v Sovětském svazu, která mu, co se týče komunistické ideologie i náboženství, otevřela oči. V roce 1975 nastoupil do zaměstnání v Archivu města Plzně. Vstup do komunistické strany odmítl, a tak se stal vedoucím archivu až 1. července 1997. Na této pozici setrval až do 30. června 2012. Dne 28. října 2019 byl za svou záslužnou práci oceněn historickou Pečetí města Plzně. V době natáčení (2024) žil v Plzni na Slovanech.