Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jaroslav Douša (* 1949)

• narozen 16. června 1949 v Plzni Marii Doušové, za svobodna Ungermannové, a Jaroslavu Doušovi st.

• do roku 1967 žili v Dobřanech, poté v Plzni na Slovanech

• otec Jaroslav Douša st. byl po roce 1945 úspěšný motocyklový závodník a výrobce motocyklů

• otec si zachránil život při náletu na Škodovku dne 25. dubna 1945

• Jaroslav Douša v roce 1968 odmaturoval na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Plzni

• léto 1968 strávil jako dělník ve Škodovce

• od října 1968 do září 1970 absolvoval povinnou vojenskou službu v Plzni na Slovanech

• v roce 1970 byl přijat ke studiu oboru archivnictví a historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• v červenci roku 1973 byl se spolužáky na brigádě v Sovětském svazu

• v roce 1975 nastoupil do zaměstnání v Archivu města Plzně

• od 1. července 1997 do 30. června 2012 stál v čele Archivu města Plzně

• 28. října 2019 byl za svou záslužnou práci oceněn historickou Pečetí města Plzně

Životní cestu Jaroslava Douši do velké míry ovlivnila studentská brigáda v Sovětském svazu. Otevřela mu oči po stránce ideologické i náboženské. Jako člen Pionýra a syn umírněného komunisty začal události kolem sebe vnímat po svém a ze svého zaujetí pro křesťanskou víru neuhnul, aniž když se mohl stát vedoucím Archivu města Plzně již za komunistické éry. Odmítl vstup do strany, počkal si na svobodné časy a ze své pozice se zasloužil o to, že jsou dějiny Plzně uchopitelnější i pro laickou veřejnost.

Jaroslav Douša se narodil 16. června 1949 v Plzni. Rodina však žila do roku 1967 v Dobřanech, načež se nastěhovala do domu na Slovanech, ve kterém Jaroslav Douša bydlí dodnes. Jeho tatínek Jaroslav Douša st. po většinu svého života pracoval jako dělník ve Škodovce. Maminka Marie Doušová, rozená Ungermannová, byla zaměstnána jako prodavačka v obchodě s potravinami a posledních asi patnáct let pracovala jako vrátná na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Plzni. 

Jeden dědeček důstojníkem c. k. armády, druhý majitelem řeznictví

Tatínek se narodil v roce 1916. Žili ve vídeňském okrese č. 10, kde v té době bydlela velká část české menšiny. „Když byl v roce 1918 konec války a padla monarchie, přestěhovali se do Československé republiky a bydleli v Horní Lukavici,“ uvádí své vyprávění Jaroslav Douša. Jeho dědeček z tatínkovy strany byl důstojníkem c. k. armády. Zemřel v mladém věku v roce 1921 na španělskou chřipku. Jeho žena už se znovu neprovdala. Maminka pocházela z Lužan v okrese Plzeň-jih. Její otec Josef Ungermann byl majitelem řeznictví, které mu bylo po roce 1948 sebráno a zestátněno. Jedna ze dvou maminčiných sester v řeznictví pracovala, když už bylo majetkem státu.

Šťastné dětství a letmý dotek víry

Jaroslav Douša vyrůstal jako jedináček. „Jsem vděčný za to, jak mě rodiče vychovali. Oba byli věřící tím způsobem, jak říkával Václav Havel: ‚Něco je nad námi.‘“ Modlili se, když potřebovali utišit svou bolest. Společné odříkávání Otčenáše nechybělo ani o Štědrém večeru. Když byl Jaroslav žákem základní školy, měl asi po dobu jednoho roku výuku náboženství. Jinak byl přístup celé rodiny k víře až na zmíněné okamžiky rezervovaný. Jeho dětství bylo barevné. Tehdy ještě panovaly opravdové zimy. Spolu s kamarády rád sáňkoval a stavěl sněhuláky. Letní prázdniny trávil u tety v Lužanech, kde s bratranci Josefem a Václavem tropili všelijaké skopičiny. V roce 1961 si rodiče pořídili televizor. Knihy příliš nečetli, byli prakticky zaměření. Také Jaroslav s nimi rád sledoval různé seriály. 

Rychlé stroje a poslední nálet na Škodovku

Tatínek byl za první republiky cyklistou a po roce 1945 začínal jako motocyklový závodník. Ať bylo léto, nebo zima, jezdíval na kole do práce do Škodovky, aby najel potřebné kilometry. Dne 25. dubna 1945 se cílem spojeneckých letadel[1] naposledy stala právě Škodovka, poslední fungující zbrojovka německé armády, kterou bylo zapotřebí zničit. „A tenkrát naprosto výjimečně rozhlas, české vysílání BBC, hlásil česky pro osazenstvo ve Škodovce, že startuje přes dvě stě letadel, bombardérů, a že přiletí na Škodovku asi v tolik a tolik hodin, aby se lidé stačili schovat, aby nebyli zbytečně mrtví civilisti,“ vypráví Jaroslav Douša. Jeho tatínek tedy neváhal, nasedl na kolo a jel zpátky domů do Horní Lukavice. Tatínek každý den trénoval. Velkou část volného času trávil v dílně. „Když už v půlce padesátých let nejezdil, tak ty motorky stavěl. Namaloval, zkonstruoval a vyrobil je na soustruhu.“ 

Od lepení letadel ke studiu historických knih

Otcova záliba a práce v jednom měla vliv na další Jaroslavovo směřování. Když v roce 1964 vychodil devátou třídu, úspěšně složil přijímací zkoušky na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Plzni. Odmaturoval v roce 1968. „Ale přestalo mě to bavit. V těch patnácti letech jsem nevěděl, co dál, bylo to takové nerozhodné období.“ Rád vyráběl letecké modely. V té době ho také začala zajímat historie. Všiml si toho strýc Bohumil Klindera z Prahy, který měl stejný zájem a také knihovnu zaměřenou převážně na pragensie, tedy materiály pojednávající o Praze, o její historii a současnosti. Rád se svým synovcem procházel pražskými uličkami a vzdělával ho svými fundovanými výklady o staré Praze.

Otec uvážlivý komunista, syn v Pionýru

Jaroslav Douša vstoupil do Pionýra. Politicky prý o tom tehdy vůbec neuvažoval. Obdobně to bylo s jeho členstvím v Československém socialistickém svazu mládeže. Přece jen vyrůstal v dělnické rodině a jeho tatínek byl členem Komunistické strany Československa. „Ale byl uvážlivý a rozumný. Rozhodně by se nepropůjčil k tomu, aby na někoho donášel, to ani náhodou.“ Maminka byla bezpartijní. „Oba měli na režim velmi kritické názory, nejen kvůli zásobování.“ Když tatínek jako profesionální řidič vozil komunistické funkcionáře ze Škodovky na jednání, byl už konec osmdesátých let. Jezdil například do Německé demokratické republiky, kde dojednávali spolupráci s družebními fabrikami. „A on se smál a říkal: ‚Chlapče, nedělej si iluze. Někteří východní Němci, soudruzi, když se ožerou, je už půlnoc a jsou rozjetí, říkají: Jo, hoši, kde bychom dneska byli, kdyby ten Hitler vyhrál válku!‘“

Srpnová okupace a rozkaz střílet

Jaroslav Douša strávil po maturitě červenec, srpen a část září jako dělník ve Škodovce. „Rusové s tanky přijeli na náměstí dvacátého prvního srpna ráno asi v osm hodin nebo ve čtvrt na devět. Později jsem se dozvěděl, že tehdejší Národní výbor města Plzně, dnešní magistrát, musel dát a dal dva muže, soudruhy, jako zmocněnce pro jednání s nimi, s jejich vedením.“ Jeden z těchto mužů se sovětským plukovníkem jezdil první den gazíkem po Plzni a zjišťovali nosnost mostů kvůli tankům. Kdyby pak došlo k nehodě, bylo to považováno za sabotáž a okupační vojáci měli rozkaz střílet.[2] Naštěstí k žádné tragédii nedošlo. Úsměvné bylo, když dotyčný důstojník upozorňoval zmocněnce na to, že kdyby chtěl mluvit s posádkou jakéhokoliv tanku, ať se zásadně obrací na velitele. „Protože velitel je ten, který jistě umí číst a psát.“ Co se týče politických názorů, Jaroslavu Doušovi se otevřely oči právě v srpnu roku 1968. 

Ztracené iluze

Jaroslav Douša strávil období od října 1968 do září 1970 na povinné vojenské službě. Narukoval k vojenskému útvaru[3] v Plzni na Slovanech, nedaleko svého současného bydliště. Mazáci bažantům vyprávěli, co se tam odehrálo 20. srpna 1968. „Naše armáda, jelikož jsme byli okupovaná země, až do dubna 1969, do nástupu Husáka, normalizace a tak dále, nesměla vyjít z kasáren, nebyla cvičení, byli jsme zavření, nic se nekonalo. Mazáci nám říkali: ‚Nedělejte si iluze, naši pískli ostrý poplach z ministerstva národní obrany, jakože je skutečně válka, okupace, nákladní antonovy, ta velká ruská letadla, přistála na Ruzyni. … Přibližně po půl hodině byl tento rozkaz z Prahy ministerstvem národní obrany odvolán. Ze soudruhů důstojníků nepřišel nikdo.‘“ Bydleli přitom pro případ poplachu ve vojenských bytovkách blízko kasáren. „Přišli až ráno, ale to už bylo o něčem jiném,“ říká Jaroslav Douša, který specifickým způsobem zažíval první výročí srpnové okupace. 

Byla to dramatická doba plná násilně potlačených protestů. „V Plzni se nestřílelo, tady mrtví nebyli. Ale byla tu také už den předtím vyhlášena pohotovost. A v kasárnách byli všichni, i důstojníci. Málem to vypadalo, jako kdybychom šli do války.“ Vojáci byli po malých skupinkách přemístěni pryč ze slovanských kasáren. Jaroslav Douša se se třemi kamarády musel přestěhovat do budovy, která se nacházela u dnešního velkého podjezdu poblíž Plzeňského Prazdroje. Tam byli zavřeni bez přístupu k informacím. Dohlížel na ně mladý důstojník. Vyfasovali nabité samopaly a každý večer chodili s příslušníky SNB na obchůzku. „Dostali jsme pokyny, že máme soudruhům z SNB pomáhat. Naštěstí si ale svou práci vyřizovali sami, tedy to zatčení a mlácení lidí.“ Jaroslav Douša byl například svědkem toho, kdy jeden muž poblíž hostince U Mansfelda za zmínku o ročním výročí okupace vyfasoval několik ran pendrekem a zatčení. „Pro nás to byly hodiny hrůzy, protože to bylo násilí zblízka. Naštěstí si nás ti policajti nevšimli, a tak jsme nemuseli zasahovat.“ 

Na vojně sekal latinu

Ve druhém roce vojny měl jako mazák více času, a tak si v rámci příprav na přijímací zkoušky na vysokou školu četl různé historické práce a učil se latinskému jazyku. „To už ale probíhala normalizace, a tak si toho všimla komunistická strana. Kamarád mi pak říkal, že soudruzi v kasárnách projednávali otázku, proč se soudruh svobodník Douša učí latinu. Říkali: ‚To je zvláštní. Kdyby se učil němčinu, tak bychom řekli, že je to jasné, že chce utéct do Spolkové republiky Německo ke kapitalistům, ale že by chtěl utéct do Vatikánu, to nám nepasuje, to je divné. Navíc není věřící.‘“ Jaroslav Douša byl v té době ateistou a otázka víry šla mimo něj. Na poznámku soudruhů ohledně studia latiny nereagoval. „A ono to samo nějak vyšumělo,“ říká. V září roku 1970 strávil asi tři týdny se sovětskými vojáky na cvičení v lesích u Ostravy. Pak byl rád, že konečně odešel do civilu. 

Brigáda v Sovětském svazu a nezájem o Brežněva

Jaroslav Douša v roce 1970 úspěšně složil přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Zvolil si studijní obor archivnictví a historie. Studenti byli v červenci roku 1973 na brigádě v Sovětském svazu. Z Prahy přijeli vlakem do Moskvy. Vítali je komsomolci, družební skupina. Odvezli je do vesnice, která se nacházela asi tři sta kilometrů na sever od Moskvy, kde v rámci studentské brigády asi tři týdny stavěli kravín. „Ti ruští studenti byli dobří.“ Mechanizace nebyla, takže se všechno dělalo ručně. V nosítkách nosili maltu – dle Jaroslavova úsudku složitějším způsobem než ve středověku. Chtěl si pobyt a práci ve vesnici zdokumentovat, ale bylo to zakázáno. Navíc se nesměli stýkat s nikým z obyvatel vesnice u nich doma. „Ti Rusové byli velmi ostražití.“ 

Brigádníci bydleli v dřevěné klubovně. Chléb jim i místním přivážel stařík s koníkem a malým vozíkem. Práce na stavbě byla těžká a Jaroslav na ni nebyl zvyklý. Zhubl tam o několik kilogramů. Pamatuje si, že tam místní holdovali alkoholu. „Pak jsme se byli podívat na Lenina, táhla se tam fronta. Tehdy měl ještě ruce položené jinak,“ vzpomíná Jaroslav Douša. Ve volném čase šli také do kina, kde právě dávali francouzský film Angelika. Dva nebo tři dny strávili návštěvou Kyjeva. Tou dobou jím projížděl Leonid Iljič Brežněv a Jaroslava Doušu s kamarádem udivilo, že to Ukrajince vůbec nezajímalo. Jeden ukrajinský mladík se k nim však přiblížil a špitl: „Romanov jede!“ Načež se lekl svých vlastních slov, za která by mohl být stíhán, a zmizel v podchodu metra. 

Cestou k víře

S partou studentů pak navštívili jeskynní klášterní komplex Kyjevskopečerská lávra na okraji Kyjeva. „Nakoukli jsme do chrámu, který byl ve všední den plný lidí, a to nebyl žádný obřad. Polohlasně se modlili. I mladí lidé. První komunistická země – a kostel ve všední den plný lidí…“ S kamarádem navštívil také klášter v Zagorsku, nedaleko Moskvy. „Byl v provozu a byli v něm řeholníci. Před klášterem vedla nová silnice a naproti stála moderní prodejna, knihkupectví s marxistickou literaturou, protože propaganda samozřejmě musela být.“ Veřejně demonstrovaná víra Jaroslava Doušu zaskočila v porovnání se situací v Československu, kde byla činnost řádů násilně ukončena a jejich členové perzekvováni. Obdobných nesrovnalostí shledal hned několik a začal o tom více přemýšlet. „Ťuklo mi to, že tady je křesťanství, že tady je víra. Vypadá to jako vtip, ale cesta do komunistického Svazu mě přiblížila k víře.“

Před Vánocemi roku 1974 četl v Praze jako student knihu od Miky Waltariho Jeho království, román o prvních křesťanech. V jeho závěru byla citována modlitba Otčenáš. V ten moment si uvědomil, že ji vlastně ani neumí, a zastyděl se. Tou dobou chodíval o nedělích s kolegy z koleje do chrámu Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí nebo do kostela svatého Jakuba za tímto chrámem. „V rámci mše tam vždy byly krásné koncerty staré muziky,“ vzpomíná. Sám pak s několika otázkami zašel za tamějším oblíbeným katolickým farářem Jiřím Reinsbergem.[4] A ten je následně v roce 1975 se ženou oddával. Tak si pamětník postupem času našel a prohloubil vztah k víře.

Čtyřicet let plzeňského archivu bez komunisty v čele

Jaroslav Douša úspěšně absolvoval vysokou školu v roce 1975 a nastoupil do zaměstnání v Archivu města Plzně. „Bylo tam velmi dobré ovzduší a dva šéfové, kterých si velmi vážím.“ Jedním z nich byl plzeňský rodák Miloslav Bělohlávek,[5] který vedl archiv v letech 1948–1984. Byl to český vědec, historik, zakladatel a organizátor mladší Plzeňské historické školy. „Byl to lidovec, šéf Československé strany lidové v Plzni, praktikující katolík,“ dodává Jaroslav Douša. Po něm nastoupil Ivan Martinovský z Okresního archivu v Ústí nad Labem, který byl vedoucím plzeňským městským archivářem do roku 1997. „Konečně tam měli ateistu. Byl bezpartijní. Byl to velmi seriózní člověk. Nedával si moc pozor na pusu a ke komunistům byl ještě kritičtější než Bělohlávek.“ Jeho manželkou byla v Plzni známá a dodnes aktivní výtvarnice, básnířka a pedagožka Květoslava Monhartová. „Samozřejmě jim vadilo, že tam celých čtyřicet let nebyl ve vedení žádný člen komunistické strany. Ale když jsme ve středu odpoledne něco řekli, tak to ve čtvrtek ráno doslova věděli na personálním odboru. Někdo od nás tam tedy donášel. Tušili jsme, kdo to je, a tak jsme si dávali pozor,“ říká Jaroslav Douša. Jemu byl vstup do komunistické strany nabízen na podzim roku 1978, on jej však odmítl. A od té doby si na pracovišti dával až do roku 1989 pozor na každé slovo. „Já bych to psychicky nedal…“ Navíc to bylo v rozporu s jeho křesťanskou vírou. Právě kvůli ní vypadl ze hry jako možný nástupce Miloslava Bělohlávka.

Sametová revoluce a primátor Zdeněk Mraček

V době, kdy Jaroslav Douša pracoval v plzeňském městském archivu, zažil sametovou revoluci. Zažili ji i oba jeho rodiče. Tatínek prý řekl něco ve smyslu: „S těmi voly, co byli u moci, to ani jinak dopadnout nemohlo.“ Postupem času si začal vážit i Václava Havla a nedlouho před svou smrtí[6] se synovi svěřil s tím, že jako malý chlapec v Horní Lukavici ministroval. Sám Jaroslav Douša přivítal sametovou revoluci s nadšením. Dodnes rád vzpomíná na prvního primátora města Plzně zvoleného ve svobodných volbách, kterým byl významný neurochirurg Zdeněk Mraček. „Jeho humor někdy postrádám. Když se stěhoval a končil, dělal si pořádek ve spisech. Za jeho primátorování se k němu dostala jedna vzácná faksimile z doby před rokem 1500 z Norimberka, který byl kdysi družebním městem. Pozval si mě, ať ji dám do archivu. Pamatuji si, jak s úsměvem říkal: ‚Pane archiváři, toto si, prosím vás, vezměte. Tady chodí pánové s koši, tady by se to v tom zmatku mohlo ztratit, a to by byla škoda…‘“

V čele plzeňského městského archivu

Jaroslav Douša stál v čele Archivu města Plzně od 1. července 1997 do 30. června 2012. Dle jeho slov prý měl za celou tu řadu let o archiv největší zájem až primátor Martin Baxa, což je pochopitelné i vzhledem k jeho kariéře učitele dějepisu a zeměpisu. Když s ním v roce 2010 poprvé jednal, zmínil se mimo jiné o nevyhovující budově, ve které archiv sídlí. „Nevyhovující budovu má ale dodnes. Písemnosti jsou tedy uchovány ve Štěnovicích a na dalším místě v Plzni, protože se do zdejšího archivu nevejdou,“ upozorňuje Jaroslav Douša. Archiv města Plzně se dodnes nachází v zadním traktu radnice. Rovněž primátorovi sdělil, že je třeba napsat nové Dějiny města Plzně, protože díl z roku 1965 už byl zastaralý. Navíc se po roce 1989 otevřely dveře na Západ a spolu s tím i přístup k novým materiálům. Martin Baxa souhlasil a ze svého primátorského postu tento počin podpořil. Autory prvního dílu, vydaného v roce 2014 přímo Městem Plzeň, se stali Jaroslav Douša a Marie Malivánková Wasková, odborná archivářka a dcera historika a archiváře Karla Wasky. Ten stojí za druhým dílem této knihy, vydaným v roce 2016.  Třetí a závěrečný díl vyšel v roce 2018. Ve všech třech případech se jedná o kolektivní monografie. Do prvního i druhého dílu přispělo shodně devatenáct autorů, do třetího pak již sedmatřicet.

Carpe diem

V roce 2012 pamětník ukončil svou aktivní dlouholetou činnost v Archivu města Plzně a odešel do důchodu. V roce 2013 se potýkal se zdravotními problémy, nedokrvovaly se mu žíly na ruce, a tak musel podstoupit několik operací. V té době měl dopsané pouhé dvě stránky textu z připravovaného prvního dílu knihy Dějiny Plzně. „Všechno doma, nikde nic… Teď v tom rozčilení jsem toho x zapomněl, tak jsem s tím pak začal znovu, protože jsem měl doma výpisky, kartičky…“ Jaroslav Douša měl strach, že kdyby skončil se životem, kniha by zůstala rozdělaná. V nemocnici jej před Velikonocemi navštívil plzeňský biskup František Radkovský a dlouze si povídali. Asi za rok ho potkal znovu. Vyzval ho, aby poděkoval Bohu, že je zdráv, a aby plně využil darovaného času. „Odpověděl jsem: ‚Já to mám ve zvyku, pane biskupe.‘“

Život městského archiváře

Jaroslav Douša bydlel se svojí ženou Janou Doušovou, za svobodna Šalátovou, dětskou lékařkou, v Blovicích. V roce 2002 se však jejich cesty rozešly. Vychovali spolu tři děti – Petra, Jana a Lucii. Všechny děti úspěšně vystudovaly vysokou školu. Jaroslav Douša bydlel i v době natáčení, v roce 2024, stále na Slovanech, ve stejném bytě, kam se se svými rodiči nastěhoval v roce 1967. Je znát, že se jedná o domov archiváře – knihy a písemné dokumenty zdobí snad každý kout jeho domácnosti. Však také vydal celou řadu publikací, mimo těch zmíněných i knihu Dějiny Plzně v datech. V rámci své profese organizoval celou řadu přednášek a exkurzí pro studenty a veřejnost. Uspořádal, inventarizoval či zrejstříkoval okolo jedné stovky fondů. Po svém předchůdci pokračoval ve vydávání uznávaného sborníku Minulostí Západočeského kraje, spolupořádal plzeňská sympozia o 19. století v rámci Smetanovských dnů. Jeho stěžejním badatelským tématem je pobyt císařského dvora Rudolfa II. v Plzni v letech 1599–1600 a jeho širší souvislosti. Vedle odborných statí se věnoval také popularizaci historie. Počet jeho tematicky pestrých, ve většině kratších textů přesáhl číslo sedm set. Odbornému zaměření se věnuje i v důchodu, nadále přispívá do různých historických a křesťanských časopisů, příkladem je Věstník plzeňských farností. Jaroslav Douša byl 28. října 2019 za svou záslužnou práci oceněn historickou Pečetí města Plzně.

[1] „Nálet se stal poslední bojovou misí 8. letecké armády Spojených států amerických. Spojencům se před blížícím se koncem války nechtělo riskovat životy svých vojáků, stejně jako životy civilních obyvatel. Z toho důvodu měli američtí letci za úkol vypouštět pumy pouze v případě přímé viditelnosti cíle a nálet byl dvě hodiny dopředu oznámen ve vysílání rozhlasové stanice BBC určeném pro Čechy. To upozornilo nejen škodovácké dělníky, ale také německou protileteckou obranu Plzně. Němci tedy bylo 207 amerických bombardérů B-17 Flying Fortress, které doprovázelo 206 stíhaček P-51 Mustang, očekáváno. Během příletu amerických letounů se viditelnost značně snížila, a některé posádky tak musely na cíle nalétat opakovaně, což ve spojitosti s hustou protileteckou palbou vedlo k vůbec největším americkým ztrátám nad Plzní. Celkově bylo zcela ztraceno jedenáct letadel, z toho bylo šest bombardérů sestřeleno, další téměř dvě stovky byly poškozeny. Zahynulo 21 amerických letců, další byli Němci zajati, několika se podařilo uprchnout a s pomocí Čechů se dočkat osvobození. Bomby dopadaly mezi 10:26 a 11:39. Bylo zničeno 335 domů, 229 těžce a 2 496 lehce poškozeno. Zabito bylo 67 osob. Zasaženy byly městské části Lochotín, Skvrňany, Roudná a silně zničena byla dělnická kolonie Karlov, která sousedila se Škodovými závody. Oběti tohoto náletu v minulosti připomínaly již zaniklé pamětní desky na Karlově a ve Škodovce. Dnes jsou jména některých škodováků připomenuta na pylonu před V. bránou v ulici Emila Škody.“ (https://www.csol.cz/z-cinnosti-csol/archiv/2021/vzpominky-na-obeti-plzenskych-naletu/)

[2] Tuto událost zmíněný zmocněnec písemně zaznamenal. Publikována byla ve sborníku Minulostí Západočeského kraje, v jehož redakční radě působil i Jaroslav Douša. (https://amp.plzen.eu/nase-aktivity/sbornik-minulosti-zapadoceskeho-kraje/)

[3] „VÚ Plzeň-Slovany byl rozsáhlý kasárenský komplex, ve kterém sídlilo více vojenských útvarů – asi 15 (8008, 5924, 3252, 5655 a další). V současné době jsou kasárna již minulostí a byla srovnána se zemí.“ (https://www.vojensko.cz/objekty-csla/sekce-00031-kasarna-a-objekty-csla/polozka-02557-vu-plzen-slovany?respond=126720&sort=fibre&posun=0)

[4] „Více než padesát let byl spojen s chrámem Matky Boží před Týnem na pražském Staroměstském náměstí, kde navzdory době, která náboženství potírala, vybudoval živé centrum duchovního a intelektuálního života. Proslulá kázání, při nichž z kostela zněl smích, lákala zvědavce, kteří by se jinak bohoslužbě obloukem vyhnuli. Jeho ‚veselé křesťanství‘ ovlivnilo generace osobností české církve i kultury. Populární katolický kněz Jiří Reinsberg, skautským jménem Amundsen, by se 30. března, na Velký pátek, dožil 100 let.“ (https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/z-kostela-znel-smich-totalite-navzdory-knez-a-skaut-jiri-reinsberg-by-se-dozil-100-let-83443)

[5] https://plzen.eu/o-meste/aktuality/aktuality-z-mesta/mestsky-archivar-miloslav-belohlavek-by-se-dozil-sta-let/

[6] Tatínek se ještě před sametovou revolucí několikrát vydal kvůli svým problémům se zdravím do Sušice za vyhlášeným léčitelem a katolickým farářem Františkem Ferdou. Nebylo už mu ale pomoci.