„Pak jak říkáte, jsme tam byli za několik dnů, nebo několik týdnů možná, teď už to nevím přesně, jsme tam jeli ještě jednou. Vím, že jsme tu pomoc vyložili jednou v jakémsi dětském domově, kde teda bylo evidentní, že tu pomoc potřebujou, protože tam bylo spoustu teda těžce podvyživených dětí, a když nám ten personál toho dětskýho domova ukazoval, co jim můžou dát k jídlu, tak tam měli nějaký dva kousky chlebu a nějakej kus masa nebo salámu, nebo něčeho. Jako strašně málo prostě pro ty děti. Takže za tu pomoc, kterou jsme tam dovezli, byli vděčný a měl jsem pocit, že to skutečně jaksi byla pomoc, která stála za to a že jsme opravdu pomohli. Aktivně.“
„Přiznám se, že to nebyl můj nápad, a už ani nevím, čí to byl nápad. Tehdy jsme si řekli, že by bylo dobré Rumunům pomoci. Mysleli jsme, že v tom Rumunsku bude potřeba lékařská pomoc. Ani nevím, čí to byl tenkrát nápad, ale nás studenty tenkrát napadlo, že jako chudá země bude potřebovat léky. Tak se začaly vybírat léky. Pak se k tomu přidala další pomoc jako potraviny, oblečení a další potřebné věci. Začalo se to hromadit na lékařské fakultě. Lidi chodili, tady nebyl žádný problém. Ta solidarita lidí byla veliká. My jsme rozvěsili letáky, že vybíráme věci pro Rumunsko, a během chvilky se nám sešla spousta léků, zdravotnického materiálu, potravin.“
„V Temešváru jsme ještě viděli krev na ulici. Když jsme dorazili na místo, kam jsme měli dorazit, tak nás vzbouřenci ubytovali v luxusním komunistickém hotelu, tak tam jsme slyšeli v noci střelbu. Večer pak přišel rumunský důstojník a přivedl nám na ochranu dva sedmnáctileté vojáčky, kteří nás měli chránit. Vím, že ti vojáčkové s sebou přinesli bednu, ve které byly samopaly a munice. Pravděpodobně za tím účelem, abychom se mohli když tak bránit. Naštěstí se teda nic nestalo.“
„To mě tenkrát překvapilo, když jsem přijel domů, tak v bytě rodičů tenkrát bylo asi třicet lidí. Spousta mladých lidí, i z Prahy. Byla tam rozestavěna spousta kopírovacích strojů. Vím, že jsme celou noc z neděle na pondělí nespali a vyráběli letáky.“
„Vyučující přišel normálně na hodinu. Když chtěl začít učit, tak jsem se zvednul, šel jsem k tomu pultíku a poprosil jsem vyučujícího, aby odešel, že jsme se připojili ke stávce a že se odmítáme učit. Což vyvolalo trošku poprask v posluchárně. Nebylo málo těch, kteří se báli. Nicméně po poměrně bouřlivé debatě se ten ročník dohodl, že teda stávkovat bude.“
Jan Doskočil se narodil 25. května 1965 v Hradci Králové jako nejstarší ze tří bratrů. Jeho otec byl původním povoláním chemický inženýr a jako člen Klubu angažovaných nestraníků (KAN) musel po roce 1968 vykonávat dělnická povolání, matka pracovala jako chemička ve Výzkumném ústavu elektrotechnické keramiky. Vystudoval základní školu a gymnázium v Hradci Králové. Po neúspěšných pokusech dostat se na geofyziku, respektive biofyziku pracoval nejdříve v geologickém průzkumu a později jako sanitář. Nakonec po dvou letech, v roce 1985, zvládl příjímací zkoušky na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V listopadu 1989 se zapojil do činnosti studentského stávkového výboru v Hradci Králové. V prosinci 1989 a v lednu 1990 podnikl dvě cesty s humanitární pomocí do Rumunska, zmítaného krvavou revolucí. Po revoluci krátce působil v akademickém senátu. Po promoci v roce 1992 nastoupil nejdříve na chirurgické oddělení v malé nemocnici poblíž Hradce Králové a po jejím zrušení přešel do léčebného zařízení Sanatorium Sanus jako plastický chirurg, kde pracuje dodnes. Jan Doskočil žije v Hradci Králové a mezi jeho záliby patří především rodina, zejména role dědečka, a sport.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
