„Můj otec byl ročník 1912. A představte si, že studoval s Gustávem Husákem. V roce 1936 založili na právnické fakultě komunistickou buňku, kde se táta s Husákem samozřejmě stýkali. Otec toho moc nenamluvil, ale občas nějakou vzpomínku utrousil. Vzpomněl si, že v roce 1936 jim Husák řekl: ,Já jednou budu prezidentem této republiky.‘ Všichni se mu smáli... Když si vezmete, jak Evropa v té době vypadala – Hitler, Mussolini, Franco...“
„Ta normalizace za Husáka, to bylo něco strašného. Proto jsem tu Chartu 77 přivítal, protože se konečně něco dělo. Hned jak vyšel v Rudém právu ten článek Ztroskotanci a samozvanci, tak se to rozjelo. Anticharta a podobně. Okamžitě jsem přišel za Rychetským, že Chartu 77 taky podepíšu. Podepsali jsme ji oba dva – já i manželka. Rychetský nás ale přesvědčil, aby se podpis mé manželky stornoval, protože jsme měli dvě děti. Kdyby nás zavřeli, tak aby aspoň jeden byl s dětmi. Byly ještě malé. Synovi byl rok a dceři necelých šest.“
„Když jsem začal chodit do třetí třídy, přestěhovali jsme se do Ďáblic, což byla příšerná díra. Byly tady čtyři statky, které samozřejmě statkářům sebrali a udělali z toho Státní statek Praha. Nebyla tady kanalizace, netekla voda. Byla tady vesnice Ďáblice a tady nebylo nic. Bydleli jsme támhle naproti, kde je první panelový dům postavený v republice. Jednopatrový. Tam dostali mí rodiče byt. Bylo to šílené bydlení. Byl to první experimentální panelový dům, tak si dovedete představit, jak to tam vypadalo. Zatékalo tam, nebyla tam žádná izolace, netekla tam voda pořádně, protože tam byl špatný tlak...“
Jindřich Dohnal se narodil 2. května 1946 v Praze. Jeho maminka vystudovala obchodní akademii v Českých Budějovicích, kde se poprvé setkala s jeho otcem, Jindřichem Dohnalem starším. Ten pocházel z chudé rodiny hradlaře, v roce 1932 vstoupil do KSČ a ještě před válkou vystudoval Právnickou fakultu UK. V roce 1960 se stal hlavním arbitrem ČSSR. Kariéra Jindřicha Dohnala staršího jeho syna názorově neovlivnila, ale díky ní neměl například problém dostat se na vysokou školu. Jindřich si své politické názory utvářel sám, na základě setkávání s lidmi, jejichž osudy komunistická strana negativně poznamenala. V roce 1968 jeho otce vyloučili ze strany, on kvůli tomu nedostal služební cestovní pas a nemohl řádně vykonávat svou práci. V roce 1977 podepsal Chartu a začal působit v disentu. Jeho žena Táňa za jedenáct let přepsala na 60 zakázaných knih pro samizdatovou edici Popelnice, kterou založil a vedl Jiří Gruntorád.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
