Pavel Dimun

„No a potom jsem se stal nepohodlným u Hradní stráže, tak jsem šel k soudní službě a tam jsem byl taky nepohodlný. Tak mě zavřeli. Manželka chodila za tím doktorem Vašem, že mě zná, že i prezident se ptá, proč je ten člověk zavřený. Šlo o to, že jsem byl starý komunista, a do strany jsem nevstoupil. A ten doktor Vaš řekl ženě, že nepůjde nikam, bude tady. I prokurátora, který mi povolil návštěvu, vyměnil za jiného, aby mě vyšetřoval. Tak jsem dostal devět měsíců nepodmíněně, odseděl jsem je a tím pro mě vojna skončila. A žiju.“

„Chodili jsme jako hlídka po třech, bajonety jsme měli, ale měli jsme také přísný zákaz někomu něco udělat. A tam v Jablonci hajlovali – no, jako normálně ještě dnes umějí. A my hlídkovali po kraji města. Já německy neuměl, tak jsem se neznepokojoval, ale ti druzí dva asi uměli. A chodily tak pět nebo šest let staré holčičky v sukýnkách a víte, co provedly? ,Tfuj!‘ - plivaly, ,česká svině!‘“

„To ještě nebyly Košice zabrané, když dcerku odvezli do nemocnice. Manželka byla tehdy v jiném stavu se synem Pavlem.“ Dcera pamětníka: „Byl to starý slovenský lékař, který mě operoval. A já přišla o oko kvůli tomu, že mě dědeček vzal na pole, foukal vítr a do oka se mi dostal zánět. A v košické nemocnici se báli, aby se infekce nedostala do druhého oka, protože neměli čas mě léčit. Košice byly úplně ve tmě, a tak mně to oko vzali, i když maminka nepodepsala souhlas, byla na cestě, ale nedošla: porodila u silnice mého bratra. Vojáci ji našli, ona jim řekla, že rodí, a oni se jí smáli, podívali se jí pod sukni a dítě už bylo venku v příkopě. Tak jí přestřihli pupečník, a maminka tak ani nevěděla, že už jsem po operaci. Pak ji odvezli do Habury. Kvůli těmto událostem já jsem přišla o oko a doplatila na to.“

„Volal jsem panu nadporučíkovi Reicinovi, ať mě vymění za někoho, že se nemůžu pro nachlazení hnout. ,Hnout nehnout,‘ řekl, ,musíš tam bejt! Dělej se sebou, co chceš!‘ Tak jsem řekl tomu volyňskému Čechovi, tomu telefonistovi: ,Utíkej odsud, ale pomoz mi natahat nějaké roští, že si zatopím v kamnech.‘ – ,Ale vždyť to bude kouřit, uvidí to Němci!‘ – ,No a co, tak uvidí,‘ řekl jsem. Toho kluka by bylo škoda, aby ho zabili, tak utekl, nevím kam. Začal jsem topit a začalo to dýmit, pak vyšlo slunce a vidět bylo široko daleko. Reicin volá a ptá se: ,Co tam děláš?!‘ – ,No, potím se. Zabalil jsem se do těch německých zavšivených dek.‘ - ,Vždyť tě Němci zabijou. A kde je kluk?‘ – ,No, tak zabijou, kluka jsem poslal pryč,‘ řekl jsem mu. A dopadlo to tak, že Němci mysleli, že je to provokace, aby začali pálit, a oni nevystřelili ani jeden náboj.“