Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Dimun (* 1914)

• narozen 17. 6. 1914 ve slovenské obci Habura

• jako dvacetiletý byl vyšetřován úřady pro vzpouru v Habuře a Čertižném

• mobilizace v roce 1938 v řadách Československé armády

• v roce 1944 se dobrovolně přihlásil k odvodu do československé zahraniční armády

• jako vojín se setkal s velitelem Reicinem

• získal medaili Za chrabrost a Čs. válečný kříž

• po válce sloužil u Hradní stráže

• po únoru 1948 odsouzen na devět měsíců nepodmíněně, poté demobilizoval

Za první světové války byla slovenská Habura, rodná obec Pavla Dimuna, vypálena do základů, neboť přímo na ní ležela fronta. Obyvatelé vesnice se museli vystěhovat do Maďarska. „Maďaři vzali mého otce s sebou, protože měl koně, a on s nimi musel táhnout až do Itálie, i když byl civil. Když válka skončila, otec se na nic neohlížel, nechal koně a vrátil se domů.“ Pavel Dimun pamatuje jako šestiletý chlapeček na poválečná léta, jak z betonových tvárnic vznikala nová podoba obce. Školní docházka se dodržovala pouze v zimě: „Měli jsme hospodářství, políčko, kravku, koně, které tátovi přidělili, a v létě jsem musel chodit pást.“ V tomto věku Pavel onemocněl tyfem, přežil ho bez následků. Vzpomíná, jak jeho maminka pekla chleba – poněvadž nebyly dostupné mlýny, mouka se mlela v žernovu a sám Pavel musel zrna drtit, ještě když na žernov pořádně nedosáhl. Takto umletá mouka obsahovala i nadrcený kámen, který pak chroupal při kousání. K rodinným poměrům před dosažením plnoletosti Pavel Dimun podotýká, že jeho mladší sestra Marie zemřela ve dvaceti letech na zápal plic, zatímco starší sestra Anna se vdala a s mužem vycestovala za moře do Ameriky.

Slabým pendrekem to bolí víc

Ve dvaceti letech se Pavel Dimun oženil. Obtížnou sociální situaci na východě Slovenska v éře první republiky ilustruje příběh o vzpouře, ke které došlo v obcích Habura a Čertižné v březnu v roce 1935. Vzhledem k chudobě oblasti měli voličskou podporu agrárníci a komunisté. Funkci kolportéra měl právě Pavel Dimun, který podotýká, že na stranické propagační materiály nebyly peníze, než náklady uhradili příznivci z Kanady. Při nařízené exekuci krávy u rodiny dlužníka v Čertižném se strhla potyčka mezi exekutorem a nespokojenými občany. Jmenovec Pavla Dimuna odmítl vydat exekuovanou krávu a došlo i na střelbu a poničení četnické stanice. Konfliktu se účastnil i hejtman a povoláni byli četníci z místní stanice. Druhý den se lidé z Habury vydali do Čertižného na pomoc, když slyšeli, co se stalo, a na potlačení „povstání“ vzniklého z hádky byli povoláni další a další četníci, a to dokonce až z Prahy. Následně padl i návrh obě vesnice srovnat se zemí, všichni účastníci byli zatčeni. 

„Vzali nás do kruhu a řezali nás hlava nehlava, až jsem se musel přiznat. Více to bolelo slabým pendrekem, silným míň,“ vypráví Pavel Dimun. Všechny zadržené pak svázali po čtyřech a hnali do Medzilaborců a odsud převezli do Košic, kde byli dále vyšetřováni, tentokrát už bez použití násilí. V košickém vězení strávil Pavel Dimun dva měsíce. Zde nesouhlasí vyprávění pamětníka s časovým určením – hovoří totiž také o narukování a dvouleté službě v Levoči a o propuštění z vězení a rehabilitaci v souvislosti s jmenováním Edvarda Beneše československým prezidentem (1937).

Českoslovenští vojáci popliváni dětmi

Když Pavlu Dimunovi zbývalo 14 dní do civilu (v té době už byl i otcem), přišla mobilizace. Při té příležitosti pamětník upozorňuje, že v jeho pluku bylo šestnáct sudetských Němců. Mobilizační pluk se vydal na pochod a zastavil se až v Rychnově u Jablonce v Čechách. Pluk se tam rozmístil v druhém sledu. Situaci zkomplikovalo, že němečtí vojáci z pluku sebrali náboje i zbraně, dezertovali a pluk byl později napaden vlastními zbraněmi. Šlo o okamžik, kdy Jablonec očekával příjezd Henleina a českoslovenští vojáci měli zákaz použít proti komukoliv násilí. Vojáci pak drželi dohled na okraji města a museli snášet trpkosti od šestiletých děvčátek, navedených, aby na ně plivala s nadávkami: „Fuj, česká svině!!“

Palba z věže kostela

Po zabrání Československa se pluk přesouval nazpět, do výchozího bodu to však nešlo, neboť Levoča již byla zabrána Němci. Pluk ustupoval až do Podkarpatské Rusi, tam zase hrozilo nebezpečí od maďarských teroristů. Pavel Dimun vzpomíná na historku, kdy v jedné obci kolem dokola pálil někdo z věže kostela na náměstí a okolí. Nakonec se ukázalo, že šlo o faráře maďarské národnosti a jeho zvoníka.

Úřady vyzývaly lidi ke klidu a upozorňovaly je, aby nevycházeli, útoky Maďarů však spíš nabývaly na síle. Nakonec přišel rozkaz obyvatelům vystěhovat celou oblast a pluk putoval do Užhorodu, tam zas v zákopech hrozilo nebezpečí od dezertujících Slováků.

Dcerka přišla o oko, zatímco žena rodila u silnice

Ve chvíli, kdy byl Pavel Dimun v Jablonci a republika zažívala těžké chvíle, prožívala osudové okamžiky i jeho žena doma v Habuře. S pomocí Dimunova otce už pečovala o téměř tříletou dcerku a navíc byla v pokročilém stadiu těhotenství. Když vzal Dimunův otec svou vnučku jednou na sečení otavy, přivodila si zranění oka, přikládáním obkladů proti pálení se pak udělal v oku těžký zánět. Lékař poslal holčičku do košické nemocnice těsně před zabráním města. Do rozhovoru se vkládá dcera pana Dimuna: vypráví, že Košice byly celé ve tmě, lidé se báli a lékaři v časové tísni a z obav, že se infekce rozšíří a postihne i zdravé oko, nemocné oko vzali – přestože neměli souhlas její maminky. Ta byla teprve na cestě za dcerkou, ale zastihly ji porodní bolesti. Druhé dítě Pavla Dimuna se narodilo u silnice ke Košicím a matce přestřihávali pupeční šňůru projíždějící vojáci.

Několik mobilizací za sebou zažil Pavel Dimun v následujících letech od roku 1939 do roku 1944. K paradoxní situaci došlo, když se vrátil domů do Habury, a ve vesnici sídlil právě opět jeho pluk, už ne 37. pluk Československé armády, ale 1. pluk slovenské armády. „Za aktivy jsem vojákům jako demobilizovaný opravoval boty.“

Vysílačka pro partyzány

Začátek partyzánské války pamětník Dimun datuje k roku 1944. Slovenští vojáci se rozprchli a zanechali na původním místě ležení všechno, mimo jiné i vysílačku, kterou Dimun uschoval, a to do sýpky do hromady písku. Němci prohledávali každou chalupu a od podrobné prohlídky je odradila paní Dimunová nabídkou mléka k pití. Okolo Prešova působila partyzánská skupina pod velením Kukurina (který byl v Habuře nakonec zastřelen), té Dimun předal uschovanou vysílačku.

Jak Habura shořela podruhé

Při dalších bojích znova podstatná část vesnice Habura lehla popelem. „Všechno, co jsme měli, shořelo. Přišli jsme z pole a já volal, že Němci ustupují, z druhé strany naši vesnici začali druhý den ale bombardovat, až skoro nic nezbylo. Pak se honili Němci a Rusové přes naši obec, jednou měli navrch ti, podruhé oni. Já posadil ženu a děti do sklepa kasáren, sehnal jim mouku a jídlo a šel na ruský štáb zjistit polohu československé zahraniční armády, abych se k osvobozování připojil. Pode instrukcí toho velitele jsem se vydal do Polska, ještě s ostatními dobrovolníky, asi patnáct nás bylo, taky bratr i s manželkou. Vyhledal jsem odvodní komisi a přihlásili jsme se ke službě. S sebou jsme měli zbraně, co po sobě zanechala slovenská armáda.“ Štábní kapitán Engel přijal Pavla Dimuna do čety pro zvláštní úkoly.

Zatímco pan Dimun hledal armádu, v Habuře pro jeho paní s třemi malými dětmi nebylo bezpečno – někdo by mohl na jejich úkryt přijít a udat je Němcům. „Maminka tedy vzala nás děti a šly jsme do Polska,“ vypráví dcera Pavla Dimuna a popisuje cestu ztíženou zvláště tím, že nebylo jasné, kudy se vydat, kde není cesta podminovaná a který směr je správný. „Tatínek se o nás dozvěděl a chtěl, aby maminka také šla do armády, ta s tím ale nesouhlasila – bála se, že by děti a ji rozdělili.“

Pamětník Dimun zmiňuje už v této době na sklonku války působení organizace UNRRA, díky které lidé přežívali. (UNRRA – United Nations Relief and Rehabilitation Administration, projekt mezinárodní humanitární a rozvojové pomoci pod hlavičkou Spojených národů, ze dvou třetin dotovaný USA a z jedné třetiny Kanadou, Anglií a několika dalšími státy.)

Vyznamenán za zajetí neznámého Němce

Byl přijat do čety podporučíka Bojka určené pro průzkum, první boje pamatuje ve vesnici Krajná Bystrá (okres Svidnik). Jako nezkušený předbíhal vlastní tank střílející na německé bunkry, nicméně neopatrnost ho stála pouze sraženou čepici. V následujících bojích však prokázal natolik zdatnosti, že získal medaili Za chrabrost. Pluk postoupil až do Svidniku, zcela opuštěného. Pamětník Dimun vypráví o rozkazu přivést živého Němce. Byla to docela potíž v případě ozbrojeného vojáka. Radu poskytla žena, volyňská Češka, která měla funkci v protitankovém dělostřelectvu: viděla prý běžet nějakého Němce v civilu. S dvěma dalšími vojáky v šeru ukrytého Němce nalezli, zajali a přivedli na štáb dle rozkazu. Překvapením bylo, že za dopadení tohoto Němce připadlo všem třem vojákům včetně Dimuna vyznamenání v podobě válečného kříže. Zastupující velitel generála Svobody generál Boček hostil trojici novopečených hrdinů vodkou, a že byli vyhladovělí, opili se, až nemohli vstát, takže je jejich velitel Bojko sháněl, zda nezběhli. „Kdo byl tento důležitý Němec, jsme se nikdy nedozvěděli.“

 „Potím se!“

Dále Pavel Dimun vypráví, jak se pluk přestěhoval k obci Bukovec v okrese Stropkov a po odvolání štábního kapitána Engela nastoupil na jeho místo nadporučík Reicin. Ten si právě Pavla Dimuna zvolil jako svého pobočníka: „Beze mě Reicin nikam nešel.“

K veliteli Reicinovi se váže historka, při které Dimunovi opět přálo neuvěřitelné štěstí. Reicin ho poslal na pozorovatelnu do bunkru po Němcích sledovat z vyvýšeného místa okolí a po telefonistovi hlásit jakoukoliv změnu. Vyčerpání, těžká služba a chlad zimních měsíců si vyžádaly následky v podobě těžkého nachlazení. Dimun žádal Reicina, aby ho nechal vyměnit, že se nemůže ani hnout pro křeč v zádech. „Hnout nehnout, musíš tam zůstat!“ rozhodl Reicin. „A tak jsem toho telefonistu poslal pro roští, že si v tom bunkru zatopím v kamnech, a jeho pak poslal pryč – kam šel, to nevím. Zabalil jsem se do dek po Němcích, špinavých, zavšivených, a druhý den vyšlo sluníčko po kraji a dým z mého bunkru byl vidět široko daleko. Reicin volá: ,Co to tam děláš?‘ A já říkám: ,Potím se.‘ – , Vždyť tě Němci zabijou,‘ křičí Reicin a já jen, že zabijou, nezabijou, mně je to jedno.“ Němci mysleli, že se jedná o provokaci, a nevystřelili na stanoviště Pavla Dimuna jediný náboj. Mezitím se Dimun vypotil a stačil se vzchopit.

Dimun zmiňuje, že se setkal krátce nato s doktorem Karlem Vašem, pozdějším známým prokurátorem v případu Heliodora Píky. (V roce 2002 Karel Vaš odešel bez trestu od soudu za podíl na vraždě generála Píky.)

Do třetice štěstí v řeži

Zvláště krvavou řež přežil Dimun v oblasti u levočských lázní, odkud ustupovali Němci, přitom však zůstali rozestavění a připravení útočit. Mnoho mužů při té příležitosti padlo: „Já zůstal na cestě, a když jsem utíkal za svými veliteli, dávka z kulometu mi strhla ušanku z hlavy. Mysleli, že jsem mrtvý, protože jsem lehl a čekal. Takhle jsem utíkal ještě dvakrát, až jsem se dostal do bezpečí. Všichni tam volali o pomoc, ale pomoc nebyla možná, jak se kdo pohnul, toho sebrala kulka. Až když se zešeřilo, tak jsme některé mohli odtamtud zachránit.“

Hořící boty a bezhlavý druh

Němci pak ustupovali k Popradu a první prapor, v kterém Dimun sloužil, za nimi. Němci při ústupu vyhazovali do povětří mosty a postup k Popradu ztěžovaly oblasti poseté nášlapnými minami. U Popradu viděl Pavel Dimun bizarní věc – velkou hořící haldu bot. Továrnu tu měl totiž Baťa a lidé zapálili všechny vojenské boty, které se tam vyráběly. Dimun měl sám chuť zaplakat, když pomyslel na své ruské děravé boty. Tou dobou byli ubytováni u jedné manželky četníka a ta mu věnovala jezdecké boty po svém muži. V těch místech také padl velitel Engel a další strašnou vzpomínku si Dimun uchoval na jednoho z československých vojáků, kterému ustřelil tank hlavu. Především tam ale sám utrpěl zranění, byla to střepina v noze. Absces později vzniklý byl příčinou jeho poválečné hospitalizace. V Košicích pak působila vedle československé armády NKVD, velitelem Dimunova praporu byl podplukovník Novák. Toho pak požádal o udělení dovolené a za 14 dní ji dostal. Mohl se tak postarat o svou rodinu, zajistit jim potraviny a vše potřebné a především se přesvědčit, že jsou manželka s dětmi v pořádku.

Hlídaný Píka

Dimun se vrátil z dovolené a pokračoval s plukem do Prahy. Válečné zkušenosti završil službou u Hradní stráže. „Udělali mě spojkou prezidentu Benešovi, až do roku 1948. Únorové události jsem strávil v nemocnici ve Střešovicích, vrátily se mi totiž potíže s nohou.“ Jako zajímavou okolnost z pobytu v nemocnici pamětník Dimun uvádí, že ve vedlejším pokoji byl tehdy současně hospitalizován generál Heliodor Píka a na chodbě hlídkovala stráž.

¨

Komunista nestraník

„Tehdy jsem se stal nepohodlný u Hradní stráže a nakonec to dopadlo tak, že mě zavřeli. Manželka docházela k doktoru Vašovi žádat, aby mně pomohl, když se známe z fronty. K ničemu to ale nebylo, doktor Vaš dokonce vyměnil i prokurátora, který mě vyšetřoval, poněvadž mi povolil návštěvu. Nepohodlným jsem se stal proto, že jsem byl starý komunista, a přesto jsem nevstoupil do strany. Viděl jsem, co jsou zač. Odsoudili mě na devět měsíců nepodmíněně. Tím pro mě vojna skončila a šel jsem do civilu,“ uzavírá své životní zkušenosti Pavel Dimun.

Zpracovala Iva Růžičková