„Jsme utlačování, ponižování a oběťmi veřejného lynčování, které je jednou z nejgrotesknějších forem útlaku. Potom, co vyhrál Fidel Castro [prezident Kubánské republiky v letech 1959-2008], jak třeba vyvěsil černé vlajky [v roce 2006 kubánská Vláda nechala vyvěsit 138 černých vlajek představující oběti imperialismu před Velvyslanectvím Spojených států amerických na Kubě]. „Je strašné, dost drsné, kruté, když tě zmlátí, pak vláčejí 50 metrů po zemi, abys strávil 72 hodin zavřený v podzemní kobce, bez jídla a jediného doušku vody za to, že položíš na pomník Josého Martí květinu [José Martí byl kubánským básníkem, novinářem a politikem, vůdčí osobnost bojů za nezávislost Kuby na Španělsku]. Tato událost se mi stala 28. ledna 2011, když jsem nesl květinu našemu národnímu apoštolovi, duši všech Kubánců, strávil jsem tři dny v podzemní kobce, zmlátili mě, vláčili mě po zemi, až mě asfalt popálil chodidla, cítil jsem spálenou kůži, když jsem si sundal boty. Toto jsme běžně zažívali.“
„Dodnes si živě vybavuji útoky a agresi, když jsme šli na nedělní mši. Existovaly jednotky nazývané 'checas' [dalo by se přeložit jako 'kontrolorky']. Nebudu tvrdit, že napadaly děti, ale starší osoby ano, důchodce. Měly do ruličky stočené noviny a časopisy a s nimi mlátily ty, kteří se snažili vstoupit do kostela. Přitom pokřikovaly: ,Do kostela nikdo nesmí vstoupit.’ Na kostely a jiné sakrální stavby házely kameny. Všechny krásné chrámy, prosklené, s nádhernými malbami svatých patronů a panen, všechny je poničily kameny nebo asfaltem, vším možným, čím se dalo házet. Velká část kněžích skončila v koncentračním táboře ve městě Ciegos de Ávila.“
„Hladovka je obtížná, protože bojuješ proti svému tělu, proti svému organismu, proti svému životu. Jen pomyslet, že ho ztratíš je strašné. K hladovce se člověk uchýlí, když je situace zoufalá, nikdo nenaslouchá a všude vládne bezpráví. Když zvítězí zoufalství a vyčerpají se všechny ostatní možnosti. Když nikdo neslyší. Když beztrestnost systému všem šlape na paty, je nejvyšší čas vyhlásit hladovku. Musíš přetrpět, co chtějí oni. Jedinou možností, jak vyvolat solidaritu lidí, aby ti dobří a ochotní spoluobčané viděli, jak ubližují lidem, jak nás komunistický režim vraždí, jako bychom byli zajíčci. Neznám nikoho, kdo by držel hladovku pro zábavu.“
„Když přišla Státní bezpečnost, potřetí na domovní prohlídku, tak nám sebrali nový vůz, který otec dovezl ze Spojených států amerických, byl to Chevrolet, model Impala 9, byly vyrobeny jen čtyři kusy. Odvezli si naše auto, náhradní pneumatiky, všechno. Znovu prohlíželi i garáže, od shora až dolů, ale vůbec si nevšimli zbraní, které otec schoval pod dřevěnou podlahu. Zabavené auto používá od té doby, co nám ho zabavili až do dneška, generál Eliseo Romero, vedoucí Státní bezpečnosti, pořád ještě nezemřel. Jelikož byl můj otec obchodníkem, měl povolení vlastnit několik střelných zbraní – měl dva revolvery, jednu pistoli a pušku, kterou vždy schovával pod palubní deskou v autě.“
Guillermo del Sol Pérez se narodil v roce 1965 v Kubánské republice do rodiny pronásledované komunistickým režimem. Na začátku 90. let se Guillermo připojil k opozičnímu hnutí, aby tak mohl podporovat lidská práva a demokracii na Kubě. Hlavní způsob jeho mírového boje představují hladovky, kterými vyjadřuje nesouhlas s nastoleným režimem, ačkoliv se už v několika případech ocitl v ohrožení života. Guillermo vyhlásil celkem 14 hladovek, poslední z nich v roce 2019, když chtěl upoutat pozornost mezinárodní i kubánské společnosti na problematiku zákazu cestování z Kuby a na svou kampaň pod názvem „Už ani 1 se zákazem“ [Ni 1 Regulado Más]. Guillermo, stejně jako jeho syn Adrián del Sol Alfonso, nemůžou ostrov opustit, a to ani kvůli částečnému oslepnutí Adriána, které vyžaduje specializovanou lékařskou péči, která není na Kubě dostupná. Kvůli své náboženské a zpravodajské činnosti je Guillermo denně vystaven šikaně, výhružkám, nezákonnému zadržování, věznění či mučení ze strany komunistického režimu. I když ho Státní bezpečnost bez přestání sleduje, neztrácí naději a je přesvědčen, že Kubánci už vědí, že pro svou záchranu musejí bojovat a je připraven bojovat po jejich boku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
