Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Guillermo del Sol Pérez (* 1965)

• nació en 1965 en Santa Clara, República de Cuba

• activista religioso, relator de derechos humanos y periodista independiente

• su padre fue prisionero político y el Gobierno comunista se apropió de la casa y terrenos de la familia

• estudió teología, sin embargo, trabajaba en la industria de textilería cubana

• realizó 14 huelgas de hambre, la última en 2019 en nombre de su campaña “Ni 1 regulado más”

• las huelgas de hambre aprovecha como una manera pacífica de expresar su desacuerdo con el régimen comunista

• es director de la agencia independiente de noticias “Santa Clara Visión”

• su hijo Adrián del Sol Alfonso de pequeño sufrió una intoxicación con las drogas que le insertaron durante una cirugía, por lo cual parcialmente perdió su vista

• reside en Santa Clara y continúa denunciando las violaciones de derechos humanos en su país

Český překlad příběhu umístěn za španělským originálem

 

“La huelga de hambre es algo que es muy difícil. Es muy difícil porque estás luchando contra tu propio cuerpo, contra tu propio organismo, contra tu propia vida…Ya la huelga de hambre sería cuando uno está en un momento de desesperación, cuando nadie te escucha y no tienes derecho alguno”, acerca Guillermo del Sol Pérez, periodista independiente y activista de derechos humanos en Cuba, el motivo de acudir a 14 huelgas de hambre, aunque casi lo costaron su vida.

Mi padre apoyaba a la guerrilla de Escambray

Guillermo del Sol Pérez nació en 1965 en Santa Clara, República de Cuba, y hoy en día es uno de los opositores pacíficos más importantes de la isla. El abuelo de Guillermo perteneció al grupo de los nazis cubanos, algo que rechazó su propio hijo, el padre de Guillermo y, se fue de la casa cuando tenía apenas nueve años. El padre de Guillermo trabajó como repartidor y mensajero y, por su trabajo duro y constante logró desarrollar su propia empresa con ingresos financieros estables y se convirtió en el repartidor más importante de semillas y de tabaco en el país. Sus recursos financiero y materiales ocupó para apoyar a los guerrilleros de Escambray[1], quienes lucharon en contra el nuevo Gobierno cubano durante los años 1960-1966. Su padre fue detenido y encarcelado varias veces, hasta que lo llevaron al tribunal en el año 1965, cuando lo sancionaron a 30 años de privación de la libertad. El hecho de que el Gobierno comunista persiguiera a las personas económicamente bien situadas terminó en 1979 en la nacionalización de su casa, terrenos y vehículos de transporte.

Hijo del preso político

Guillermo mantiene los primeros recuerdos de su padre desde que tenía cinco años, cuando lo podía visitar por primera vez en la cárcel: “Eran tres minutos lo que daban por familia, y las familias en la fila… Era llegar… ¿Qué tal, cómo estás, cómo te sientes? Y ya, más nada. Ni un beso le podía dar”, relata. Junto con su familia Guillermo escribió cientos de cartas a Fidel Castro, pidiéndole bajarle la sanción a su padre, ya que se conocieron personalmente. “Fidel utilizaba a las personas cuando los necesitaba, pero después, ya no le importaban nada”, comenta Guillermo al respecto. Cuando Guillermo tenía 10 años, lo enviaron a un internado fuera de Santa Clara. Guillermo está convencido de que lo querían alejar de su familia, de su padre preso político, aunque le decían que era por sus notas excelentes y que merecía una beca estudiantil. Durante la primaria y secundaria enfrentaba al acoso de otros niños, cuando le gritaban por ejemplo “hijo de asesino o hijo de preso”. Aparte de aquello, su familia estuvo vigilada por varios chivatos del barrio - también por su religión, ya que una parte de su familia son católicos y otra son miembros de los testigos de Jehová. “Fui bautizado de la Iglesia católica aquí en Santa Clara y, como tal, recuerdo cómo era la represión cuando uno llegaba el domingo a misa. Existían unas brigadas que los llamaban “las checas”. Ellos traían una especie de periódicos envueltos, o de revistas, y con ello golpeaban a los que se atrevían a entrar a la iglesia “, describe Guillermo. Guillermo menciona que, con la visita del papa Juan Pablo Segundo en Cuba en 1998 incrementó la popularidad de la Iglesia católica, pero también a la Iglesia entraron representantes del régimen comunista, encubiertos como sacerdotes o pastores, para llevar el control sobre la organización desde dentro. „Iglesia une al régimen civil, algo que el Gobierno cubano teme”, subraya Guillermo. Al mismo tiempo permitieron establecer mezquitas, sinagogas o templos de otras religiones, sin embargo, con espías del Gobierno cubano vigilándolos.

Los años represivos

A los principios de los años noventa, Guillermo se acercó a la oposición al régimen comunista. Durante estos años la persecución hacia los grupos no deseados por el Gobierno creció notablemente. Guillermo fue condenado a tres años y medio del servicio militar por protestarse pacíficamente en la calle con un cartel. Observando la situación política e ideológica en Cuba, sintió la necesidad de organizarse, unirse con más personas con el fin de proteger derechos humanos en su país. “La Seguridad del Estado se llevaba mucha gente, de una provincia a otra, dónde los dejaban sin ropa, sin carteras, sin nada, hubo mucho abuso, terrible la justicia”, comenta al respeto y agrega: “El activismo en aquella época significó salir cuando uno veía alguna represión, alguna injusticia, era hacer noticia sobre el acto y denunciarlo”. En los años noventa no existía una red de comunicación desarrollada, no existían teléfonos celulares o internet, por lo cual la cooperación entre los grupos independientes era crítica. La tarea principal de Guillermo dentro de sus actividades antigubernamentales era la ayuda a las familias de los presos políticos. “Recogíamos, refugiamos a las personas, comprábamos cosas para los presos y las entregábamos en las cárceles cuando no tenían familiares cerca, cuando las familias no podían venir y solventar el viaje. Funcionaba a nivel nacional”, explica Guillermo. Otro objetivo, no menos importante, del activismo de Guillermo era la presencia en la calle, para demostrar y explicar a la gente porqué eran opositores, enseñándoles las prácticas del régimen comunista. En 2000 se volvió promotor del proyecto “Varela”[2], colaborando con el líder político Oswaldo Payá Sardiñas[3], quien era su amigo cercano. “Era un hombre sencillo, muy discreto, muy humano, muy cristiano, con una visión clara de lo que necesitaba Cuba. Era el hombre de futuro de Cuba, era capaz de liderar Cuba”, comenta, convencido de que Payá fue asesinado por el Gobierno cubano. Guillermo a menudo recibía acosos y ataques hacia su persona: “Es duro, es duro, es duro que recibas una golpiza, que te arrastren 50 metros, que pases 72 horas en un calabozo sin comer y sin probar agua, por llevarle una flor a Martí[4]. Como el 28 de enero del año 2011, por llevarle una flor al nuestro apóstol nacional, alma universal de los cubanos”, exclama.

“Ni 1 regulado más”

Guillermo ha realizado 14 huelgas de hambre: “Huelgas de hambre están dentro de los recursos de la lucha pacífica. La huelga de hambre es algo que es muy difícil porque estás luchando contra tu propio cuerpo, contra tu propio organismo, contra tu propia vida. Ya la huelga de hambre sería cuando uno está en un momento de desesperación… cuando la impunidad de un sistema se te viene encima y no tienes derecho alguno”, describe Guillermo su decisión de acudir a tantas huelgas de hambre, aunque su salud física y mental están dañados permanente. Guillermo es diabético, y tiene varias patologías negativas a raíz de las huelgas. La primera huelga de hambre anunció en 1996, cuando lo encarcelaron sin juicio, sin comprobar algún delito. Guillermo realizaba las huelgas de hambre por diferentes razones, por ejemplo, por exigirle a pagar la cuenta de 100,000 pesos cubanos por electricidad; por ser víctima del registro de su casa cuando le rompieron su computadora con trabajo guardado ahí; por luchar en contra el cierre del templo de la Iglesia Metodista Libre; o para demostrar apoyo a su compañero de la oposición Orlando Zapata Tamayo[5], quien falleció después de 86 días en huelga de hambre. La última huelga de hambre de 40 días en 2019 casi le costó la vida a Guillermo. El objetivo era llamar atención internacional a su campaña “Ni 1 regulado más”[6] y de reclamar su derecho de viajar, ya que él y su hijo están regulados y les quitaron sus pasaportes cuando querían salir del país hacia los Estados Unidos. En el medio de su huelga lo llevaron unos vecinos al hospital, porque tenía presión muy alta. Sin embargo, al hospital llegó la Seguridad del Estado y secuestró a Guillermo: “Me arrastraron en el pasillo del hospital, afuera me estaban arrastrando unos 60 metros, hasta que me metieron a la van de la brigada especial y me llevaron. Me quedé en la huelga 15 días más, hasta que las personas que amo mucho me pidieron que depusiera la huelga, que el mundo ya sabía que estaba pasando en Cuba”, rememora.

Atención médica en Cuba

Guillermo está convencido de que, la Seguridad del Estado tenía la intención de asesinarlo, pero para que pareciera como complicación de salud durante su huelga de hambre, ya que no le proporcionaron ninguna atención médica. El sistema de salud en Cuba se encuentra en malas condiciones y no es capaz de asegurar atención médica correspondiente ni las medicinas necesarias a los pacientes cubanos. Guillermo se expresa así por su propia experiencia, cuando su hijo Adrián del Sol Alfonso de pequeño perdió el 50 por ciento de su vista por falta de atención médica. “Un día despertó con una lagaña en los ojos, lo llevamos al hospital infantil de Santa Clara, donde lo ingresaron a la cirugía y usaron la droga seca de barbitúricos. El niño tuvo una reacción a la droga, aparte de ello usaron la atropina que, provocó una intoxicación y el niño casi se quedó ciego. Cientos de niños perdieron su visión en aquella época de los experimentos de medicamentos”, exclama. Por los problemas de vista de su hijo Guillermo busca manera cómo extraer al hijo de país, para que obtenga atención médica que necesite.

El pueblo de Cuba tiene que luchar por su salvación

Por su activismo opositor, Guillermo no ha logrado obtener una vivienda sólida, la que le prometieron por su labor en la empresa nacional en el sector de textil: “Nunca reconocieron mi derecho a la casa que prometían, me engañaron. Por eso empecé a trabajar independiente. Jamás reconocieron mi derecho. Maldita Revolución[7]”, narra Guillermo. Las leyes del Ministerio de Trabajo, según Guillermo, sirven únicamente para adoctrinar la masa trabajadora, no existen derechos laborales en Cuba. Dentro del Ministerio existe un departamento jurídico, el cual se encarga de anular cualquier declaración que haga uno de punto de vista laboral, de salario o de condiciones inadecuadas. Como director del periódico independiente “Santa Clara Visión” observa la situación - el descontento de la gente en Cuba con las oportunidades laborales y con la situación política e ideológica, canaliza en una época de crisis socioeconómica en Cuba. “Hay impunidad, represiones de las masas en las calles, tiranía, sacrificios de nuestros niños. Este pueblo se merece el respeto. Ya el pueblo de Cuba sabe que, tiene que luchar por su salvación”, y con estas palabras cierra su testimonio, con esperanza de lograr la democracia en su país.

 

[1] Guerrilla de Escambray era uno de los movimientos anticastristas más importantes, ocurrió entre años 1960 – 1966, terminando con la derrota de los guerrilleros de Escambray. Más información: https://trazasdelahistoria.blogspot.com/2015/04/cuba-el-genocidio-de-la-guerrilla.html

[2] El Proyecto Varela fue un proyecto de ley ideado y dirigido por el activista político cubano Oswaldo Payá en 1998, que abogaba por reformas políticas en Cuba a favor de mayores libertades individuales. El nombre del proyecto se eligió en honor a Félix Varela, un líder religioso cubano de principios del siglo XIX. Más información aquí: https://www.cadal.org/libros/pdf/Proyecto_Varela.pdf

[3] Oswaldo Payá Sardiñas era opositor del régimen cubano, nominado al Premio Nobel de la paz cinco veces. Murió en el año 2012 en un accidente en el coche. Más información: http://www.oswaldopaya.org/es/sobre-oswaldo/

[4] José Julián Martí Pérez era escritor y político cubano. Es conocido como organizador de la guerra de Independencia de Cuba. Más información aquí: https://www.biografiasyvidas.com/biografia/m/marti.htm

[5] Orlando Zapata Tamayo era el activista de los derechos humanos en Cuba (1967-2010). Más información sobre su muerte: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/seis-anos-muerte-de-orlando-zapata-tamayo/115915.html

[6] Más información sobre la huelga de hambre y campaña “Ni 1 regulado más” aquí: https://institutopatmosonline.org/tag/santa-clara-vision/

[7] La Revolución Cubana surgió en los años cincuenta y significó la derrota del Gobierno de Fulgencio Batista y el comienzo del Gobierno comunista de Fidel Castro el 1 de enero 1959. Más información aquí: https://mihistoriauniversal.com/edad-contemporanea/revolucion-cubana/

 

********

„Držet hladovku je nepředstavitelné. Je obtížná, protože bojuješ proti svému tělu, proti svému organismu, proti svému životu. K hladovce se člověk uchýlí, když je situace zoufalá, nikdo nenaslouchá a všude vládne bezpráví,“ přibližuje nezávislý novinář a obhájce lidských práv na Kubě, Guillermo del Sol Pérez, situaci, která ho vedla k vyhlášení 14 hladovek, i když během nich málem přišel o život.

Můj otec podporoval povstalce v pohoří Escambray

Guillermo del Sol Pérez, narozen v roce 1965 ve městě Santa Clara v Kubánské republice, patří k významným mírovým oponentům komunistického režimu na Kubě. Guillermův děd vyznával nacismus, s čímž jeho syn, Guillermův otec, nesouhlasil, a ve svých devíti letech odešel z domova. Guillermův otec se začal živit jako poslíček, ale díky své zarputilosti a tvrdé práci vybudoval vlastní fungující firmu, nejvýznamnější pro přepravu semen a tabáku po celém ostrově. Vydělané finanční prostředky použil na podporu povstání v pohoří Escambray[1] v letech 1960-1965. Cílem povstání bylo svrhnout nově nastolenou vládou Fidela Castra. Guillermův otec byl několikrát zadržen, až byl nakonec v roce 1965 odsouzen k odnětí svobody ve výši 30 let. Jelikož komunistická vláda pronásledovala majetné a finančně zajištěné, Guillermova rodina v roce 1979 přišla o veškerý majetek a pozemky.

Synem politického vězně

Na první setkání s otcem si Guillermo dobře pamatuje, bylo mu tehdy pět let a šel ho navštívit do vězení. „Každá rodina měla nárok pouze na tří minutovou návštěvu, všichni čekali v dlouhatánské frontě...Jen jsme přišli, zeptali se: ,Jak se máš? Jak se ti daří, jak se cítíš’? A nic víc. Nemohl jsem mu dát ani pusu,“ vzpomíná. Se svými nejbližšími napsal Guillermo stovky dopisů adresovaných přímo Fidelu Castrovi [prezident Kubánské republiky v letech 1959-2008], s žádostí o snížení trestu pro svého otce, jelikož se s Fidelem dobře znal. „Fidel využíval ostatní jen ke svému prospěchu, když už je nepotřeboval, nezajímali ho“, dodává Guillermo. Když bylo Guillermovi 10 let, poslali ho na školu s internátem, daleko od jeho domova v Santa Claře. Guillermo je přesvědčen, že vše bylo naplánované tak, aby ho odlákali od rodiny, která podporovala jeho otce-odsouzeného politického vězně, i když mu tvrdili, že byl na školu vybrán kvůli výbornému prospěchu. Během studia základní školy musel čelit šikaně a posměškům ostatních žáků, kteří na něj pokřikovali „synáček vraha“ nebo „synáček vězně“. Vedle politické činnosti byla Guillermova rodina aktivní i nábožensky, což znamenalo neustálý dohled Státní bezpečnosti a donašečů. Část rodiny vyznává katolickou církev, další patří ke Svědkům Jehovovým: „Jsem pokřtěn jako katolík tady v Santa Claře. Dodnes si živě vybavuji útoky a agresi, když jsme šli na nedělní mši. Existovaly jednotky nazývané ,Češky‘ [las Checas]. Nebudu tvrdit, že napadaly děti, ale starší osoby ano, důchodce. Měly do ruličky stočené noviny a časopisy a s nimi mlátily ty, kteří se snažili vstoupit do kostela,“ vzpomíná Guillermo. Také uvádí, že s návštěvou papeže Jana Pavla II. na Kubě v roce 1998 vzrostl mezi kubánskou populací zájem o katolickou církev, ale také zájem vládního aparátu. Do církve tak vstupovali představitelé komunistického režimu, převlečeni za kněze, aby kontrolovali církev zevnitř. „Církev sjednocuje obyčejné lidi, něco, čeho se kubánská Vláda obává,“ zdůrazňuje. Ve stejném období, kdy proběhla návštěva papeže, se na Kubě otevřely místnímu obyvatelstvu dveře mešit, synagog a dalších sakrálních staveb, ale pod neustálým drobnohledem státních složek.

Roky pod nátlakem

Začátkem 90. let se Guillermo přidal k opozici komunistického režimu. Během tohoto období útisk a šikana nežádoucích skupin obzvláště vzrostly, což také potvrzuje Guillermovo zatčení kvůli poklidné demonstraci jen s protivládním plakátem v ruce. Guillermo si uvědomil, že pokud chce bránit základní lidská práva na Kubě, musí se přidat k organizované opozici, i když to znamenalo být neustále v ohrožení: „Státní bezpečnost zatýkala a převážela lidi mezi jednotlivými okresy, kde je nechala na okraji silnice, nahé, bez peněz, bez ničeho, strašná šikana, nepředstavitelná nespravedlnost,“ komentuje tehdejší praktiky komunistického režimu a dodává: „Protivládní činnost tehdy znamenala být v ulicích, v terénu, sbírat informace o útocích, výhružkách a porušování lidských práv ze strany přívrženců kubánské Vlády, napsat o tom zprávu a nějakým způsobem ji zveřejnit.“ V 90. letech ještě neexistovaly komunikační kanály, jako je známe dnes, mobilní telefony ani internet nebyly dostupné, takže blízká spolupráce jednotlivých protivládních skupin byla zásadní. V rámci svého aktivismu Guillermo pomáhal rodinám politických vězňů nebo samotným odsouzeným. „Vyzvedávali jsme a ubytovávali osoby, které zrovna neměly kam jít, nakupovali jsme věci a jídlo pro vězně, jejichž příbuzní nemohli přijít na návštěvu nebo bydleli příliš daleko nebo si prostě z finančních důvodu nemohli dalekou cestu dovolit. Takto jsme působili po celé Kubě“, vysvětluje Guillermo. Další, ne méně důležitou, protivládní činností Guillerma představovalo šíření a prezentace civilní společnosti skutečné praktiky komunistického režimu a vysvětloval ostatním Kubáncům, proč se vlastně rozhodl vstoupit do disidentského hnutí. V roce 2000 spolupracoval s vůdcem politické opozice, který byl zároveň jeho blízkým přítelem, s Oswaldem Payou Sardiñasem[2] a stal se jedním z představitelů projektu „Varela“[3]. „Payá byl velmi sečtělý a diskrétní muž, hodně lidský, nábožensky orientovaný, s jasnou vizí o tom, co naše Kuba potřebuje. Byl mužem budoucnosti, schopen stát v čele Kuby,“ vypráví Guillermo, a je přesvědčen, že smrt Sardiñase byla zaviněna kubánskou Vládou. Státní policie nezřídka útočila i na Guillerma: „Je strašné, dost drsné, kruté, když tě zmlátí, pak vláčejí 50 metrů po zemi, abys strávil 72 hodin zavřený v podzemní kobce, bez jídla a jediného doušku vody za to, že položíš na pomník Josého Martí[4] květinu. Tato událost se mi stala 28. ledna 2011, když jsem nesl květinu našemu národnímu apoštolovi, duši všech Kubánců,“, komentuje smutně Guillermo.

„Už ani 1 se zákazem“

Guillermo za svůj život vyhlásil celkem 14 hladovek: „Hladovky tvoří důležitý nástroj mírového boje. Držet hladovku je nepředstavitelné. Je obtížná, protože bojuješ proti svému tělu, proti svému organismu, proti svému životu...Když beztrestnost systému všem šlape na paty, je nejvyšší čas vyhlásit hladovku,“ objasňuje Guillermo své rozhodnutí uchýlit se k tolika hladovkám, ačkoliv nenávratně poškodily jeho zdraví. Guillermo trpí cukrovkou a dalšími vážnými nemocemi. První hladovku oznámil v roce 1996, když ho bezdůvodně uvěznili bez spáchání trestného činu a bez soudního řízení. Následovaly další hladovky: například když měl zaplatit falešný účet za elektřinu ve výši 100,000 kubánských pesos; když bez ohlášení Státní bezpečnost provedla domovní prohlídku a zabavila mu počítač, na kterém měl uložené své články; když chtěl vyjádřit nesouhlas s uzavřením kostela Evangelické církve metodistické; nebo když chtěl podpořit kolegu oponenta Orlanda Zapatu Tamaye[5], který zemřel na následky 86denní hladovky. Zatím poslední hladovka v roce 2019 Guillerma málem stála život. Guillermo chtěl upozornit na problematiku zákazů cestování mimo ostrov a na svou kampaň „Už ani 1 se zákazem“ [Ni 1 Regulado Más][6], která reagovala na událost, když se Guillermo se svým synem pokusili odletět do Spojených států amerických, ale místo toho je státní policie zadržela a odebrala jim cestovní pasy. Během hladovky se u Guillerma vyskytl vysoký krevním tlak, naštěstí se sousedům podařilo odvézt ho do nemocnice, kam ale dorazila i Státní bezpečnost a Guillerma odvlekla s sebou: „Vláčeli mě po nemocničních chodbách jako kus hadru, potom dalších 60 metrů venku, aby mě hodili do náklaďáku patřícího speciální jednotce a odvezli mě. Hladovku jsem držel ještě dalších 15 dní, až když mě blízcí, které z celého srdce miluji, prosili, abych ji ukončil, že už celý svět ví, co se děje na Kubě, tak jsem ji ukončil“, vzpomíná.

Zdravotní péče na Kubě

Guillermo je přesvědčen, že během poslední hladovky Státní bezpečnost usilovala o jeho život, ale tak, aby vše nasvědčovalo zdravotním komplikacím následkem nepřijímání stravy. Domnívá se tak na základě jeho únosu z nemocnice a neposkytnutí lékařské pomoci. Obecně se zdravotní péče na Kubě řadí k podprůměrné, kdy systém veřejného zdravotnictví není schopen poskytnout potřebnou léčbu ani nedisponuje základními léky pro kubánské obyvatele. Guillermo se o zdravotní péči vyjadřuje hanlivě na základě vlastní zkušenosti, když jeho syn Adrián del Sol Alfonso jako dítě následkem zanedbané lékařské péče přišel o 50 procent zraku. „Jednoho rána se probudil s ošklivým ospalkem v oku, tak jsme ho odvezli do dětské nemocnice v Santa Claře, kde se podrobil chirurgickému zákroku, během kterého ale použili barbituráty. Syn dostal alergickou reakci, navíc během operaci nasadili lék atropin, který způsobil otravu a můj syn částečně oslepl. V té době přišly v důsledku lékařských pokusů o zrak stovky dětí,“ zdůrazňuje Guillermo. Právě kvůli problémům se zrakem se snaží vycestovat se synem do zahraničí, kde by se mu dostala patřičná léčba.

Kubánci musejí bojovat za svou záchranu

Kvůli opozičním aktivitám Guillermo neobdržel státem slibovaný dům, jako odměnu za roky odvedené práce v textilním průmyslu. „Nikdy neuznali mé právo na důstojné bydlení, které mi slibovali, podvedli mě. Proto jsem začal pracovat sám za sebe. Nikdy neuznali moje právo. Zatracená Revoluce[7],“ doplňuje. Zákony vydané Ministerstvem práce, podle Guillerma, slouží pouze k indoktrinaci pracujícího lidu, pracovní práva zde prakticky neexistují. V rámci uvedeného ministerstva existuje soudní oddělení, které provádí výmazy jakéhokoliv oznámení týkajícího se pracovních podmínek, výplat, nevhodného pracovního prostředí a podobně. Jako ředitel nezávislého deníku „Vize Santa Clara“ [Visión Santa Clara], Guillermo pozoruje dění a náladu v zemi – nyní hlavně nespokojenost tamních obyvatel s pracovními příležitostmi anebo s politickou a ekonomickou situací, která ústí v hlubokou socioekonomickou krizi v zemi. „Vládne tu beztrestnost, útoky na lidi v ulicích, tyranie, oběťmi jsou i naše děti. Náš lid si zaslouží respekt. Kubánci už vědí, že musejí bojovat za svou záchranu“, uzavírá Guillermo svůj příběh, s nadějí, že jednoho dne na Kubě konečně nastane demokracie.

 

[1] Povstání Escambray bylo kontrarevolucionářské hnutí v kubánském pohoří Escambray, které skončilo porážkou povstalců a vítězstvím vládních složek v čele s Fidelem Castrem. Více informací ve španělském jazyce: https://trazasdelahistoria.blogspot.com/2015/04/cuba-el-genocidio-de-la-guerrilla.html

[2] Oswaldo Payá Sardiñas byl jedním z prominentních kubánských disidentů. Zemřel při pronásledování Politickou kubánskou policií ve svém autě při dopravní nehodě roku 2012. Více informací zde: http://www.oswaldopaya.org/es/

[3] Lidé podepsaní pod projektem Varela požadují po kubánském režimu svobodu projevu i tisku, svobodné volby, svobodu vyznání a sdružování i svobodný trh. Projekt Varela zviditelnil Owald Payá Sardiñas, který v roce 2012 zemřel za nevyjasněných okolností při autohavárii. Více informací ve španělském jazyce” https://www.cadal.org/libros/pdf/Proyecto_Varela.pdf

[4] José Martí byl kubánským básníkem, novinářem a politikem, vůdčí osobnost bojů za nezávislost Kuby na Španělsku. Více informací o jeho osobě zde: https://www.buscabiografias.com/biografia/verDetalle/7344/Jose%20Marti

[5] Orlando Zapata Tamayo byl aktivistou za lidská práva na Kubě, zemřel na následky hladovky (1967-2010). Více informací o jeho úmrtí zde: https://www.lidovky.cz/svet/po-hladovce-zemrel-jeden-z-hlavnich-kubanskych-disidentu.A100224_100623_ln_zahranici_jv

[6] Článek o kampani Guillerma del Sol Péreze ve španělském jazyce zde“ https://institutopatmosonline.org/tag/santa-clara-vision/

[7] Fidel Castro vedl ozbrojené jednotky proti diktatuře Fulgencia Batisty. V roce 1959 vedl Fidel Castro Kubánskou revoluci. Více informací zde: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2009/3/nastup-kubanske-revoluce/ nebo zde: https://www.stoplusjednicka.cz/takhle-vznika-revoluce-co-se-pred-65-lety-odehralo-na-kube