PhDr. Vladimír Czumalo , CSc.

„V Ejpovicích byla vystavěna obrovská hrudkovna na základě padělaného geologického průzkumu. Myslelo se, že tam je pod zemí velké rudné ložisko, a ono nebylo. Do provozu, který produkoval popílek, se pak vozila sovětská ruda skoro přes celou republiku. Když dědeček přinesl z lesa vánoční stromek, tak jej babička musela vydrbat v neckách plných vody. S námi nakládala úplně stejně. Ráno jsme vyrazili ven a vrátili se k obědu úplně špinaví. To se ještě odbylo ručním mytím, ale večer nás musela vydrbat rejžákem. Pamatuji si, že jsme byli úplně černí. Naše maminky shodně vzpomínaly na to, že prázdninový kufr, který nám s sebou sbalily, vyzvedly vždy po měsíci úplně stejně složený. Babička nám totiž vydávala jenom trenýrky. Každý večer je přeprala a ony do rána uschly. Druhý den jsme si je oblíkli a vzhůru do lesa.“

„V té době už jsem chodil do svaté Markéty na bohoslužby. Vydali jsme se tedy běžnou cestou ke kostelu, a když jsme zjistili, kolik naprosto jasných pánů se nás chystá natáčet a kdo z fakulty se okolo ochomýtá, tak jsme rozumně zařadili zpátečku. Vypadalo to totiž, že se tam odehraje něco neblahého. Nad Prahou tenkrát ležela dusná poklice nikoliv strachu, ale jakéhosi vědomí průseru. Vrátili jsme se tedy na kolej a v tu chvíli vytlačili soudruzi všechny plochodrážní motorky a začali je startovat. Spustil se strašlivý kravál a ve vzduchu byl pach z opičích kapek, které se do toho nalívají. Je to neskutečný hnus takto bránit důstojnému pohřbu člověka. Do toho všeho se ozvalo bouchání na dveře a dovnitř vstoupila osoba, které jsme tehdy říkali četařka. Byla to prostě jedna z pracovnic koleje. Řekla, že jde kontrolovat, jestli nemáme ve svítidlech nepovolené žárovky a za ní stál ve dveřích pán, který byl taky docela jasný. Nastalo jakési pantomimické vystoupení, protože přes řev motorek ze stadionu nebylo slyšet vlastního slova. Mezitím si nás ten zjevně zlý chlápek měřil a vyhodnocoval, kdo z nás je agent diverzní centrály. Nakonec nám však došlo, že šli hlavně po zahraničních novinářích, protože z našich pokojů bylo na hřbitov dobře vidět.“

„Byly však i takové katedry, kde se vedl bratrovražedný boj. Někde to vypadalo tak, že se vrátily politické prověrky, akorát se ti samí aktéři posadili na opačné konce stolu. Určité návraty tak působily trochu smutně. Sám jsem svým studentům vyprávěl o bytových seminářích i o tom, jak je úžasné, že se k nám na fakultu vrací takoví velikáni. Zavedl se totiž takzvaný čestný semestr, kdy se lidem, kteří už ani sami nechtěli aktivně učit, umožnilo, aby mohli říci to, co léta nemohli. Své studenty jsem tedy nutil, aby na jednoho z těchto navrátilců, kterého záměrně nechci jmenovat, chodili. Následující týden přišli a jeden z jejich mluvčích říkal: 'Pane doktore, ten váš smysl pro humor je opravdu neodhadnutelný. To vám opravdu vyšlo.' Udiveně jsem vyhrknul: 'Co!?' A student pokračoval: 'Vy jste si z nás nedělal srandu? Vy jste to myslel vážně?' Strašně jsem se tehdy rozčílil a vyrazil na další přednášku s nimi. Dodnes se za to stydím, ale smál jsem se taky. Někteří lidé si prostě neuvědomili, kolik času už uplynulo. Je to kruté, ale nikoho by nenapadlo rehabilitovat klavíristu, který to nesměl dělat, a uspořádat mu rovnou koncert v Rudolfinu.“