Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Vladimír Czumalo , CSc. (* 1954  †︎ 2024)

• narozen 15. prosince 1954 v Karlových Varech

• vyrůstal a dospíval v Chebu

• na gymnáziu byl přijat za kandidáta KSČ

• v roce 1973 byl přijat na Katedru dějin umění a estetiky Filozofické fakulty UK

• v roce 1984 nastoupil na Katedru dějin umění a estetiky jako interní vědecký aspirant

• v roce 1988 dokončil postgraduální studium s prací Česká teorie architektury v letech okupace

• účastnil se akce Malostranské dvorky či výstav 9&9 v Činoherním klubu

• během 80. let spolupracoval s redakcí výtvarného umění nakladatelství Odeon

• v letech 1989 a 1990 byl přímým svědkem změn na FF UK a návratů perzekvovaných pedagogů

• po sametové revoluci přešel na Katedru estetiky a postupně na Katedru kulturologie FF UK

• v polovině 90. let se podílel na rekonstrukci kavárny Slavie

• od roku 2003 vyučoval dějiny umění na pražské FAMU

• od roku 2013 vyučoval na Katolické teologické fakultě UK

• byl členem Klubu za starou Prahu

• zemřel 22. ledna roku 2024

Písmák

Vladimír Czumalo se narodil 15. prosince 1954 v Karlových Varech do rodiny lázeňského správce a účetní v zemědělském nákupu. Dětství ve městě, které se během padesátých let stále více vzdalovalo původní noblese, však nebylo jediným prostředím, které se pro raný vývoj jeho osobnosti stalo zásadním. Bohatá životní historie obou dědečků, u kterých mohl trávit prázdninové měsíce, se vepsala do jeho způsobu uvažování o okolním světě a učinila ho spíše plasticky senzitivním nežli normativně analytickým.

To se propisuje i do barvitého vyprávění, kterým Vladimír dokázal ve studiu Paměti národa obsáhnout všechny životní etapy včetně let, kdy se na světě pohyboval jen krátce, a vztáhnout je i na kontext okolností, jež se staly dávno před jeho narozením. Rodinná historie k takovému způsobu výkladu vybízí už pouhým tvarem užívaného příjmení, které má své kořeny kdesi na Zakarpatské Ukrajině v podhorském městečku Stryj. Od této zvlněné zemědělské krajiny protnuté řekou se Vladimírův dědeček rozhodl jednoho dne radikálně odříznout a vydat se jako železniční telegrafista v období první světové války na dalekou západní cestu za lepším životem zakončenou příjezdem do Chebu. Vladimír shrnuje logistickou motivaci svého prapředka větou: „Nejspíše ho přestalo bavit, když se každý den probouzel jako občan jiného státu. Vydal se tedy jinam.“

Ukrajinský poutník se usadil v západních Sudetech a už během předválečného období vstoupil do komunistické strany. Malý Vladimír jej jezdil navštěvovat do Krásného dvora, kde působil nejen na pozici přednosty stanice, ale zapojoval se také do místní samosprávy. Poloprázdné zámecké městečko bylo během padesátých let doosidlováno volyňskými Čechy, a tak se stalo, že dědečka dostihla jeho historie i po letech uplynuvších od exodu z původní vlasti. Noví přistěhovalci jej totiž měřili hned dvojím metrem. Ten první byl definován staletými křivdami, které Ukrajinci páchali v okolí Novohradu Volynského na našich krajanech. Ten druhý vznikl z jeho soudobé tendence k lokální angažovanosti. Vladimír dodnes vzpomíná na trhací kalendář visící v kuchyni prarodičů. Kromě poznámek o tom, jak nesou slepice, si do něj dědeček jednoho dne zapsal trpkou poznámku: „Halaš, Bělogv.“. To neznamenalo nic jiného než to, že jej jeden z volyňských sousedů nařknul z pospolitosti s Bělogvardějci.

Radikálně odlišné prostředí zažíval Vladimír v druhé polovině prázdnin u druhého dědečka, který se díky své legionářské minulosti stal dlouhodobým starostou vesnice Litohlavy u Rokycan. V pozici vydržel i přes nelehké období čtyřicátých let, aby jej s patřičnou ironií osudu mohla zlikvidovat nová komunistická garnitura po roce 1948. Díky jeho stranické příslušnosti k národním socialistům musel čelit i místním agresivním bojůvkám. Většině těchto situací však dokázala zabránit babička, která se již během období protektorátu rozhodla zakopat legionářské medaile svého manžela na místě, které do své smrti nikomu z rodiny neprozradila. Bývalý legionář se po únorovém puči uzavřel do sebe a s pokorou přijal i to, že se jeho dcera vdala do rodiny, kde byla příslušnost ke komunistické straně jakousi nepsanou normou.

Bez ohledu na společenské dění byl však dobrým dědečkem, ke kterému měli jeho vnuci všeobjímající úctu už proto, že viděl během své armádní cesty kolem světa živé indiány. Díky archivářskému puntičkářství, literárním sklonům i estetické citlivosti k okolnímu světu začal Vladimíra nazývat přezdívkou Písmák, která dokonale vystihuje jeho osobnostní vývoj akcelerovaný rodinným přesunem do nejzápadnější výspy Československa, tedy do Chebu. Ten byl v počátcích 60. let ztělesněním multikulturního soužití zapříčiněného divokou národnostní situací po druhé světové válce. Vladimír si tak mohl na dvorku činžovního domu, ve kterém bydlel, hrát nejen s českými, ale i řeckými a bulharskými dětmi.

 

Ať žije Dubček, Smrkovský, Černík a Jan Werich!

Život mladého muže v přítomnosti železné opony s sebou nesl jistá specifika. Režimní glorifikace pohraničníků se ve městech u čáry přetavila ve vznik mládežnické organizace s názvem Rozvědka pohraniční stráže. Pionýr se během 60. let naopak vydal cestou takzvaných mikrokolektivů. V Chebu takto vznikla úspěšná skupina Mladých historiků sbírající jedno ocenění za druhým. Vladimír byl její aktivní součástí, avšak v podobné době začal rovněž inklinovat k neorganizovanému trampingu, který provozoval se svými gymnaziálními kamarády napříč krajinou Slavkovského lesa. Zvláštní osudovou elipsou se stalo, že s sebou nosil vybavení se skautskými symboly, jež zdědil po otci. Ten je však kvůli své stranické i pionýrské angažovanosti nemohl dále používat.

Dokonalou metaforou vykreslující život československé společnosti konce 60. let je rovněž všeobjímající dostupnost bavorského televizního signálu na naší západní hranici. V Chebu si této skutečnosti byli samozřejmě všichni vědomi. Šuškandou se tedy velmi rychle roznesla zpráva o tom, ve kterém obchodě s rádii je možné zakoupit speciální anténu schopnou tyto vlny naladit. Háčkem celé záležitosti byla tamní prodavačka, žena vysokého stranického funkcionáře, která si vedla seznam těch, kdo si kýžené zařízení odnesli domů. Touha po amerických kovbojkách však cloumala chebským obyvatelstvem natolik silně, že je brzy sledovali všichni, včetně těch nejvyšších představitelů KSČ. Navenek to však vypadalo tak, že v útulných obývácích svítí z televizních stěn pouze tuzemský televizní program.

Tím, kdo televizi příliš nesledoval, byl Vladimír, jehož v adolescentním věku uhranulo country a později jej vystřídala vážná hudba. Ve svém pokoji tedy často poslouchal zahraniční rádio laděné pomocí kultovního triku se stříháním dvojlinky. V téže místnosti bylo možné nalézt na polici ležící dekorovanou překližku, do které mladý muž vyryl své tehdejší hluboké přesvědčení o diskursu tuzemské politické situace: „Ať žije Dubček, Smrkovský, Černík a Jan Werich!“

Naivní slogan se mladému chlapci vrátil v bumerangovém oblouku zpět v podobě návrhu kandidatury na členství ve straně, který přišel jen o pár let později. Dle Vladimírova vyprávění se tak stalo ve chvíli, kdy se před gymnaziální hodinou tělocviku převlékal do červených trenýrek a ve skrytu duše doufal, že další ze série pětačtyřicetiminutovek ponížení přečká bez větší újmy. Při dovazování mašle na špagátu držícím část jeho cvičebního úboru byl jedním z pedagogů odveden do ředitelny, kde mu bylo urychleně sděleno vstřícné stanovisko strany vůči jeho osobě. Svlečený do půl těla se pak chodbami vracel zpět do tělocvičny a přemýšlel o svém dalším životě.

„Tenkrát jsem se vyděsil a nechtěl jsem to, ale otec mi velmi jednoduše vysvětlil, že to není jen můj život a že by z toho mohla mít celá naše rodina potíže,“ vzpomíná Vladimír a pokračuje výmluvnou historickou paralelou: „Stejně jako se on jednoho dne probudil jako komunista, ač byl původně sociální demokrat, jsem se i já jednoho dne probudil jako komunista, mnohem dřív, než mi to začalo politicky myslet.“ Byl to však právě jeho otec, kterému to v podobných okamžicích myslelo výsostně politicky a Vladimíra dokázal přemluvit i v pozdějších okamžicích jeho života, kdy se v něm počala střetávat jeho morální integrita s bezbřehou apatičností normalizované společnosti.

Stalo se tak především v době prohlášení Charty 77 a pohřbu profesora Jana Patočky, jehož byl Vladimír jakožto student bydlící v sousedních kolejích nepřímým svědkem. Na dlouhých procházkách kolem hřbitova na Břevnově pak dle svých slov prožíval nejhlubší úvrať v dosavadním životě. Byl již dostatečně dospělý, aby dokázal střízlivě nahlédnout podstatu totalitní organizace, jejíž byl členem, a vyhodnotit společenskou situaci ve státě. V tu chvíli již dokument Charty fyzicky vlastnil a rozhodl se jej podepsat, bez ohledu na to, že by to dozajista znamenalo jeho vyloučení z univerzity. Při jedné z návštěv Chebu se o tomto plánu zmínil doma a během tří následujících večerů se nad lahvemi červeného vína nechal otcem opětovně přesvědčit k zaujetí alibističtějšího postoje.

„Přiznám se k jedné věci, o které jsem zatím nikdy s nikým nemluvil. Bez jakékoliv obřadnosti jsem si za to uložil pokání. Mnohokrát si mohu říct, že jsem nikdy nikomu vědomě neublížil a nic z toho neměl. Byl jsem však na straně zla, a to mi nikdo neodpáře,“ říká s pokorou Vladimír, který v partaji vydržel až do sametové revoluce, ač se jeho kulturní, morální i náboženské směřování vydalo diametrálně odlišnou cestou. Touha po kunsthistorickém bádání i následném výkladu této problematiky byla v období před rokem 1989 silnější než tenze k undergroundové angažovanosti. Dlouhodobě se to projevovalo i v jeho stranickém hodnocení, jež opakovaně kritizovalo výraznou převahu vědecké činnosti nad stranickou a ideologickou složkou.

 

Pragensia, čili Husákovo bezčasí

Celoživotní sklon k výtvarnu se u Vladimíra projevoval už od raného dětství, kdy začal kreslit. Jeho rodiče se k této skutečnosti stavěli vždy zodpovědně a každý výtvor zobrazující konkrétní vzpomínku zanalyzovali a opoznámkovali tak, aby bylo zřejmé, o jakou situaci jde a jací aktéři či předměty se v ní nacházejí. Nejvýraznějším obrazem, který tomuto zažitému principu podlehl, byla návštěva zubaře. Výtvarné etablování chebského mladého autora však skončilo kolem devatenáctého roku života, kdy nastoupil na studia dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Pohled z druhého břehu jej donutil střízlivě zanalyzovat vlastní talent i možnosti a přesunout se od praxe k teorii. Nejvýraznějším Vladimírovým autorským úspěchem proto budiž výhra v jisté výtvarné soutěži. Místo neudělené první ceny, kterou měla být kytara, získal cenu druhou, tedy sadu holandských pastelů.

Výuka na Katedře dějin umění a estetiky nebyla v rámci personálních čistek a ideologických pohovorů ochuzena tolik jako v jiných oborech přednášených na filozofické fakultě. Možná i díky tomu se Vladimírovi poštěstilo vystudovat obor, jehož vnitřní problematika jej absolutně uchvátila. Při vzpomínkách na přednášky profesora Petra Wittlicha se mu v očích zablýskne nadšení a bez váhání je označí jako excelentní. Dokonce i zprvu rozporuplný vztah s tehdejším vedoucím katedry Fialou byl v pozdějších letech proměněn na přátelství. V blízkém okolí Vladimíra se však rovněž pohybovali výteční pedagogové, jako například Jaroslav Pešina, jejichž nesouhlas s politickou situací je přivedl do bodu utlumení univerzitní činnosti či potupného omezení styku se studenty. Tyto i podobné skutečnosti se senzitivnímu rodákovi z Karlových Varů neustále vracely jako mementa nerovných příležitostí ve zvláštní tíze socialistického systému.

Podobně bizarní situace se Vladimírovi udály i na vojně, která pro něj znamenala nesmyslnou proluku mezi dokončeným magisterským vzděláním a dalším působením v rámci své profese. Hlídání hory pohonných hmot v Roudnici nad Labem nemělo s jeho pohledem na svět nic společného. Trpký rok ve strážním domku mu pomohly přežít mimo jiné i krátkometrážní dokumentární snímky o Mikuláši Medkovi a jiných dobově zapovězených autorech, které se shodou náhod nacházely v centrální armádní distribuci, a mohly tak být zařazeny na program kina jeho jednotky. Návrat do civilního života v roce 1980 byl Vladimírovi vysvobozením ve znamení nástupu na místo odborného asistenta katedry, kterou vystudoval.

Po čtyřech letech se mu podařilo uchytit se na škole jako pedagog, aby po dalších čtyřech letech obhájil rigorózní práci s názvem Česká teorie architektury v letech okupace. Psal se rok 1988 a konec socialistické totality v tuzemské společnosti klepal na dveře. Špinavá a urbanisticky nefungující Praha, do které Vladimír přišel jako student před více než patnácti lety, byla pořád týmž světem přežívajícím ze dne na den bez větších ambicí a vyhlídek. Skuliny pulzující kultury bylo možné najít na předměstích či tam, kde by vládnoucí režim autorský projev nikdy nehledal. Kultovními se staly pravidelné výstavy v Makromolekulárním ústavu či Malostranské besedě. „Vidíte ten hnus? Naházeli nám sem tyhle velké kosti!“ napodobuje Vladimír nepříjemný hlas jedné z domovnic, jejíž komentář k instalaci vzniklé pro akci Malostranské dvorky si pamatuje dodnes.

Zdaleka však nešlo jen o výstavní kulturu. Ve druhé polovině 80. let se tak mimo jiné velmi sblížil s kolektivem redakce nakladatelství Odeon, jehož výtvarnou sekci vedla Ludmila Kubalová. Díky příteli Janu Roytovi se poznal i s požárním preventistou zmíněné instituce, kterým byl Jan Mlčoch. Společně pak obcházeli pražské antikvariáty za účelem nákupu barokní grafiky, jež bývalý performer sbírá dodnes. V celkovém kontextu však tehdejší situace naplňovala přiléhavé slovní spojení Husákovo bezčasí, které Vladimír pro definici dané doby užívá.

 

Porevoluční rehabilitace

„Na jednom ze shromáždění, kde se konfrontovala zděděná a nová fakulta, na nás Jiřina Šiklová velmi horlivě křičela: ‚Vy nás chcete rehabilitovat? To bychom snad my měli případně uvažovat o tom, že rehabilitujeme vás,‘“ popisuje Vladimír situaci ilustrující první univerzitní měsíce po revoluci a přidává sebezpytující komentář: „Tenkrát jsem vůbec nechápal, co se to děje. Dneska bych však odešel se svěšenýma ušima a požádal si o rehabilitaci.“

Humanitní vědy praktikami bývalého režimu utrpěly nejvíce. Bylo tedy logické, že změny odstartované sametovou revolucí se v této oblasti projevily velmi výrazně. Celý revoluční semestr byl na filozofické fakultě nezapočítán a posléze nahrazen takzvaným čestným semestrem. V rámci něj byli do poslucháren přizváni pedagogové, kteří dvacet let přednášet nemohli. Staří šéfové kateder odcházeli a nahrazovali je noví. Etické komise se jaly přezkušovat ty, kteří přednášeli předměty obsahující jasné ideologické intervence do složitých oborových problematik.

Vladimíra zastihl rok 1989 na pozici tajemníka katedry. Revoluční nadšení prvních týdnů však i u něj vystřídalo vystřízlivění, a to nejen na akademické půdě, ale i v domovských Dobřichovicích u Prahy, kde byl skupinou nově nastoupivších politiků, kteří se později transformovali v místní buňku ODS, vyloučen z Občanského fóra. Byl to však právě on a skupina dalších nadšenců, kteří během 80. let vydávali nekonvenční lokální zpravodaj Dobřichovické kukátko. V roce 1990 pak spoluzaložil Společnost Dobřichovice kultivující dění ve veřejném prostoru. Nová politická garnitura však nechtěla o jiném subjektu ovlivňujícím lokální dění ani slyšet a rozhodla se proti němu všemi dostupnými prostředky bojovat.

Uvedená příhoda je více než typická pro Vladimírovo porevoluční působení nejen na univerzitách, ale i v rámci urbanistického plánování. Dravost, se kterou si někteří pedagogové mezi sebou vyřizovali účty, jej postupně přesunula na nově zřízenou samostatnou Katedru estetiky, později pak na Katedru kulturologie. Dnes Vladimír učí dějiny umění na pražské FAMU a Katolické teologické fakultě. S hořkostí sleduje urbanistické transformace některých pražských čtvrtí na jednoduše řešené bezcharakterní bloky budov a s ironickým úsměvem je označuje jako „překlady světa pro blbce“ či „velké prohry české architektury“. Dráždí jej i bezcharakterní skleněné fasády, které obelhávají kolemjdoucí chodce a propůjčují stavbám výraz, kterým nikdy nedisponovaly. Smysluplná práce v oboru, která jej naplňovala v době Husákova bezčasí, jej drží nad vodou i dnes, kdy některé aspekty kádrujícího aparátu začínají znovu vyhřezávat.