Jiří Cimrman

* 1935

  • „Já měl tu možnost tam bydlet a nastoupit do toho pražského podniku. Jmenoval se Těžba štěrkopísku a byl to podnik, který zajišťoval těžbu veškerého betonářského písku po celých Čechách. Já jsem tam právě měl nastoupit jako stavař, který tam měl dělat stavební dozor na stavbách, eventuálně zajišťovat vlastní výstavbu, třeba sociální zařízení nebo sklady a podobně pro ten podnik. Proč tam nikdo nechtěl? Poněvadž to bylo daleko. A proč to bylo výhodné? Protože tam byl vyšší plat, už tenkrát v Praze. Jako to zůstalo dneska. Tady, co byly nástupní platy, co si pamatuju, tak se to pohybovalo kolem osmi set, tisíce korun. No, a v Praze jsem měl dokonce čtrnáct set devadesát, hrubého samozřejmě. To byly vůči těm [platům] tady [v Plzni] peníze. Takže jsem nastoupil do Prahy k tomuto podniku a tam jsem samozřejmě… Tam byl [Československý] svaz mládeže, tak jsem se tam přihlásil jako člen. Nějaký čas jsem tam pracoval. No, a jednou si mě zavolali na kádrové oddělení a začali mě tam vychvalovat, že jsem dobrý a tak dále, a že bych měl vstoupit do [komunistické] strany. No, tak já jako dobrák… Teď si představte, že přijdete z Hracholusk, vesnice, která měla patnáct lidí, na Václavské náměstí do pasáže Lucerna, kde bylo ředitelství. Přijde venkovský chlapeček… A samozřejmě Pražáci byli vždycky trošku víc než Plzeňáci. Takže určité takové… Já nevím, jak bych to nazval. No, prostě jsem si myslel, že jsou to lepší lidi. A teď že mě najednou berou mezi sebe. No, tak jsem na to kývl.“

  • „Já jsem se tam jako zvědavé dítě chodil koukat, jak se ty zákopy [kolem Mariánovic] kopou, a navíc tam za statkem byla kolona, kde si tito lidé zřídili takovou venkovní kovárničku, aby mohli brousit, respektive ostřit krumpáče. A já jsem tam hrozně rád chodil, protože ti dva pracovníci, kteří tam ty krumpáče ostřili, se jmenovali Jirkové jako já. Tím pádem jsme se sblížili, takže jsem tam chodil a povídali jsme si různé věci. Co, to už nevím. Jenom vím, že když jsem se o tom doma zmínil, tak že po válce, respektive v určitou dobu, mně rodiče řekli, že pomohli těmto dvěma Jirkům utéct, když už se blížil konec války, když už bylo zřejmé, že to dlouho nebude, tak jim pomohli se u nás schovat. Oni se [z toho tábora] nevrátili. Byli u nás někde schovaní v seně a druhý den nějakým způsobem, nevím už jakým, se prostě vypařili. Vím, že mi maminka říkala, že měla velký strach, protože to bylo v době, kdy ještě napadl sníh, a že tam byly z toho místa vidět stopy, které odcházely a nepřicházely. Takže měla strach, kdyby je náhodou šli hledat, tak aby nenašli podle stop, že se tam schovávali. No, tak samozřejmě udělali stopy nové, které šly tam a zpět, a to několikrát, aby to tím zamaskovali.“

  • „Tam jsem prožil to své válečné dětství. Benešov byl v oblasti, kde jsme nezažili bombardování, protože tam nebyly žádné objekty, které by si to bombardování zasloužily. Tam jsme zažili pouze takzvané kotláře, což [pro] ty, kteří to neví, byly stíhačky, většinou americké, byly to mustangy. Létaly tam nízko nad tratěmi a hledaly vlaky. Co je na tom zajímavé, že to bylo od nich děláno tak, že napřed přeletěly nad vlak, zakroužily, zamávaly křídly a ti naši strojvůdci i lidé, kteří, když to byl osobní vlak, všichni toto věděli, tak jakmile to viděli, vyskákali vedle do polí a utekli. Stíhačka nalétla, udělala ratata a bylo po kotli, proto se jim říkalo ‚kotláři‘. Z lokomotivy se vyvalila pára a tím vlastně ničili dopravu, která víceméně fungovala ve prospěch tehdejší Německé říše. Takže to byla taková jediná událost z války, která se tam děla. Mně zůstalo v paměti to, že jsem přímo viděl pilota této stíhačky, protože jsme na tom kruhovém dvoře byli zrovna vprostředku a on byl zřejmě zvědavý, co to tam je, takže letěl nízko, pomalu kroužil a smál se na nás. A byl to černoch, proto si to pamatuju, protože jsem viděl jeho bílé zuby. Takže to byl první černoch, kterého jsem v životě viděl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 28.08.2023

    (audio)
    délka: 02:24:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 25.10.2023

    (audio)
    délka: 01:54:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já jsem se nikdy nikam necpal. Chtěl jsem však, aby můj syn mohl studovat

Jiří Cimrman na fotografii z maturitního tabla, 1955
Jiří Cimrman na fotografii z maturitního tabla, 1955
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Cimrman se narodil 30. října 1935 v Benešově Jarmile Cimrmanové, za svobodna Rybkové, a Václavu Cimrmanovi. Rodina se kvůli tatínkovi, zaměstnanci Československých státních lesů a statků, často stěhovala. Když bydleli v Mariánovicích, Jiří se skamarádil se dvěma chlapci z koncentračního tábora v blízké Bystřici u Benešova. Ke konci války se skrývali u nich doma. Prvním černochem, kterého v životě viděl, byl hloubkař, pilot americké stíhačky, který létal nad statkem v Mariánovicích. Když se stěhovali na statek do Krukanic, svezli je osvobozující američtí vojáci. Jiří Cimrman v roce 1950 nastoupil jako zednický učeň do Československých stavebních závodů Plzeň. Roku 1955 složil maturitu na vyšší průmyslové škole stavební a jako stavař nastoupil do Prahy do národního podniku Těžba štěrkopísku. Téhož roku vstoupil do Komunistické strany Československa, kde přes svůj odpor k politice setrval až do roku 1989. Souhlas s okupací Československa 21. srpna 1968 vyjádřil proto, aby jeho syn Pavel mohl studovat. V roce 1969 jeho sestra Libuše Cimrmanová emigrovala do Ameriky, což se podle něj zásadně podepsalo na maminčině zdraví. Později pracoval jako inspektor přes štěrkopísek v podniku Západočeský průmysl kamene. V letech 1959–1977 byl zaměstnán v projekčním středisku stavebního družstva Stavopodnik. Do roku 1990 pracoval jako stavař v projekci státního podniku Silnice se sídlem v Plzni-Liticích. V té době byl zvolen do podnikového stranického výboru, později se stal jeho předsedou. Do odchodu do důchodu v roce 1995 pracoval jako stavař v České pojišťovně. V době natáčení (2023) žil s manželkou Růženou, za svobodna Soukupovou, v Plzni-Křimicích. Jejich syn Pavel bohužel v šestapadesáti letech podlehl těžké nemoci.