Jiří Cimrman

„Já jsem se tam jako zvědavé dítě chodil koukat, jak se ty zákopy [kolem Mariánovic] kopou, a navíc tam za statkem byla kolona, kde si tito lidé zřídili takovou venkovní kovárničku, aby mohli brousit, respektive ostřit krumpáče. A já jsem tam hrozně rád chodil, protože ti dva pracovníci, kteří tam ty krumpáče ostřili, se jmenovali Jirkové jako já. Tím pádem jsme se sblížili, takže jsem tam chodil a povídali jsme si různé věci. Co, to už nevím. Jenom vím, že když jsem se o tom doma zmínil, tak že po válce, respektive v určitou dobu, mně rodiče řekli, že pomohli těmto dvěma Jirkům utéct, když už se blížil konec války, když už bylo zřejmé, že to dlouho nebude, tak jim pomohli se u nás schovat. Oni se [z toho tábora] nevrátili. Byli u nás někde schovaní v seně a druhý den nějakým způsobem, nevím už jakým, se prostě vypařili. Vím, že mi maminka říkala, že měla velký strach, protože to bylo v době, kdy ještě napadl sníh, a že tam byly z toho místa vidět stopy, které odcházely a nepřicházely. Takže měla strach, kdyby je náhodou šli hledat, tak aby nenašli podle stop, že se tam schovávali. No, tak samozřejmě udělali stopy nové, které šly tam a zpět, a to několikrát, aby to tím zamaskovali.“

„Tam jsem prožil to své válečné dětství. Benešov byl v oblasti, kde jsme nezažili bombardování, protože tam nebyly žádné objekty, které by si to bombardování zasloužily. Tam jsme zažili pouze takzvané kotláře, což [pro] ty, kteří to neví, byly stíhačky, většinou americké, byly to mustangy. Létaly tam nízko nad tratěmi a hledaly vlaky. Co je na tom zajímavé, že to bylo od nich děláno tak, že napřed přeletěly nad vlak, zakroužily, zamávaly křídly a ti naši strojvůdci i lidé, kteří, když to byl osobní vlak, všichni toto věděli, tak jakmile to viděli, vyskákali vedle do polí a utekli. Stíhačka nalétla, udělala ratata a bylo po kotli, proto se jim říkalo ‚kotláři‘. Z lokomotivy se vyvalila pára a tím vlastně ničili dopravu, která víceméně fungovala ve prospěch tehdejší Německé říše. Takže to byla taková jediná událost z války, která se tam děla. Mně zůstalo v paměti to, že jsem přímo viděl pilota této stíhačky, protože jsme na tom kruhovém dvoře byli zrovna vprostředku a on byl zřejmě zvědavý, co to tam je, takže letěl nízko, pomalu kroužil a smál se na nás. A byl to černoch, proto si to pamatuju, protože jsem viděl jeho bílé zuby. Takže to byl první černoch, kterého jsem v životě viděl.“