Petr Choura

* 1967

  • „První polovina 90. let byla otevřená, lidi byli nadržení na cokoliv. Člověk přivezl neznámé jméno a lidi na ně šli, jen proto, že to tu předtím nebylo. Kolem poloviny 90. let si začínali vybírat, přestalo to být tak jednoduché. Bylo víc hospod, lidi začali zjišťovat, že muziku zase tolik nepotřebují, že potřebují holky a holky kluky. Vznikly hospody – kluby, část publika se vytratila do těchto míst. Situace přestala být pro hudebního dramaturga tak jednoduchá, jako byla na počátku 90. let.“

  • „V roce 1987 se na Lochotíně odehrál koncert v rámci evropského mírového pochodu, který měl připomenout vraždu švédského premiéra Olofa Palmeho. Šel několika zeměmi, nevím kterými, protože nás zajímal ten koncert. Měly vystoupit tři východoněmecké kapely, tři západoněmecké a nějaké české. Z německých tam byly Einstürzende Neubauten, Die Toten Hosen a NO 55. Z českých tam byl Cop, měl tam být Žbirka, místo něj tam byl Michal David, a pak tam byli Stromboli. Komouši vůbec nevěděli, co sem dostávají. Einstürzende Neubauten byli na absolutním vrcholu své kreativity a byli světovým představitelem industriálního žánru, který se do východní Evropy těžko dostal. Toten Hosen byla jedna z předních punkových kapel německé scény. Konfrontace dopadla tak, že Einstürzende Neubauten už nevystoupili, protože je společně s Toten Hosen naložili do autobusu a vyhostili. První hrál Cop, pak Toten Hosen, na ně se sem sjelo strašně lidí z Polska, východního Německa, z celých Čech. Toten Hosen jsem prožíval jako velkou euforii, byl to obrovský koncert. Lochotín celý vstal, kapela předala takovou energii, že i lidi, kteří to neznali, to najednou vnímali. Pak odehrála nějaká východoněmecká kapela, uklidnilo se to, nikoho nezajímali. Pak přišel Michal David a spustil ten svůj diskopříběh. Lochotín se znovu celý zvedl a Michala Davida vyhnal z pódia, vykamenovali ho, vypískali. Odešel dozadu, nastoupili policajti se psy, obstoupili pódium. Michal David se po nějaké době vrátil a koncert dohrál pod policejní ochranou. Bylo to absurdní.“

  • „Jezdil jsem do Prahy na burzy desek, které policajti rozháněli po lesích. Člověk sedl ve čtyři ráno na vlak, aby byl v sedm v Praze. Většinou to fungovalo tak, že se šlo do metra, tam člověk sledoval lidi. Desky mají charakteristický tvar, šlo poznat, kdo je nese. Taky jsme se už znali. Člověk nevěděl, kde zrovna burza bude. Bylo to dobrodružné. Lidi se začali bavit, pak někdo přišel a řekl: ‚Dneska jedem tam.‘ Jelo se na okraj Prahy, šlo se do lesa, desky se rozložily na zemi. Dvakrát, třikrát se to konalo na jednom místě. Pak se to profláklo, přijeli policajti, lidi se rozutekli, někoho sebrali a za týden to bylo podobné, vyjelo se někam jinam. Až ke konci 80. let se začaly dělat burzy oficiálnější, pod SSM, párkrát byla burza i tady v Plzni. Člověk se s lidmi na burze bavil, dozvěděl se o koncertech. Jezdili jsme po koncertech, které nebyly legální. Bylo normální, že se nekonaly nebo začaly, ale skončily příjezdem policajtů, kteří to ukončili, více nebo méně dramaticky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 25.06.2024

    (audio)
    délka: 02:10:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem rád, že jsem zažil 90. léta, volnost a odpovědnost

Petr Choura v roce 2024
Petr Choura v roce 2024
zdroj: plzeňské studio

Petr Choura se narodil 13. dubna 1967 v Plzni. Jeho rodiče se seznámili během studií na technologickém institutu v Leningradu, oba pracovali ve Škodovce, otec Josef byl konstruktér turbín, matka Taťána projektovala jaderné elektrárny. Matka (za svobodna Gondži) pocházela z Ruska, její matka byla operní pěvkyně, její otec zažil blokádu Leningradu. Oba jeho rodiče odsoudili invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, otce kvůli tomu vyloučili z komunistické strany a na rozdíl od svých kolegů nesměl jezdit pracovně do ciziny. Petr Choura vystudoval strojní průmyslovou střední školu, na technické vysoké škole pak obor tvářecí stroje a obrábění. Chtěl se věnovat vlastnostem materiálů, měl nastoupit do výzkumného ústavu, který je zkoumá, ale po sametové revoluci tu nebylo místo. Hned po vzniku hudebního klubu Divadlo pod lampou na podzim 1990 v něm začal pracovat, nejdřív při vysoké škole jako brigádník barman, pak bar vedl, v roce 1995 se stal ředitelem a hudebním dramaturgem. Už od mládí ho zajímala alternativní hudba, jezdil do Prahy na ilegální burzy desek a na nepovolené koncerty punkových, elektronických a industriálních kapel.