Otakar Černý

„A my jsme kopali ten tunel. Waldburg byl jaksi pole, to byl tábor v polích, tak země byla měkká, tráva tam byla a my jsme kopali ten tunel přímo k nějakým keřům. Jenže byl trochu krátkej, ten tunel. Bylo nás asi 20, který jsme chtěli utéct. Jenomže vyšlo nás jenom 12, poněvadž zmatek byl v tom, že východ z tunelu byl ještě osvěcovanej těma německejma světlama, takže člověk se musel dívat, jak ty strážní chodili okolo toho plotu, a když oni šli tak k sobě a tak od sebe, a když šli od sebe, tak jsme utíkali z té díry. A já jsem tam čekal na mýho partnera, který byl Kanaďan, jenomže on se neobjevil, a Josef se objevil a on čekal na svýho kamaráda, aby šli spolu, a taky jeho kamarád se neobjevil, a tak jsme řekli, půjdeme spolu. Tak jsem se setkal s Bryksem.“

„V té době varšavští Židé byli likvidováni. Němci se rozhodli, že zlikvidují celé to varšavské ghetto a to varšavský ghetto bylo veliké, já myslím taková čtvrtina Varšavy. Židé se bránili proti tomu a byla válka mezi Němcema a Židama o to ghetto v březnu 1943. A my jsme tam byli jako příslušníci té podzemní organizace, byli jsme přiděleni k té organizaci pod nějakým plukovníkem Nedvědem, který byl náš velitel. Oni si nás oficiálně ověřili s Londýnem, kdo jsme, podle vlasů a nosů a toho všeho, a tak nás přijali do té podzemní armády – podzemní organizace. My jsme těm Židům pomáhali, oni byli hladoví, tak jsme jim tam nosili chléb přes taková okna, tam byly schody pod cestu a vchod do budovy s oknem do těch budov, když to byla celá velká oblast a my jsme měli jedno přidělené okno, kde jsme se s Židama domlouvali a dávali jsme jim ty potřeby. Polský podzemí vítalo to, že Němci bojovali Židy místo Poláky, tak ty Židy podpírali. Aby to trvalo co nejdelší dobu a na konci celé ghetto zmizelo. Přišly tanky, zbouraly všechno, a kdo byl živej, tak živej nebyl na dlouho. To byla smutná část polského podzemí. A my když jsme byli v té organizaci, tak jsme dostávali koně a vagon a jezdili jsme na statky sbírat potravu pro Varšavu. A dopravovali jsme zbraně z Varšavy na ty statky kolem Varšavy. To bylo taky zajímavý. Koníček a vozík a pod plachtou byly pušky a zpátky, jak říkám, chleba, mouka z těch statků. Ale to netrvalo dlouho, než nás někdo prozradil.“

„To bylo mezi 6. – 7. a 5. a 6. rokem reálky. Tak jsem se vydal v létě, když byly prázdniny, na bicyklech po Evropě. Jeli jsme přes Rakousko, přes Itálii, do Francie, z Francie do Švýcarska a zpátky domů na bicyklu.“ „Jak dlouho jste to jeli?“ „Trvalo to asi šest týdnů nebo tak nějak.“ „A to Vám bylo kolik let?“ „No, říkám, mezi 5. – 6. rokem reálky, takže 16 let.“ „A to Vás pustili rodiče?“ „My jsme měli oficiální papíry napsaný ze školy, že jsme študenti, že potřebujeme pomoc, že to je součást našeho študování, seznámení se s národy atd. A bylo to dobrý.“ „A to probíhalo jak, ta cesta? A jak Vás to vůbec napadlo?“ „No, jak nás to napadlo, to totiž náš učitel, náš profesor francouzštiny, ten nás tlačil, abychom něco dělali do Francie, abychom se dostali do Francie a mluvili s Francouzy. Protože jeho pýcha byla jeho frančtina. On byl velmi dobrý francouzský profesor. Ten nám jaksi… Dal nám tu odvahu se na to vydat. No v té době autostrády začaly v Itálii a tam bylo mnoho těch těžkých aut, tak když jely kolem tak 20 km/h, tak bylo pro nás snadný se chytnout zezadu toho, jeden na každé straně, chytnout se toho zadku nějak a bylo to zadarmo… Hlavní věc: podívali jsme se na riviéru, páč to bylo něco zvláštního v té době (Riviéra francouzská, italská). Pak jsme jeli přes Milán do Janova a po celé té Italské riviéře. Jenomže co se nám nepodařilo: na bicykly bylo třeba mít papíry, tzv. triptyky, znáte to?“ „Ne, to jsem nikdy neslyšel.“ „A my měli triptyky pro všechny národy, jenom ne pro Francii, ty jsme neměli, tak jsme nechali bicykly v Itálii a došli jsme pěšky do Francouzské riviéry až do Nice. Pak jsme se vrátili do Itálie a šli jsme přes Turín do Aosta do Švýcarska, do francouzského předně, pak německého, pak Rakousko a domů.V Itálii to bylo zvláštní, tam nám všichni říkali: ,Dejte pozor na zloděje!‘ Tak když jsme spali někde venku v příkopě nebo někde v lese, tak jsme si dali řetízek na nohy k bicyklu, tak na to vzpomínám! A příštího roku o prázdninách jsme jeli do Jugoslávie, podívat se k moři. Taky zase byli jsme tři na bicyklech a až do Dubrovníku, Split, Dubrovník a pak zpátky.“

„Mnoho lidí, kdyby o tom věděli, že se to stane, že bude ten převrat, by utíkali před tím převratem. Bylo několik lidí, kteří šli pryč před převratem, že měli jaksi tušení, že se něco děje. Ale já a manželka, my jsme měli půlročního syna v únoru 1948 a my jsme se nemohli jaksi vyhnout nebo utéct, a tím jsem skončil v tom žaláři. A tady mě Bryks jaksi… Bryks měl kamaráda, Čapek, Josef Čapek, a on s ním chtěl utíkat, oni byli chyceni a vypovídali v Dejvicích. Od komunistického letectva tam byl Reicin, šéf komunistické výzvědné služby u letectva. A ten Čapka byl takovej důvěřivej, naivní kluk, on jim vypověděl všecko a on jim vypověděl, že se se mnou setkali v Praze, že já vím, co dělali, a tak mě zatkli, protože Čapka mluvil.“ „A Vy jste teda věděl, že oni chystají útěk přes hranici?“ „Ano, to byla moje vina, že jsem věděl, že utíkají za hranice a že jsem to neohlásil té Sicherheit službě.“