Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Proč bylo u nás tolik komunistů? Mnoho lidí nevěřilo, že by byla v republice čistá demokracie, poněvadž lidi s penězi měli výhody
narozen 28. 11. 1919 v Křenovicích u Brna
dětství a mládí prožil na Moravě
vojenská letka v Praze, mobilizace 1938
útěk do Polska
dále útěk do Francie (cizinecká legie)
poté útěk do Anglie, člen RAF, 311. bombardovací peruť
červenec 1941 – sestřelen nad Hamburkem
útěky z nacistických lágrů, seznámení s Josefem Bryksem
člen podzemní organizace ve Varšavě
po válce návrat do Československa i se ženou
únor 1948 – zatčení
útěk z pracovního tábora Dolní Jiřetín do Anglie
Zemřel 14. října 2009 v Cambridgi ve Velké Británii ve věku nedožitých devadesáti let.
Otec Otakara Černého byl přednostou železniční stanice v Křenovicích, osud Černého maminky je obestřen tajemstvím, ani sám pan Černý nezná podrobnosti.
„Můj případ je jaksi nenormální. Já myslím, že můj otec našel maminku někde v Polsku, když byl na železnicích za války, tak ho poslali do Polska. Tak ona přišla na Moravu, jenomže nějak to nevypadalo dobře, a dokonce zmizela z mýho života, když jsem byl kolem třech let starej.“
Otec se však brzy znovu oženil a s otcovou novou ženou získal Otakar o šest let starší sestru, se kterou měl blízký vztah.
„Ta druhá manželka otce měla dceru a ta byla o šest let starší než já. Tak se o mě starala, to byla taky moje výhoda. Jmenovala se Vlasta a dožila se dlouhýho života.“
Pan Černý navštěvoval místní základní školu a na reálné gymnázium jezdil do Brna.
Zde získal první podněty k dobrodružným cestám po Evropě. Odvaha, kterou mladík měl, se projevila i později, při jeho slavných útěcích z německých lágrů.
„To bylo mezi 6. – 7. a 5. a 6. rokem reálky. Tak jsem se vydal v létě, když byly prázdniny, na bicyklech po Evropě. Jeli jsme přes Rakousko, přes Itálii, do Francie, z Francie do Švýcarska a zpátky domů na bicyklu.“
„Jak dlouho jste to jeli?“
„Trvalo to asi šest týdnů nebo tak nějak.“
„A to Vám bylo kolik let?“
„No, říkám, mezi 5. – 6. rokem reálky, takže 16 let.“
„A to Vás pustili rodiče?“
„My jsme měli oficiální papíry napsaný ze školy, že jsme študenti, že potřebujeme pomoc, že to je součást našeho študování, seznámení se s národy atd. A bylo to dobrý.“
Ministerstvo obrany československé vlády se snažilo obyvatelstvo země zapojit do obranných mechanismů země. Aby v lidech vzbudilo zájem a probudilo aktivitu, podporovalo tělovýchovné organizace (Sokol; sociální demokracie měla svou organizaci – něco podobného jako Sokol), střelecké kroužky a také v rámci akce „Tisíc záložních pilotů“ podporovalo v mladých lidech zájem o letectví. (Pamětník má pravděpodobně na mysli akci „Tisíc pilotů republice“ – pozn. kor.)
„Taky byly kluby těch tzv. střelců, to byli mladíci, kteří chodili každou neděli na střelnici, a tam jsme stříleli. Náboje byly zadarmo, věnované od ministerstva.“
„Tak to byla ta doba těch střelců. Střelci, plachtaření, pak motoráky a pak v českým letectvu pokračovali.“
„Takže to byla vlastně taková příprava na válku, ta podpora střeleckých klubů, tak těch leteckých. Bylo ještě něco jiného, jak to ministerstvo připravovalo to obyvatelstvo?“
„Byla taky obrana, tzv. místní obrana, kdy vesnice měly utvořit z několika členů, aby se uměli postarat o možnost konfliktu války nebo aby bylo trochu organizace proti útokům. Nejenom co se týká zbraní, ale i zranění. Jenomže jak říkám, to záleželo na lidech, jaký byl národní výbor, v které vesnici bylo více dobrých lidí nebo ne. Ale ta mládež byla úplně zaujatá střílením a létáním, námořnictví tady nebylo, to jsme neměli.“
Po absolvování gymnázia nastoupil pan Černý roční pilotní kurz v Prostějově a dostal se do vojenské letky do Prahy. Německá okupace ho zastihla v hodnosti četař aspirant.
„Já jsem byl u letectví.“
„Kde jste byl, když byla mobilizace?“
„Byli jsme ve Kbelích, to jsou kasárna a letiště. Tam byly naše ubytovny, na jedné straně silnice, na druhé straně silnice a letiště.“
Exilová vláda se pokoušela dostat své vojáky za hranice, aby mohla vytvořit exilovou armádu, a tak se i Otakar Černý v roce 1939 připojil k ostatním a utekl nejprve do Polska.
„Takže v roce 1939, v létě, se číslo, já nevím, kolik desítek, tisíců, stovek letců do Polska utekli. (…) My jsme měli organizaci v Praze a ta nám dávala informace (o plánovaném útěku vojáků), co dělat.“
V Polsku pobyl jen krátkou dobu a spolu s ostatními byl ihned převezen do Francie.
„Ve Francii jsme skončili taky v táboře. Nějaká stará fabrika nebo něco takovýho to bylo. Tam nás nechali sedět a čekat na zápisy do té legie, transport do Afriky nebo na nějaký letiště.“
Organizace byla dokonce tak špatná, že se Francie při německé okupaci ani nestihla bránit.
„Kdyby tak jenom byla lepší organizace ve Francii. Představte si, když Němci přišli, tak v tourským letišti byl velkej hangár plnej aeroplánů moderních, plochý stopadesátky – stíhačky, který byly výborný u fronty, jenomže tyhle ty stovky aeroplánů neměly vrtule. Tak to našli Němci bez vrtulí.“
Exilová vláda přesunula své vojáky do Anglie. Zde bylo chování britské armády a jejího velení úplně jiné než ve Francii. Brzy po výcviku a nezbytném kurzu jazyka se naši letci dostali do samotných bojů.
„Jazyk jsme se museli naučit, to byla první důležitá věc – naučit se anglicky. Páč mnoho našich lidí nemluvilo anglicky.“
„Co nás překvapilo, že jsme skutečně létali ve válečných aeroplánech, že nám důvěřovali. Pro Francii my jsme byli ti cizinci z východní Evropy někde. Jenže v Anglii, když se dozvěděli, že jsme vycvičeni v různých funkcích toho létání, tak nás přijali.“
Otakar Černý byl členem 311. bombardovací perutě jako telegrafista.
Přes všechny tragédie, kterých je válka vždy plná, i přes všechny problémy s tím související se pan Černý zamiloval a oženil se (před Vánocemi 1940) s Angličankou. (Muži se nesměli ženit dříve, než byla jejich snoubenka prověřena.)
„A tady v Cambridge jsem potkal svoji manželku, ona byla tak stará jako já, tak jsme se oženili v Barry bez žádných funkcí, bez žádných obřadů na městské radě. (…) Jenomže to byl průšvih, protože naši hodnostáři se o tom dozvěděli a říkali, že já jsem udělal zločin.“
Jeho manželské štěstí netrvalo dlouho, protože byl v červenci 1941 nad Hamburkem sestřelen.
Dodnes se neví, zdali za jeho sestřelením nestála nějaká zrada.
„Nejvíc podezřívaní byli Irové, protože oni byli proti Angličanům. Takže já mám dojem, že i na našem letišti jsme měli špiona, dokonce se mluvilo o nějaké sabotáži. Například, byl příklad, v pumovnici aeroplánu je světýlko, který se používá na věšení těch pum, a najednou se stalo, že aeroplán byl osvícenej s pumovnicí otevřenou a to světlo bylo zapnutý tak, aby svítilo celou noc.“
Pár dnů po sestřelení byl pan Černý dopaden a převezen nejprve do Amsterodamu, Frankfurtu a Dulagu. Odtud byl převezen do lágru ve Waldburgu. Zde se poprvé setkal s Josefem Bryksem a odtud již utekli spolu.
„A my jsme kopali ten tunel. Waldburg byl jaksi pole, to byl tábor v polích, tak země byla měkká, tráva tam byla, a my jsme kopali ten tunel přímo k nějakým keřům. Jenže byl trochu krátkej, ten tunel. Bylo nás asi 20, který jsme chtěli utéct.“
Útěk spolu několikrát zopakovali.
„Čím jsme to kopali? Čímkoliv. Hřebíkama, nožema, někdy se nám podařilo najít nějaký šroubovák, cokoliv…“
Nakonec se Otakar Černý dostal do Polska, kde se přidal do podzemní organizace, která působila ve Varšavě a jejím okolí.
„V té době varšavští Židé byli likvidováni. Němci se rozhodli, že zlikvidují celé to varšavské ghetto a to varšavský ghetto bylo veliké, já myslím taková čtvrtina Varšavy. Židé se bránili proti tomu a byla válka mezi Němcema a Židama o to ghetto v březnu 1943. A my jsme tam byli jako příslušníci té podzemní organizace, byli jsme přiděleni k té organizaci pod nějakým plukovníkem Nedvědem, který byl náš velitel.“
I zde se našli zrádci a skupina byla dopadena.
„A my, když jsme byli v té organizaci, tak jsme dostávali koně a vagon a jezdili jsme na statky sbírat potravu pro Varšavu. A dopravovali jsme zbraně z Varšavy na ty statky kolem Varšavy. To bylo taky zajímavý. Koníček a vozík a pod plachtou byly pušky a zpátky, jak říkám, chleba, mouka z těch statků. Ale to netrvalo dlouho, než nás někdo prozradil.“
Jeho sláva jako útěkáře byla velká, a tak se Němci rozhodli převézt ho raději do přísně střeženého lágru pro „prominenty “ Oflag IVC v Colditzu. Zde se také konal slavný „velký útěk“, kterého se také měl účastnit, ale zásah Němců byl rychlejší a na Otakara Černého nedošlo. Oficiálně zde měl být odsouzen k trestu smrti, k tomu naštěstí nedošlo.
„Ta komise nám řekla, nemůžete jít na ten tunel, páč jste byli na svobodě.“ (známý velký útěk)
„Pražské gestapo nás totiž chtělo oficiálně odsoudit k trestu smrti, tak jsme jeli do Colditz. (…) V té době, to bylo konec 44. roku, Němci věděli, že všechno je skončený, tak, když já přišel na ,Pečkárnu‘, tak Němci se chovali vůči mně úplně slušně.“ (Pečkárna = Petschkův palác, tehdejší úřadovna gestapa – pozn. kor.)
Zde zůstal až do osvobození 15. 4. 1945, kdy tábor osvobodili Američané.
„Američané nás osvobodili v Colditzích. To byla velká sláva, když jsme viděli prvního Amerikána…“
Otakar Černý se se svou ženou vrátil na přelomu září a října 1945 do Československa, přesněji do Prahy, kde bylo jeho poslední působiště před útěkem do Polska.
„Byli jsme považováni jako za utečence. Ne jako za navrátilý letci nebo něco takového. Dokonce nás první noc v Praze, já a manželka a kolegové jsme spali v nějaké noclehárně.“
Nejprve ani neměli kde bydlet a bydleli po hotelích. Až po nástupu do Vědeckého ústavu pro letectví v Praze - Letňanech získal pan Černý pokoj v tzv. leteckém domě ve Vladislavově ulici. Zde pracoval až do svého zatčení v únoru 1948.
„Mnoho lidí, kdyby o tom věděli, že se to stane, že bude ten převrat, by utíkali před tím převratem. Bylo několik lidí, kteří šli pryč před převratem, že měli jaksi tušení, že se něco děje. Ale já a manželka, my jsme měli půlročního syna v únoru 1948 a my jsme se nemohli jaksi vyhnout nebo utéct, a tím jsem skončil v tom žaláři.“
Angažoval se v klubu Vysokoškolský let, kde se sdružovali nadšenci studující letecké inženýrství.
„A s nima jsme každou neděli lítali na nějakým malým letišti a dělali jsme leteckej den. Měli jsme plachtaře a čápa, to znamená německy Fiesler, znáte to? To je aeroplán, kterej může letěti velmi pomalu. Horní křídlo, kabina pro dva tři lidi a klapky a to byl náš nejlepší plachtařskej aeroplán.“
Únorový převrat v roce 1948 znamenal fakticky konec jeho pobytu v Československu. Následující den byl zatčen a obviněn, že neposkytl informace o plánovaném útěku Josefa Brykse a Josefa Čapka za hranice. Odsouzen byl na tři roky.
„A tady mě Bryks jaksi… Bryks měl kamaráda, Čapek, Josef Čapek, a on s ním chtěl utíkat, oni byli chyceni a vypovídali v Dejvicích. Od komunistického letectva tam byl Rajcin, šéf komunistické výzvědné služby u letectva. A ten Čapka byl takovej důvěřivej, naivní kluk, on jim vypověděl všecko a on jim vypověděl, že se se mnou setkali v Praze, že já vím, co dělali, a tak mě zatkli, protože Čapka mluvil.“
„A Vy jste teda věděl, že oni chystají útěk přes hranici?“
„Ano, to byla moje vina, že jsem věděl, že utíkají za hranice a že jsem to neohlásil té Sicherheit službě.“
Téměř ho „dostali“. V Československu měl ženu a svého půlročního synka. A jak známo, každý jeho pokus by se na jeho rodině podepsal.
„Ona zůstala s dítětem v leteckém domě ve Vladislavově ulici. Tam byl tzv. letecký dům. (…) Já jsem jí říkal: ‚Najdi jakýkoli, co potřebuješ od anglického velvyslanectví a odjeď do Anglie, já chci mít volnou ruku, možnost volnýho dělání. Tak se jí podařilo to, že oni anglické velvyslanectví řeklo, že kluk je Angličan nebo tak nějak, že je sice narozenej v Československu, ale je to Angličan.“
„Z Lorety jsem byl vyslán na ten pracovní tábor, než se naše rozsudky potvrdily. Tak jsem byl s Bryksem v Dolním Jiřetíně a kopali jsme uhlí.“
Útěk z pracovního tábora v Dolním Jiřetíně nebyl pro zkušeného útěkáře z přísně střežených nacistických lágrů tak těžký. Josef Bryks, který svým způsobem zapříčinil Černého zatčení, se také, bohužel pro něho, nepřímo podílel na Černého útěku.
„Co se stalo je to, že Bryks s někým mluvil, že dělal útěky v Německu, a tak ti komunisti se báli, že on se pokusí o něco vážnýho – tedy utéct. Tak přišli dva četníci jednu sobotu a že: ‚Převezeme Brykse na Bory, aby byl v lepší security (lépe ochráněn).‘ Jenže když jsem říkal: ‚Tak nazdar Pepo!‘ a tak dále, tak řekli: ‚Pro vás si přijedeme příští sobotu!‘ Tak mně dali varování, že já půjdu příští sobotu na Bory.“
To byla rozhodující informace, protože Černý věděl, že musí do soboty utéct. Samotný útěk proběhl hladce, velice brzy se mu podařilo překročit východoněmeckou hranici.
„To se mi náhodou podařilo, měl jsem dva kamarády, jeden byl policajt a jeden byl študák, a šli jsme tři. Z tábora jsme utekli jednoduše: ten tábor původně byl velkej a jak ta skupina těch politickejch věznů přišla, tak jenom tři ty baráky byly přidělený pro tyhle vězně a zbytek toho tábora byl jaksi ostraženej drátem. Co se nám podařilo, bylo to, že ty baráky měly na střeše okna pod velikou střechou – takové pásy skla na větrání. A bylo možné, komunisti to teda samozřejmě odrátovali, aby nikdo neutekl, ale my měli kleště, odstrojili jsme ty dráty, vydělali ty okna a ten útěk byl možnej – dva stoly na sebe, abyste dosáhl té střechy.“
V překročení mnohem přísněji střežené hranice na Západ mu pomohli místní pašeráci.
„A překročení té hranice mezi východním Německem a západním Německem byla velmi dobře hlídaná od komunistů. Jenomže před těma hranicema v noci, tam byly spousty pašeráků. Tam byly proudy lidí, který chtěli do toho západního Německa pro cigarety nebo pro cokoliv. Tak jsme se k nim přidali.“
Otakar Černý se tedy stal československým emigrantem ve Velké Británii. V roce 1968 byl rozsudek nad ním zrušen, ale Otakar Černý se odmítl do Československa vrátit.
„Otec mi napsal v 68. roce: ‚Je tady, jak se to řekne – propuštění? Jako od toho rozsudku… Je tady možnost dostat osvobození od toho výroku (soudu).‘ “
„Zproštění.“
„Jenomže já jsem napsal zpátky a otec mi poslal k tomu nějaké papíry, ale já jsem otci bohužel napsal, že nevěřím komunistům jediný slovo, že celá ta procedura, co se zde děje, nemá žádnýho vlivu na nic.“
Ve Velké Británii nejprve létal u letectva, posléze pracoval v továrně na výrobu radiostanic. Mezitím žil i ve Skotsku. Jeho domovem však zůstala Cambridge, kam se opět vrátil a kde žije dodnes.
„Páč jsem měl zkušenosti s radarem a radiovysílací technikou, tak jsem se dostal do Pie, to byla velká firma tady v Cambridgi, vyráběla rádia, televize atd. Tak tam jsem se dostal do toho a pak dokonce jsem skončil psaním příruček v anglickým jazyku pro různý vědecký aparáty, poněvadž jako Čech jsem měl lepší gramatiku než narozený Angličan.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Faltýnková)