Kristina Černá

„Já teda těm Rusům nikdy nezapomenu, že nás okupovali právě toho 21. srpna, protože to byl takovej den, kdy my jsme byli domluvení… My jsme bydleli na okraji Bratislavy a za námi byly vinice a Malé Karpaty, takový lesíky, a my jsme byli domluvení, že půjdeme opékat buřty do lesa. Já jsem se na to strašně těšila… Už jsem se nemohla dočkat, vylezla jsem z tý postele, utíkala jsem do ložnice k rodičům, a oni nic, nevstávali. Říkám: ,Co je? Proč? Vždyť jdeme to…‘ A oni říkali: ,Ne, nic nebude, Kristinko, je to špatný, přijeli Rusáci.‘ A měli takový malý tranzistorový rádio a to poslouchali. No a místo opíkání buřtů jsem pak stála frontu na brambory, okamžitě se udělaly fronty. Lidi podléhali panice, skupovali zásoby a takový. A na našem sídlišti byla dlouhá cesta, říkalo se jí Pekná cesta samozřejmě a to sídliště se jmenovalo Krasňany. To nebyly žádný Krasňany, to jsou všechno otrocký překlady, protože to byla vesnice, která se jmenovala Schönsdorf, a ta Pekná cesta se jmenovala Schönweg samozřejmě. Nahoře v těch lesích, ta Pekná cesta končila až v lese, tam byla vojenská posádka, tam byl muniční sklad. To my jsme nevěděli, věděli jsme, že tam je posádka, ale tam od rána jely tanky. Takže takhle vypadala okupace.“

„My jsme přijeli, to byl můj první kontakt s kapitalismem, s kapitalistickou cizinou. Bylo mi deset nebo devět [rok 1969] a teď jsme přijeli do tý Vídně a tam byl strýc Karel [Krautgartner], kterej byl výtečnej muzikant, šéf jazzovýho orchestru, a já nevím, co všechno. Já jsem ho ale vnímala především jako strýčka, výbornýho, který měl rád děti a miloval zmrzlinu. Tak to já jsem taky milovala zmrzlinu a mně přišel ten kapitalismus úplně neuvěřitelnej a báječnej, protože on… jak ty dospělí… Byly vzrušený časy a furt se diskutýrovalo a tak… Tak oni měli psa a s tím psem se šlo o půlnoci na procházku… A o půlnoci ve Vídni, tam bylo něco, čemu se říkalo Eissalon, a to byla prodejna zmrzlin a tam o půlnoci měli dvacet druhů zmrzlin, který prodávali. Já jsem měla úplně vyvalený oči a ten Karel říkal: ,Tak pojď, dáme si zmrzlinu, ne?‘“

„Takže tu vysokou školu jsem absolvovala, když jsem dodělala vysokou školu, tak jsem nastoupila v kroměřížské psychiatrické léčebně jako klinická psycholožka. Strávila jsem tam dva roky, musela jsem odejít, protože mi neprodloužili smlouvu a tam byl takovej drobnej incident, kdy ředitel psychiatrické léčebny se mě pokusil nalákat do KSČ a já jsem mu řekla, že ne. On mi řekl: ,Neodmítejte hned, rozmyslete si to. No víte, kdybyste byla v té KSČ, tak by se s tou smlouvou dalo něco udělat.‘ To já jsem se šíleně namíchla a šla jsem za velkym ředitelem, pod kterýho spadala léčebna i nemocnice, a tam jsem udělala výstup, že mě pan ředitel psychiatrické léčebny vydírá. A ten úplně zkameněl: ,Jak to myslíte, paní kolegyně?‘ Tak jsem to vysvětlila a on se zachmuřil. Prostě, bylo z toho velký čoro-moro po celý léčebně, ale odešla jsem středem. Nakonec jsem musela odejít, ale pan ředitel léčebny dostal vynadaný na stranické skupině, že ,takhle, soudruhu, ne! Takhle ty mladý prostě nemůžeme motivovat‘, že by to nešlo a tak. Kolegové mě za to, myslím, měli docela rádi, protože on takhle lákal všechny ty mladý psychology a psychiatry.“