Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kristina Černá (* 1959)

Dívám se na život a lidi kolem sebe stejně nadšeně a zvědavě, jako když je člověk dítě

  • narozena 14. 7. 1959 v Kroměříži

  • dětství strávila v Bratislavě

  • studia psychologie na univerzitě v Brně

  • donucena opustit zaměstnání v kroměřížské psychatrické léčebně, kvůli nátlakům ke vstupu do KSČ

  • v roce 1992, těsně před rozdělením ČSR, se narychlo stěhuje do Prahy

  • 1997 – soud s tunelářem soukromých škol

PhDr. Kristina ČERNÁ, roz. Lukášová

 

Dívám se na život a lidi kolem sebe stejně nadšeně a zvědavě, jako když je člověk dítě

 

Kristina Černá, roz. Lukášová, úspěšná psycholožka s dlouhou a barvitou kariérou, básnířka a překladatelka, se narodila 14. 7. 1959 v Kroměříži, nicméně půlku života strávila v Bratislavě, kde také zažila významné zvraty českých dějin. Ve svém životě se setkala s téměř klasickými projevy doby a politickými náladami. Od okupace ČSR sovětskými vojsky, režimních nátlaků ze strany KSČ, revoluce a porevoluční euforie po zklamání z nového politického systému, tunelování a rozkrádání majetku. Výrazně do jejího života zasáhlo rozdělení Československa v roce 1992, kdy se s manželem a malým synem museli narychlo odstěhovat do Prahy. V Praze žije i nyní, má dvě děti a dále se věnuje překladům, básním a svému zaměstnání v soukromé psychologické poradně.

 

Dětství a rodinné zázemí

 

Rodina Kristiny Černé pochází z matčiny strany z Bratislavy a několik generací z otcovy strany pochází ze Zdounek nedaleko Kroměříže. Babička byla karpatská Němka – etnikum, které se přistěhovalo na území dnešního Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny ve středověku a po II. světové válce bylo odsunuto do Německa. Ještě před válkou se musela rodina (babička, dědeček a pět dětí) odstěhovat z Bratislavy na Moravu. Původně se v rodině mluvilo německy, ale protože byl dědeček velký vlastenec a nechtěl mít nic společného s nacisty, tak se celá rodina naučila česky a mluvilo se pouze česky. Na Moravě se seznámili rodiče paní Černé.

 

Otec vystudoval brněnskou farmacii, kde i působil. Kvůli nové československé ústavě a počínajícímu osamostatňování se Slovenska v roce 1960 a s ní spojeným přesunem brněnské farmaceutické fakulty na Slovensko se otec přestěhoval za prací do Bratislavy. Dostal zde byt a strávil tam 15 let do roku 1975. Maminka se tak dostala s jedenapůlletou dcerou do svého rodného města, které si ovšem nepamatovala, protože ho její rodina opustila, když byla hodně malá. V roce 1975 byla otevřena farmaceutická fakulta v Hradci Králové a Slováci začali usilovat o vytlačení českých vědců. Tatínek odmítal jít do Hradce Králové, protože k městu neměl žádný vztah. Místo toho si vyjednal místo v pražském doškolovacím ústavu, kde pracoval až do důchodového věku.

 

Paní Černá tedy od útlého dětství žila na Slovensku, ale měla české kořeny a čeština byla její rodný jazyk. Slovensky se naučila ve školce, kam chodila nerada, protože nebyla na kolektivní zařízení zvyklá a děti se jí za české občanství posmívaly. Paní Kristina se sice naučila perfektně slovensky, nikdo podle přízvuku nepoznal, že by nebyla Slovenkou, ale ona se k české národnosti hrdě hlásila. Už v předškolním věku si začala uvědomovat rozdíly mezi českou a slovenskou mentalitou. Pamětnice uvádí, že rodina žila „ve vnitřním exilu“, kdy sice neměla problémy se Slováky, ale hodně s rodiči jezdili do Zdounek, kde se paní Černá cítila nejlépe, protože všichni mluvili česky.

 

Studium

 

Kristina chodila na základní školu v Bratislavě do německé jazykové školy Ernsta Thälmanna. Původně se hlásila na anglickou jazykovou školu, ale i přes výborné výsledky u přijímacích zkoušek ji nepřijali: „Rodiče si mysleli, že když jsem nadaná na jazyky a mám samý jedničky, tak že se tam dostanu, ale to se velmi zmýlili… Ačkoli jsem byla u přijímacích zkoušek třetí ze všech těch dětí. Můj otec v životě nikomu žádnou protekci nezařizoval. Pak se informoval na fakultě a oni mu řekli: ,Juj, pán doktor, čo ste neprišli skôr? Ty protekčné ju vytlačili.‘ Každý slovenský rodič vyřídil protekci svým dětem, protože to tam jinak nechodilo, no a moji rodiče byli hrozně mladí, naivní a vůbec je to nenapadlo.“ Tatínek poté vzal její výsledky a odnesl je na německou jazykovou školu, kde ji vzali bez pohovoru, když viděli výborné výsledky. Sama pamětnice říká, že se německy na škole moc nenaučila, ale přestala němčinu vnímat jako cizí jazyk, protože s ní byla v kontaktu od svých osmi let. Obrovskou výhodou znalosti jazyka bylo, že mohla sledovat a poslouchat rakouské zpravodajství, které se v Bratislavě chytalo, a tím pádem vůbec nesledovala českou televizi nebo rozhlas. Pamětnice sama říká, že „bolševické klasiky jako třeba Žena za pultem“ vůbec neznala.

 

Po základní škole se paní Černá hlásila na prestižní slovenské gymnázium, kde se ovšem scénář ze základní školy opakoval. Až profesorka ze základní školy jí zařídila přijetí na jiné bratislavské gymnázium, které se zrovna nově otevíralo na sídlišti Krasňany, kde pamětnice bydlela.

 

Školní léta strávila zahleděná do knih, sama se označuje za „zuřivého čtenáře a šrotovníka“, kdy přečetla všechny knihy z otcovy knihovny nehledě na náročnost. Otec byl vášnivý sběratel knih a kvůli tomu, aby sehnal nedostupné kousky, byl schopný udělat mnoho. Tak například získal knihy Liona Feuchtwangera, Williama Shakespeara, Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka, Felliniho scénáře atd., které paní Černá všechny přečetla.

 

Důležitý zlom v jejím životě bylo setkání se soukromou učitelkou angličtiny, která ji za čtyři roky naučila tak perfektně anglicky, že byla schopná ve svých 19 letech udělat státní zkoušku z angličtiny. Angličtina je dodnes její srdcovou záležitostí, píše básně, překládá atd.

 

Okupace 21. srpna 1968

Sovětská okupace přinesla paní Černé „dětské trauma“, říká s úsměvem. Byla ten den domluvená s rodiči na piknik a opékání buřtů, na který se moc těšila, ale kvůli příjezdu sovětských vojsk se piknik nekonal a místo toho šla stát frontu na brambory. Popisuje, že se ihned začaly na silnicích a domech objevovat nápisy „Ivane, bež domů“, „Běžte pryč“ atd. a tyto nápisy psaly i děti komunistických pohlavárů, kteří ve státních bytech v Krasňanech bydleli.

 

Tím, že paní Kristina chodila na německé gymnázium, nemusela mít splněné povinné základy ruštiny, ale po okupaci se museli všichni ve škole za rok naučit látku obvykle rozloženou do dvou let studia.

 

Sovětská okupace vyhnala z Československa i jejího oblíbeného strýce Karla Krautgartnera, muzikanta a skladatele. Jednadvacátého srpna Karel Krautgartner pobýval na dovolené ve Zdounkách, když ho „strýc u kterého pobývali, budil v půl páté ráno slovy: ,Vstávej, Karle, ty svině už jsou tady,‘ a Karel se sebral a v teplákové soupravě nasedl do mercedesu a odjel přes Mikulov do Rakouska, kde na hranicích byl hroznej brajgl, nikdo nic nevěděl. Odjel do Vídně a za ním pak dodatečně přijela celá jeho rodina.“ Strýcova rychlá emigrace byla nutná, protože podepsal petici Dva tisíce slov a věděl, že už by si v ČSR nezahrál. Paní Černá se později se strýcem setkala v rámci dovolené v jugoslávské Rijece, kde její otec dostal nabídku přednášet na Harvard University. I přes to, že by měl zajištěnou letenku, ubytování pro celou rodinu a dvouletou smlouvu s univerzitou, nabídku odmítl, protože nechtěl opustit stárnoucí rodiče.

 

Do zahraničí emigroval nejen její strýc, ale i nejlepší kamarádka Hanka, jejíž rodinu odvážel Kristinin otec do Vídně. Ve Vídni se paní Černá s otcem opět setkali se strýcem Karlem. Pro mladou Kristinu to bylo současně první setkání s kapitalismem, když ji strýc Karel o půlnoci vzal do Eissalonu, kde měli 20 druhů zmrzliny: „Mně přišel ten kapitalismus úplně neuvěřitelnej a báječnej.“ Do ciziny se znovu dostala až po šesti letech.

 

Vysoká škola a praxe

 

Paní Černá chtěla původně studovat režii nebo dramaturgii, nicméně ten rok se obor neotevíral, a jak sama říká, „za bolševika neexistovalo, že by člověk rok zůstal doma. Ne, musíš něco dělat, něco studovat a pak do pracovního procesu.“ Tak šla paní Černá studovat v roce 1978 psychologii, kterou ovšem vedení po Chartě (1977) nelítostně osekalo a z pětiletého studijního oboru zkrátili studium na čtyři roky. Chování funkcionářů ke studentům bylo nepěkné až ponižující, svazácká organizace působící na fakultě rozhodovala o tom, jestli má student právo vyjet do zahraničí nebo ne, a pokud se člověk členům svazu znelíbil, nedali mu povolení vycestovat. Paní Černá, zvyklá z gymnázia cestovat do zahraničí (Německo, Švýcarsko, Holandsko, Anglie), za celou dobu studia vysoké školy nedostala ani jedno povolení vycestovat. Podle paní Černé studenty do zahraničí nepouštěli záměrně, protože všem bylo jasné, že pokud by studenti vycestovali, tak by v zahraničí zůstali. Během studia střední školy se povolení vycestovat získávala snadněji, protože si vedení strany KSČ uvědomovalo, že by se student bez maturity v zahraničí (hlavně v Německu) neuchytil. V osmnácti letech, kdy byla Kristina na návštěvě u strýce Karla v Německu, jí nabídl, aby zůstala, že by ji uživil, ale ona odmítla právě z toho důvodu, že by neměla vzdělání.

 

Studia popisuje vzhledem k režimu jako napjatá, mnoho spolužáků bylo kandidáty do strany a profesoři ani asistenti nemohli otevřeně mluvit. Ve 2. ročníku jí byla nabídnuta funkce pomocné vědecké síly, kdy si vybrali právě ji, protože byla důvěryhodnou osobou. Díky této funkci a kontaktu s nekádrovými profesory měla studium alespoň trochu příjemnější.

 

Po studiích nastoupila do kroměřížské psychiatrické léčebny jako klinická psycholožka, kde si za rok dodělala rigorózní zkoušku. Nejen že ji do zkoušky tlačil otec, ale i zodpovědnost za oslovení „paní doktorko“. Přesto, že byla psycholog, tak se nechtěla nechávat takto oslovovat, když doktorkou nebyla. Po dvou letech v této léčebně musela odejít, protože odmítla vstoupit do strany, což bylo podmínkou, aby jí prodloužili smlouvu. Paní Černá se nedala a oznámila jednání ředitele léčebny „velkému“ řediteli, pod kterého spadala nemocnice i léčebna. Paní Kristině sice neprodloužili smlouvu, ale i tak odcházela středem, protože panu řediteli léčebny bylo vynadáno, že takto se noví členové do KSČ nabírat nemají. Mladí kolegové, kteří byli ve stejné situaci jako ona, jí za tento čin děkovali, protože se díky tomu vyhnuli stejnému presu.

 

Slovenské pedagogické nakladateľstvo

Po odchodu z kroměřížské léčebny si musela paní Černá najít rychle novou práci, a tak přijala místo v Slovenském pedagogickém nakladatelství, kde pracovala jako odborná redaktorka psychologických publikací. O tomto zaměstnání mluví jako o nejhorším zaměstnání v životě. Její nadřízenou byla neléčená psychotická paní a práce s ní byla velmi složitá. Její nejstrašnější publikací, kterou redigovala, byla Komunistická výchova detí v jasliach a materských školách, kterou označuje jako ideologický blábol, se kterým se jako psycholožka vůbec nemohla ztotožnit. V rámci této práce komentuje i špatný stav slovenské odborné psychologie, kdy se v publikacích vyskytovaly i faktografické chyby, které odmítala pustit, ale byl velký problém to vysvětlit odborníkům, kteří publikaci psali. Tuto práci paní Černá dělala devět měsíců, než si našla novou práci v poradně pro dětské delikventy, kde zůstala šest let. Po tuto dobu byla paní Černá svobodná, překládala jungiánskou literaturu, psala básně a věnovala se studiu.

 

Vlastní rodina a revoluce

 

Během psychologického výcviku se seznámila se svým budoucím manželem Janem Černým. Přestože bylo na výcviku zakázáno navazovat osobní vztahy, Kristina a Jan se spřátelili. Téměř dva roky udržovali přátelství a poté rok vztah tajili, než oznámili, že spolu chtějí být. Na výcviku jim vyšli vstříc, rozdělili je z jedné skupiny a oba mohli výcvik dokončit. Ještě během výcviku, v létě roku 1989, prodělala paní Černá mimoděložní těhotenství a vypadalo to, že už nikdy nebude moci mít děti. V té samé době se pan Černý přestěhoval do Bratislavy, podal žádost o rozvod a v roce 1990 se s Kristinou Černou oženil.

 

Pan Černý si v Bratislavě našel místo ve VPN (Verejnosť proti násiliu)[1], kde dělal vedoucího centra, které pod sebou sdružovalo mnoho užitečných psychoterapeutických aktivit. VPN – obdoba českého Občanského fóra – zřídila i právní a psychologickou poradnu, kterou vedla Gaba Langošová a vedle sebe zaměstnala i pana Černého. Pan Černý zde byl ve svém živlu, protože vznikaly nové věci, všechno mělo smysl atd. Přes Kristinu a Jana se informace o vznikajícím VPN dostaly i k Václavu Havlovi, kterého po telefonu informoval přímo pan Černý. Toto období (1989–1990) bylo pro oba dva velmi tvořivé a bouřlivé, oba přednášeli na pedagogické fakultě speciální pedagogiku, překládali jungiánskou literaturu, která v té době začala vycházet. Obecně to byla dobrá doba.

 

Revoluce v Bratislavě propukla nedlouho (19. listopadu) po pražské sametové revoluci, nicméně demonstrace neměly takovou sílu jako ty pražské, protože v Bratislavě nebylo tolik inteligence, střední vrstvy a disidentů. Revoluce začala stejně jako v Praze v divadle ve Vysokem Mytě a pak se začaly organizovat demonstrace, vznikla Verejnosť proti násiliu a začala se aktivizovat široká společnost. Tím, že se pamětnice dobře znala s Ivanem Hoffmanem[2], měla informace z první ruky. Změnu režimu pamětnice kvituje, ale poukazuje i na její negativní dopady. V předchozím režimu šest let spolupracovala a spolutvořila program pro delikventní mládež, která podle ní byla velmi kvalitní a účinná. Tuto práci revoluce smetla s sebou, protože byla „z předchozího režimu“. Paní Kristinu zmar šestileté práce netrápí tolik, protože měla před svatbou, čekala syna a její osobní život byl stabilizovaný a dobrý.

 

Konec krásných let

 

V roce 1992 se stal předsedou vlády Slovenska v rámci ČSFR Vladimír Mečiar a Černým bylo ihned jasné, že přijde rozdělení ČSFR. Začali tedy shánět byt na výměnu i přesto, že se jim z Bratislavy nechtělo, protože měli ročního syna a místo, kde bydleli, bylo ideální pro výchovu dětí. S bytem, který v Praze získali, měli nemalé potíže, museli ho celý v šibeničním čase rekonstruovat, protože věděli, že se musí do konce roku odstěhovat. V prosinci se rodina definitivně odstěhovala. Stejnou situaci řešila i Kristinina sestra se svým manželem Ivanem Hoffmanem, který se musel ze Slovenska odstěhovat, protože ho Slováci považovali za zrádce národa.

 

Začátky v Praze byly pro paní Černou krušné, měla malé dítě a v Praze nikoho neznala. Kromě rodičů a sestry s rodinou nechala všechny známé, přátele a kontakty na Slovensku. Útěchou jí v této době byla muzika a zpěv, kdy zpívala ve sboru u sv. Jiljí a při té příležitosti se setkala i s arciopatem Opaskem[3]. Poté ještě dům změnil pana domácího, který se zachoval vůči nájemníkům velmi neohleduplně, když v zimě začal rekonstruovat střechu. Stížnosti na vinohradském úřadě nebyly brány v potaz, nikde se nemohli dovolat spravedlnosti a majitel odmítal dát povolení k přestěhování. Díky těmto zkušenostem se Černí rozhodli koupit chalupu, aby měli jistotu střechy nad hlavou. Krátce poté se narodila Černým dcera Hana.

 

V letech 1996 a 1997 byli Jan a Kristina zaměstnáni v soukromé škole, kde vybudovali roční školní program pro studenty psychologie. Nicméně majitel a provozovatel školy jim po půl roce výuky přestal platit mzdu a ukázalo se, že celou dobu neplatil nájem, interním zaměstnancům neplatil sociální a zdravotní pojištění, a přitom bral peníze od studentů a dotace od státu. Majitel školu jednoduše vytuneloval. I přes to, že na něj byla podána hromadná žaloba, nestalo se nic, protože majitel pracoval na ministerstvu školství v době, kdy se řešila legislativa soukromých škol, a on měl spočítané, že je za takový tunel nepostižitelný. Černí se tak ocitli s dvěma dětmi v tísnivé finanční situaci. Další ranou byl přístup právničky Dagmar Burešové, která za vysouzení dlužné částky z majitele soukromé školy požadovala vysoké finanční ohodnocení, na které Černí neměli. I přes to, že se s ní pan Černý snažil domluvit, paní Burešová je bez zaplacení odmítla zastupovat. Nakonec soud vyhrála a peníze, které náležely Černým, si nechala.

 

Od ledna 2002 pracovala paní Černá krátce ve středisku pro výzkum stresu, poté přednášela na soukromé škole, překládala a dnes pracuje v sociálních službách a soukromé poradně, ale ráda by se k překládání vrátila.

 

Eliška Černá, 9. července 2013


[1] VPN (Verejnosť proti násiliu) bylo slovenské občanské politické hnutí, které vzniklo po 17. listopadu 1989. K jeho zakladatelům patřili Milan Kňažko, Ján Budaj, Jan Jelínek, Fedor Gál, Jozef Kučerák a další. Hrálo na Slovensku obdobnou roli jako v českých zemích Občanské fórum. Z VPN se postupně vydělilo několik slovenských politických stran, např. Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS - Hnutie za demokratické Slovensko).

[2] Slovenský písničkář, fotograf, po revoluci slovenský novinář. V současné době žije v Praze, publikuje v časopisu Deník a spolupracuje s ČRo1 Radiožurnálem.

[3] ThDr. Jan Anastáz Opasek, básník, teolog, arciopat břevnovského kláštera. Po druhé světové válce byl vyznamenán řádem za zásluhy v boji proti nacismu. V září 1949 byl zatčen a na počátku prosince následujícího roku ve vykonstruovaném monstrprocesu odsouzen na doživotí (amnestován v roce 1960). Záznam přelíčení s Opaskem je zaznamenán v knize Proces proti vatikánským agentům v Československu: biskup Zela a společníci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Portréty Pražanů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Portréty Pražanů (Eliška Černá)