Josef Čermák

„Bylo to 6. prosince roku 1953, kdy jsme opustili Lhotu [pod Přeloučí]. Přijel ozbrojený doprovod, který určoval, co si můžeme vzít. Měli jsme elektrickou pračku, kterou jsme si nemohli vzít, a tu nakonec naložili tajně, když se dozorci nekoukali. Psací stroj po Němcích také zakázali, prostě určili věci, které si nesmíme s sebou vzít. A nejhorší, co si pamatuji, bylo, když nás 6. prosince naložili, tak samozřejmě dozor seděl vevnitř v kabině Reny, ale my – to znamená já jako třináctiletý kluk, maminka a maminka měla ještě matku – tak my tři samozřejmě, nás posadili na korbu náklaďáku, zabalili nás do dek a na korbě náklaďáku jsme cestovali. A teď se dostávám k tomu nejhoršímu, že když nás naložili a odjížděli jsme, tak nejvíce brečela maminka matky a celou dobu se pořád jen ptala: ‚Kam nás vezete?‘“

„Po únoru [roku 1948] začal v rámci kolektivizace sílit nápor na zakládání JZD, ale tatínek byl samozřejmě proti, takže se ho potřebovali zbavit. Jeho referentská práce na místním výboru, kde zatajil nějaké dodávky, to byl první začínající nátlak, aby se ve Lhotě [pod Přeloučí] udělalo JZD. A tedy došlo k odsouzení otce na deset měsíců a začalo zabavování majetku.“