Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Čermák (* 1938)

• narozen 31. října 1938 v Pardubicích

• rodina vlastnila hospodářství, jehož součástí byl i mlýn ve Lhotě pod Přeloučí

• v roce 1951 byl otec odsouzen na deset měsíců

• po otcově zatčení zabavili Čermákovým polovinu z rodinného majetku

• 6. prosince 1953 přišla rodina o zbylou polovinu majetku a museli se vystěhovat do Branné na Moravě

• jako syn kulaků nemohl studovat na střední škole, přesto se mu to nakonec povedlo

• 35 let pracoval v Pozemních stavbách

• otec se dočkal soudní rehabilitace v roce 1991

• v roce 2023 žil v Pardubicích

Komunistická éra změnila Josefu Čermákovi jako synovi kulaků život v mnoha aspektech. Zabavení rodinného majetku, zatčení a uvěznění otce, násilné vystěhování rodiny, zákaz studia a další nespravedlivosti minulého režimu zapříčinily jeho nenávist vůči komunismu na celý život.  

Hlad jsem nikdy nepoznal

Josef Čermák se narodil 31. října roku 1938 v Pardubicích. Své rané dětství strávil na rodinném statku ve Lhotě pod Přeloučí, č. p. 1, kde s rodinou hospodařili i dva čeledíni. Matka Bedřiška, rozená Kasalová, byla velmi pobožná. „Každou neděli jsme povinně chodili na bohoslužbu do přeloučského evangelického kostela,“ vzpomíná pamětník. Nebylo to jen náboženství, na čem matka lpěla: „Maminka mě proti mé vůli nutila k učení se hře na klavír. A protože mě to nebavilo, tak jsem mléko, které se někdy dávalo jako prezence učitelům, jednou vylil do příkopu,“ říká pamětník. I přes probíhající druhou světovou válku si Josef Čermák nevybavuje, že by někdy zažil nedostatek či trpěl hladem. „Pamatuji si na Němce, protože když utíkali, tak u nás nechali psací stroj, gramofon a desky,“ vzpomíná na dobu před osvobozením. Zlom v jeho doposud bezproblémovém životě pak nastal až po roce 1948.

Když nás naložili, babička brečela a neustále se ptala, kam nás vezou

Poválečnou euforii rychle vystřídal strach a nejistota. Otec pamětníka Josef Čermák starší působil jako referent na místním výboru, kde měl na starosti právě sekci týkající se zemědělství. V rámci kolektivizace vznikl tlak na vytvoření jednotného zemědělského družstva (JZD) i ve Lhotě pod Přeloučí. Otec se však odmítl se svým hospodářstvím k družstvu připojit a následně byl z toho důvodu křivě obviněn, že „od prosince roku 1950 jako veřejný činitel ve Lhotě pod Přeloučí v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch nesplnil svou povinnost, a to tím, že zadržel u sebe doklad, který patřil místnímu národnímu výboru,“ jak stojí v rozsudku Ústavního soudu. V roce 1951 byl otec odsouzen a deset měsíců trestu strávil podle pamětníka v Jáchymově.

Režimu nestačilo, že rodinu rozdělil, a tak po jeho zatčení byla rodině zabavena část majetku, neboť otec upozorňoval, že podle manželské smlouvy má pouze polovinu majetku. Nicméně později si místní národní výbor povolal i matku Josefa Čermáka, která byla následně odsouzena za neplnění dodávek. 6. prosince 1953 došlo k násilnému vystěhování rodiny a k zabavení zbývajícího rodového majetku. „Nejhorší, co si pamatuji, je, že, když nás naložili na náklaďák a odjížděli jsme, tak nejvíce brečela moje babička a pořád vykřikovala: ‚Kam nás vezete?‘“ Novým domovem se Čermákovým stala vesnice Branná na Moravě, kam byla rodina přidělena. „To byla vesnice, která byla po odsunu Němců připravena pro vzpurné sedláky,“ dodává pamětník.

Určili, že mohu jen na učňovskou školu

Po základní škole chtěl Josef Čermák studovat na střední odborné škole zemědělské, ovšem to mu socialistický režim nedovolil, a tak se musel spokojit se zemědělským učilištěm v Šumperku. Nakonec však získal z učiliště doporučení a mohl studovat na střední zemědělské škole v Litomyšli, kterou v roce 1961 úspěšně zakončil maturitní zkouškou. Následoval dvouletý povinný vojenský výcvik, jenž byl prodloužen z důvodu napjaté mezinárodní politické situace v období berlínské krize. „Rozkazem bylo dané, že do odvolání platí vojenská služba na neurčito,“ dodává pamětník, který sloužil v Jistebnici u Tábora u ženistů. 

Zemědělství jsem nikdy nechtěl dělat

Po vojně se celá rodina přestěhovala do Štítů u Chlumce nad Cidlinou, kde žili jejich příbuzní. V roce 1968 se Josef Čermák oženil s Jitkou Fořtovou, která rovněž pocházela ze sedlácké rodiny, a společně vychovali dva syny. Jako čtyřčlenná rodina se poté přestěhovali do Pardubic. Zemědělství ho nikdy nelákalo, a tak nastoupil k Pozemním stavbám, kde strávil 35 let profesního života.

Manželé Čermákovi nikdy komunisty vřele nepodporovali. Postoj k tehdejšímu režimu vysvětluje Josef Čermák na příkladu své manželky, která kvůli dětem vstoupila do komunistické strany, aby se dostaly na školu.

Splnil jsem si sen a s manželkou jsme se podívali do Ameriky 

Listopadové události roku 1989 a pád totality přivítal pamětník s radostí. Rodina posléze požádala v restitučním řízení o navrácení majetku a o rehabilitaci pamětníkova otce Josefa Čermáka st., který se očištění svého jména dočkal až v roce 1991. Nejvíce si manželé Čermákovi užívali cestování, kdy mohli poprvé v životě vyjet na Západ. „Po roce 1990 jsem si splnil sen a byl jsem měsíc s manželkou v Americe,“ vzpomíná pamětník. Do rodinné usedlosti se po restituci navrátili jeho synové.

Vzhledem ke svým životním zkušenostem z doby totality, kdy Československo podléhalo Sovětskému svazu, odsuzuje aktuální válečnou agresivitu Ruska na Ukrajině (záznam pamětníkových vzpomínek pro Paměť národa vznikl r. 2023). „Nikdy jsem neměl Sovětský svaz rád. To, co si Rusové na Ukrajině dovolili a jak se na té zemi podepsali, to je příšerné,“ uzavírá své vyprávění Josef Čermák.