Marie Čechová

„Ale tentokrát přišel a maminka nebyla doma. Doma jsem byla jenom já. Teďka tři chlapy měla maminka v Německu a shánělo se jídlo. Daleko široko se chodilo prosit, shánět lístky jak pro partyzány, tak pro ty lidi v Německu, kterým jsme posílali balíky a všechno. Já říkám: ,Ježišmarjá, strejčku! Ale u nás není nikdo doma.‘ – ,No Mářo, máte něco schovanýho? Má být hospodářská kontrola.‘ Bylo ráno. Mě nic jinýho nenapadlo. Já jsem utíkala k Victorům, myslela jsem si, že chytnu buďto paní Victorovou nebo tu služku Boženku (Božena Vyroubalová). Tak jsem tam běžela. Protože my jsme měli slípky na černo. Prase na černo. Mouku pod haluzím před barákem. Byla kopa haluzí a tam měla maminka schované ve škatuli potraviny. A já jsem si řekla, že tam zaběhnu, sama doma, co se stane, ať už bude. Tak jsem zaběhla k té Victorové a jak dnes budu ho vidět do smrti. On pan Victora seděl za stolem a snídal. A paní Victorová byla v kuchyni. Přišla jsem, zaklepala a teď jsem viděla pana Victoru. No já jsem se lekla. Co mám vlastně říct? Protože já jsem nevěděla, jestli před ním mohu mluvit. Ona mi říká: ,Maruško, co potřebuješ?‘ A já říkám: ,Paní Victorová, já bych s Váma potřebovala mluvit.‘ A on říká: ,No jenom mluv.‘ A Victorová říká: ,Maruško, neboj se, řekni, co potřebuješ.‘ A já jí říkám: ,No paní Victorová, má být hospodářská kontrola a my máme doma věci a máma není doma. Máme doma slípky, jídlo.‘ On se zasmál. On už musel taky hodně rozumět. A říká: ,Marie, jsou černý nebo bílý, ty slípky?‘ A zasmál se. Já říkám: ,No všechny.‘ A on říká: ,Tak to naložte na trakař a zavezte to k nám na humno.‘ Odvezla jsem to na humno, slípky jsem naházela přes plot a bylo po kontrole. Ale ona kontrola pak nakonec nedošla.“

„Na Velikonoce v roce 1945, a v tom měla taky pomoct Victorová, ona se s partyzánama domluvila, že jako ukážou, že jsou v okolí partyzáni. Ona to nemyslela nějak ve zlém. Tak naši kluci, co měli kolem dvaceti let, ze všech těch dědin, všichni přišli do Střemeníčka do hospody. Ti kluci Eliášovi zůstali venku před hospodou a ještě druzí kluci šli na kopec hlídat, aby věděli, že nejedou od Březiny auta, že by se to rozprchlo. Dělali hlídku. A my jsme normálně tancovali. A ten Andrej Fursenko tam vystoupil na stůl, promluvil rusky, že jsou tam, že bojujou. Byly pozadělaný okna. On tam měl k tomu politickej doslov. Ale tady než seskočil z toho stolu, tak říkal všem Čechům: ,Kdo by promluvil, tak ráb caráb, sekyrka a glava pryč.‘“

„Tak ze mě nedostali ani půl slova. ,Nevím, neznám, nepamatuju.‘ A víc jsem jim neodpověděla. Tak mě zbili, dokopali. Pak mě chytli za krk a kopli do mě. Já jsem měla ruce od krve. Protože tam byl štěrk. No ale nespadla jsem. Ta vůle člověka podržela, jak se říká, nad vodou. Proběhla jsem a pak už jsem běžela po dědině. Ale to bylo pro mě nejhorší, jak mě pustili z toho mostku. To byl pro mě nejtěžší moment. Protože jsem si říkala: zastřelit. Nebála jsem se, že mě zabijou. Ale jestli mě neporaní. Co budou se mnou dělat? To byl pro mě nejtěžší moment v životě.“