Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
My jsme si skoro všichni v obci říkali strýčku a tetičko
narozena v roce 1926 v Javoříčku
její bratři Václav Vlček ml. a Ladislav Kryl byli členové partyzánské skupiny Jermak – Fursenko
pamětnice vypálení Javoříčka 5. května 1945
otec Václav Vlček st. se zachránil před zastřelením ukrytím v kupce hnoje
po válce bydlela v Nemilanech
zemřela 31. prosince 2014
Marie Čechová, rozená Vlčková, se narodila v roce 1926 v malé obci Javoříčko uprostřed lesů Bouzovské vrchoviny. Dne 5. května 1945 její rodnou obec vypálilo SS komando poručíka Egona Lüdemanna a přitom zavraždilo 38 mužů. Byla to zvrhlá pomsta obci za pomoc partyzánům ze skupiny Jermak – Fursenko, jejímiž členy byli také bratr pamětnice Václav Vlček a nevlastní bratr Ladislav Kryl.
Dětství Marie ovlivnila světová hospodářská krize, která zasáhla nejvíce chudé horské kraje, jako byl právě ten na Bouzovsku. Jediným živitelem rodiny byl otec Václav a ten jen velmi těžko sháněl obživu, většinou pracoval jako námezdní dělník, a to jen přes léto. „Nebýt maminčiny sestry a tatínkova bratra, kteří nám občas dali brambory, tak my jsme na ně neměli.“
Do obecní školy chodila paní Marie v Javoříčku a do měšťanky do několik kilometrů vzdáleného Bouzova. Vzpomíná, že doma musela hodně pomáhat a na učení byl čas až večer. Vzhledem k tomu, že elektřina byla v Javoříčku zavedena až v roce 1938, učila se pod světlem plápolajícího ohně. „Já jsem ještě mockrát do školy psávala při louči. Nebylo na petrolej, a tak maminka šla, nakrájela tyčky a zapíchlo se to do vosku nebo do něčeho a při tom jsem psala úlohy.“
S příchodem okupace Čech se ekonomická situace rodiny paradoxně zlepšila, protože otec získal stálou práci. Nakonec on, syn Václav a nevlastní syn Ladislav museli do Německa na práci. Pamětnice po škole pracovala nejdříve v zemědělství, a aby nemusela na nucené nasazení, nastoupila u firmy Hanisch v Prostějově. „Šili jsme a opravovali obleky z fronty. Kolikrát jsem aj v těch našla krev.“ V Prostějově zůstala až do roku 1945. „Byla jsem tam v jedné světnici s jedněmi manželi. Na to jsem byla moc mladá. Tam byla jedna postel a já jsem dva a půl roku ležela na lehátku.“
Každou neděli jezdila domů, i když to znamenalo několikakilometrový pochod z nejbližšího vlakového nádraží. Vzpomíná, že i když byla válka, skoro každý víkend se v obci konaly tajné tancovačky. „Ve stodole u Dokoupilů nebo u nás. Maminka byla tak dobrá, že chtěla těm děckám udělat radost, tak vystěhovala postele a Oldřich Brosinger měl gramofon, tak donesl gramofon a my jsme tam tancovali. Tajně za války, a přitom bydlela Victorová vedle a ona si přišla také zatancovat. Ona vždycky říkávala, když se chtěj bít, ať se bijou, ale my chceme žít.“
Zmíněná Hilda Victorová byla manželkou zdejšího lesního správce a Oberscharführera (poručíka) SS Othmara Victora, ale na rozdíl od něj mluvila dobře česky a učila to i své děti. Oba bydleli v těsné blízkosti Vlčků a jejich děti u nich často pobývaly. „Ty děti bývaly u nás, tatínkovi říkali dědečku.“ Marie Čechová na paní Victorovou i dnes vzpomíná jen v dobrém. „Výborná ženská, děti vychovávala úplně česky.“ Poměrně kladně vzpomíná i na Othmara Victoru, který jí jednou v kritické chvíli pomohl, když ji soused Augustin Zapletal přišel upozornit, že bude v obci hospodářská kontrola. „Ale tentokrát přišel a maminka nebyla doma. Doma jsem byla jenom já. Teďka tři chlapy měla maminka v Německu a shánělo se jídlo. Daleko široko se chodilo prosit, shánět lístky pro ty lidi v Německu, kterým jsme posílali balíky a všechno. Já říkám: ,Ježišmarjá, strejčku! Ale u nás není nikdo doma.‘ – ,No Mářo, máte něco schovanýho? Má být hospodářská kontrola.‘ Bylo ráno. Mě nic jinýho nenapadlo. Já jsem utíkala k Victorům, myslela jsem si, že chytnu buďto paní Victorovou nebo tu služku Boženku (Božena Vyroubalová). Tak jsem tam běžela. Protože my jsme měli slípky na černo. Prase na černo. Mouku pod haluzím před barákem. Byla kopa haluzí a tam měla maminka schované ve škatuli potraviny. A já jsem si řekla, že tam zaběhnu, sama doma, co se stane, ať už bude. Tak jsem zaběhla k té Victorové a jak dnes budu ho vidět do smrti. On pan Victora seděl za stolem a snídal. A paní Victorová byla v kuchyni. Přišla jsem, zaklepala a teď jsem viděla pana Victoru. No já jsem se lekla. Co mám vlastně říct? Protože já jsem nevěděla, jestli před ním mohu mluvit. Ona mi říká: ,Maruško, co potřebuješ?‘ A já říkám: ,Paní Victorová, já bych s Váma potřebovala mluvit.‘ A on říká: ,No jenom mluv.‘ A Victorová říká: ,Maruško, neboj se, řekni, co potřebuješ.‘ A já jí říkám: ,No paní Victorová, má být hospodářská kontrola a my máme doma věci a máma není doma. Máme doma slípky, jídlo.‘ On se zasmál. On už musel taky hodně rozumět. A říká: ,Marie, jsou černý nebo bílý, ty slípky?‘ A zasmál se. Já říkám: ,No všechny.‘ A on říká: ,Tak to naložte na trakař a zavezte to k nám na humno.‘ Odvezla jsem to na humno, slípky jsem naházela přes plot a bylo po kontrole. Ale ona kontrola pak nakonec nedošla.“
V říjnu v roce 1944 byla u Račic na Vyškovsku vysazena paradesantní a partyzánská sovětská skupina Jermak. Část této skupiny, nazývané Jermak – Fursenko, jejíž jádro tvořili Andrej Jegorovič Fursenko, Grigorij Semjonovič Litviško a ošetřovatelka Naděžda Vasiljevna Ivanovová, se koncem prosince přesunula do oblasti Konice. Tento oddíl měl několik základen a jednou z nich se v únoru 1945 stalo také Javoříčko. Mezi partyzány bylo i několik Čechů a potom, co z nuceného nasazení utekli bratři pamětnice, Václav Vlček ml. a Ladislav Kryl, přidali se ke skupině. Otec byl mezitím propuštěn. Jedním z domů, kam partyzáni pravidelně chodili, byl právě dům Vlčků. Návštěvy byly čím dál tím častější a partyzáni u nich občas i přespali. Horší to bylo s jídlem, které rodina pro tak velký počet lidí těžko sháněla. Podle vzpomínek Marie Čechové byl v domě dokonce nějaký čas, doktorem Adamcem z Bouzova, ošetřován postřelený partyzán.
Marie Čechová také vzpomíná, jak se velitel partyzánského oddílu Andrej Jegorovič Fursenko rozhodl seznámit okolí s přítomností partyzánů. „Na Velikonoce v roce 1945, a v tom měla taky pomoct Victorová, ona se s partyzánama domluvila, že jako ukážou, že jsou v okolí partyzáni. Ona to nemyslela nějak ve zlém. Tak naši kluci, co měli kolem dvaceti let, ze všech těch dědin, všichni přišli do Střemeníčka do hospody. Ti kluci Eliášovi zůstali venku před hospodou a ještě druzí kluci šli na kopec hlídat, aby věděli, že nejedou od Březiny auta, že by se to rozprchlo. Dělali hlídku. A my jsme normálně tancovali. A ten Andrej Fursenko tam vystoupil na stůl, promluvil rusky, že jsou tam, že bojujou. Byly pozadělaný okna. On tam měl k tomu politickej doslov. Ale než seskočil z toho stolu, tak říkal všem Čechům: ,Kdo by promluvil, tak ráb caráb, sekyrka a glava pryč.‘“
Ani na partyzány ale Marie Čechová nevzpomíná ve zlém. Tvrdí, že se chovali slušně. Negativní vzpomínky má jen na Grigorije Semjonoviče Litviška. „Ten byl hrubej, ten fungoval takovým svérázným způsobem.“ Právě on byl jedním z hlavních aktérů tragické noci z 9. na 10. dubna, kdy značně opilý zastřelil již zmíněnou Hildu Victorovou a její dvě děti. Ta přitom už nějaký čas s partyzány spolupracovala a její muž Othmar Victora v té době již nebyl v Javoříčku, protože byl povolán do Německa. V ten tragický večer chyběl partyzánům velitel A. Fursenko, který byl v Litovli, kde mělo dojít k předem domluvenému předání zbraní partyzánům od ženijní jednotky Arménů. K tomu ale nakonec nedošlo a Fursenko se při svém návratu do Javoříčka zpozdil. Mezitím značně opilý G. Litviško obvinil Victorovou ze zrady a po půlnoci ji spolu s dvěma malými dětmi zastřelil. Ostatní partyzáni, aby zahladili stopy, zapálili myslivnu. G. Litviško ještě v domě Adolfa Pospíšila zastřelil dva Armény a Václava Dostála, který se jich zastával. Další jeho obětí byl starosta Veselíčka František Malínek, který přijel s hasiči z Veselíčka hasit hořící hájovnu. Právě tato událost mohla přispět k velmi kruté nacistické pomstě, která v Javoříčku proběhla 5. května 1945.
Zastřelení Victorové byli přítomni také bratři pamětnice Václav a Ladislav. „Všechno viděli, ale zasáhnout nešlo.“ Paní Marie také vzpomíná, že tragickou událost mohly ovlivnit milenecké vztahy a žárlivost některých zainteresovaných osob.
Ještě před 5. květnem prý Vlčkovy navštívila skupina vlasovců. Bylo to zrovna v době, kdy u nich několik partyzánů odpočívalo. Marie Čechová vzpomíná: „Ti chlapi šli hned za maminkou. Ten jeden vytáhl hned pistoli. To byli vlasovci. To byl hrozný den. (...) Jak vytáhli pistoli, tak ze světnice tak čtyři nebo pět těch ruskejch partyzánů vyskočilo a všechno to bylo ve zbrani.“ Vypráví také, že údajní vlasovci byli nakonec odzbrojeni, odvezeni a část z nich později zastřelena. Dokonce vzpomíná, že dva utekli a po osvobození je viděla a poznala.
Den před tragickým 5. květnem přišel bratr rodinu upozornit, že se chystá zatýkání, aby opustili domov. „Přišel můj bratr ještě s jedním Rusem a říká: ,Mami, náčelník vám vzkazuje, že máte odejít z domu,‘ aby nás nezatkli. Ne, že by se chystalo vypálení.“ Paní Marie proto již ve tři hodiny ráno odjela k Folknerům do Bouzova. Otec i matka zůstali v obci.
Již den před vypálením Javoříčka přijel na hrad Bouzov SS komando pro zvláštní použití poručíka Egona Lüdemanna. Tito esesmani další den v dopoledních hodinách začali okruhem obkličovat Javoříčko. Marie Čechová byla ještě ráno v Bouzově, ale nakonec se spolu s Bohumilou Folknerovou vydala do Javoříčka. Když se k obci přiblížily, spatřily hořící domy a první mrtvé muže. Obě se velmi bály a chtěly utéct z dějiště hrůzného dramatu. Marii ale zadrželi esesmani z komanda. „A už jsme viděli toho Šlusara mrtvýho. A že Javoříčko hoří. Už hořel revír. U našeho baráku bylo plno Němců. Teď jsme šli a Bohuška začala plakat a říká: ,Mařenko, prosím tě, vrať se. To budou druhý Lidice.‘ Já říkám: ,Bohuško, kde se mám vrátit?‘ – ,Vrať se, já se bojím.‘ Já jsem udělala dva tři kroky, jen jsem se otočila, jak se říká, na obrtlíku a šla jsem s ní. Jdu s tou Bohuškou a šla jsem až k baráku tady přes ten mostek, co je tady dodnes. K nám domů. Jenomže už v tom dvoře tam bylo plno Němců. ,Zurück! Zurück!‘ Já říkám: , Bohuško, my se musíme vrátit.‘ On ukazuje, že já se mám vrátit. Nevím už, jak mi to říkal. Tak já jsem té Bohušce podala ruku a říkám: ,Tak Bohuško, řekni našim, jak jsem skončila.‘ Podala jsem ruku a šla. Já jsem byla pobitá. (...) Nedostali ze mě ani půl slova. ,Nevím, neznám, nepamatuju.‘ A víc jsem jim neodpověděla. Tak mě zbili, dokopali. Pak mě chytli za krk a kopli do mě. Já jsem měla ruce od krve, protože tam byl štěrk. No ale nespadla jsem. Ta vůle člověka podržela, jak se říká, nad vodou. Proběhla jsem a pak už jsem běžela po dědině. Ale to bylo pro mě nejhorší, jak mě pustili z toho mostku. To byl pro mě nejtěžší moment. Protože jsem si říkala: zastřelit. Nebála jsem se, že mě zabijou. Ale jestli mě neporaní. Co budou se mnou dělat? To byl pro mě nejtěžší moment v životě.“
Nakonec ji propustili a na mostě se setkala s maminkou. Obě potom odešly za vesnici k potoku, k místu zvanému Pod Klepáry, kde se shromažďovaly ženy a děti z obce. Tam strávili pod dozorem dvou německých vojáků několik nekonečných hodin. Ženy byly plné obav o své manžely, syny a bratry. Všechny ale tušily, že se schyluje k obrovské tragédii. To se jim potvrdilo, když za nimi přišel Jaroslav Dokoupil, který celou tragédii přežil, ale jen za cenu, že se na zvěrstva konaná esesmany musel dívat. „To nám přišel říct pan Dokoupil: ,Pojďte, ženský, domů, všechno je vypálený.‘ Tak jsme se všechny vracely dom, plakaly a hledaly. Ta našla manžela v příkopě mrtvého, barák vypálený. Přišli jsme dom, to bylo úplně vypálený. Tam byly jenom komíny a štítový zdi. Z baráku nezbyla ani sirka.“
V Javoříčku bylo zavražděno 38 nevinných mužů. Nejstaršímu Karlu Zajoncovi bylo 75 let a nejmladšímu Josefu Vlčkovi ml. pouhých 15 let. Jedním z mála zachráněných mužů byl otec pamětnice Václav. „Tatínek se zahrabal do hnoje. Slyšel, že se tam střílí, a tak utekl přes tři baráky ke strýci. Tam byl záchod a pak tam byla zeď, tak on za tu zeď a tam se zahrabal do hnoje. (...) Na druhé straně už všechno hořelo a on se dusil v tom hnoji. Jemu se podařilo utéct do potoka, utekl potokem.“ Měl obrovské štěstí, všichni jeho sourozenci – František, Ludvík, Jan a Josef st. byli zastřeleni. Bratři pamětnice tragédii také přežili, protože byli s partyzány oddílu Jermak – Fursenko, který se osudný den nacházel v poměrně vzdálené základně v Nové a Staré Rovni.
Dva dny po tragédii byli zastřelení muži pohřbeni na místě dnešního památníku. Vlčkům, tak jako drtivé většině obyvatel obce, nic nezůstalo. Dům byl zcela vypálen, a tak několik dní po tragédii přenocovali spolu s Hrazdilovými ve stodole. „My jsme asi tři nebo čtyři dny spali ve stodole, protože jsme neměli žádnou rodinu, která by nám pomohla. Až potom se tatínek a nějací Hrazdilovi domluvili a šli do toho vypálenýho revíru. Tak jsme bydleli v tom revíru, než nás devátého nebo desátého června odvezli do Nemilan.“
Zmíněná paní Hrazdilová nepocházela z Javoříčka. Tam utekla s manželem a synem ze strachu před postupující frontou. Před hrůzami války se jí však ukrýt nepodařilo. V Javoříčku byl zastřelen její jediný syn, devatenáctiletý Rostislav Konečný, kterého měla z prvního manželství. „Oni utekli před frontou se schovat do Javoříčka, a nakonec jim tam zabili jediného syna.“
Vlčkovi, tak jako velká část přeživších obyvatel, dostali dekretem dům po bývalých německých majitelích, Strniskových, v Nemilanech. Nějaký čas ještě hospodařili s jeho bývalou německou majitelkou. Paní Čechová vzpomíná, že při odsunu Němců z obce několik z nich Čechům vyhrožovalo. „Všechny slova neslušný tam byly. ,My se vrátíme a vašima lebkama tady budeme ty silnice dláždit.‘“
V Nemilanech neměli, podle vzpomínek Marie Čechové, Vlčkovi jednoduchou pozici. Část bývalých obyvatel Javoříčka je nařkla, že nesou spoluvinu na vypálení obce. „Nás napřed podezřívali, že my za to Javoříčko můžem. Že jsme měli s partyzánama.... A že jsme byli s Němcema. (…) A jednou jsme na vratech měli šibenici.“ Maminka Marie Čechové se proto snažila očistit rodinu od zlých klevet. Psala na ministerstvo národní bezpečnosti, které jí po prošetření vystavilo potvrzení, že rodina nenese spoluvinu za vypálení Javoříčka.
Marie Čechová dokonce v padesátých letech odjela do Leningradu za bývalou partyzánkou Naděždou Vasiljevnou Ivanovovou. Tato cesta jí byla umožněna jako odměna od Svazu žen za pracovní nasazení. Takto vzpomíná na tuto návštěvu: „Ti lidi si tam vystáli jako psi. Ona žila s manželem a synem v jedné místnosti. Měla jen jednu postel a takovou přistýlku. Jinak měli chodbičku a jedny kamna pro čtyři rodiny, a když se pohádali, tak ta druhá jí nedovolila na tom sporáku vařit. Každá rodina měla jen jednu plotýnku.“ Vlčkům se pak podařilo pozvat Ivanovovou do Čech, aby potvrdila, že neměli prsty ve vypálení vesnice, což se nakonec vysílalo i v obecním rozhlase.
Paní Marie se v roce 1946 provdala za Josefa Čecha, se kterým měla syna a dceru. Vzpomíná, že žili velmi chudě a museli obracet každou korunu. Sama po válce pracovala jako švadlena a potom až do důchodu jako telefonistka v okresním výboru komunistické strany. Paní Marie Čechová zemřela v Olomouci 31. prosince roku 2014.
BARTOŠ, J. JAVOŘÍČKO (pravda a legendy). Olomouc: Univerzita Palackého. 2010. ISBN 978-80-244-2513-9
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)