„Ze dne na den jsme šli do banky, kterou zmrazili. Nemohli jsme vybrat peníze, trezor, kde měla maminka své úspory v dolarech, jsme taky nemohli otevřít. Ona si do toho trezoru ukládala peníze a najednou byl zablokovaný. Ale já jsem měla to, co mi maminka dala věnem ke svatbě, velký set prostěradel, ubrusů a dalších krásných věcí. Začala jsem je prodávat, protože nic jiného jsme dělat nemohli, a mojí mamince nenechali nic víc. Jen 600 pesos měsíčně za ty dvě velké bytové budovy. To bylo všechno, co jí dávali, bylo to maximum, co přidělovali.“
„Věřím, že machismus bude pořád existovat, dokud svět bude světem. A s odpuštěním všem ženám, jsou to ženy, které nesou trochu viny, že muži jsou takoví. Je to bohužel pravda. Kubánci byli odjakživa machos. V souvislosti s věkem si všimnete, že starší muži jsou machos, ale mladší ne tolik. Takže jistě, můj manžel nebyl macho, ale já ho rozmazlila. Považovala jsem to tak za přirozené. Byla taková doba. A teď jsou ženy pro feminismus. Podívejte, žena prostě nikdy nemůže být stejná jako muž. A já nechci být stejná jako oni.“
„Část lidí mu [Fidelu Castrovi] nevěřila. Tahle část si odjakživa uvědomovala, že jde o komunismus. Maskoval to ale tak dobře, jak to ostatně dělají všichni, že nikoho nenapadlo, že jde o komunismus. Až jednoho dne vystoupil v televizi a řekl, že je komunista – marxista, a že kdyby to byl řekl dříve, nikdo by ho nepodporoval. Nemohlo to být jasnější. Začali jsme se proto připravovat na odjezd v roce 1961, ale chyběly nám pasy, a že zrovna pasy jsou skutečnou výzvou v papírování, a taky jsme museli předat dům. Udělali si soupis všeho, co jsme doma měli. Nesměli jsme se ničeho dotknout, dokud jsme neodjeli, a museli jsme jim tam všechno nechat.“
„Ne, za Batisty, když jste nedělali revoluci, jak tomu říkali, jste mohli vést svůj normální život. Jinými slovy, žili jsme v Tarará a v domě blízko toho našeho, v tom, který byl zezadu za námi, žil Ventura, strašlivý zločinec a policejní šéf, kterému když někdo padl do rukou na jeho policejní stanici, věděl, že bude umučen, zejména pak mladí lidé s trochu levicovými nebo revolučními sklony. Pokud jste se nemíchali do revoluce, neměli jste žádný problém. Já jsem problémy neměla a ani můj manžel. Proto se domnívám, že lidé, zejména pak bohatí, podporovali Fidela [Castra], i když to později popřeli. Protože kdyby ho chudí, bohatí a střední třída nepodporovali, Fidel Castro by byl nebyl zvítězil. Všichni mu pomohli.“
María Josefa Calafat Moya, dcera kubánských rodičů, se narodila ve španělském Madridu 13. června 1931. Ve čtyřech letech, přesně v roce 1935, se její rodiče rozhodli odejít žít se svými dětmi na Kubu, kde oba podnikali. Měli také farmu ve městě La Julia, které patřilo k bývalé provincii Oriente, a matka měla k pronájmu bytový dům v Havaně. Když vítězila Kubánská revoluce, vláda Fidela Castra zabavila rodině Maríi Josefy veškerý jejich majetek, stejně jako bankovní účty, které měla její matka. Z tohoto a dalších důvodů se spolu se svým manželem a jejich třemi dětmi rozhodla odejít do exilu ve Španělsku, kam dorazili v říjnu 1962. Poté, co ve Španělsku prošla obdobím velkého nedostatku, získala Calafat místo sekretářky ministra financí, Alberta Monreal Duqueho, až do konce jeho funkčního období v roce 1973. Byla také členkou dnes již zaniklého Kubánského centra ve Španělsku, dokonce byla jeden rok jeho předsedkyní. V současné době žije María Josefa Calafat ve španělském Madridu a má pět dětí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
